Na návštěvě u mladé dámy (5.)

Pořád žijeme v podivné době, kdy nikdo neví, co bude za týden. Sliboval jsem, že se neloučím nadlouho. A protože plány zatím vycházejí (to "zatím" by se asi slušelo zdůraznit), jsem po třech týdnech znovu na cestách.

5. kapitola: Z Predjamy do jamy (28. června 2021)

Jeskynní hrad Predjama, slovinsky též zvaný Predjamski grad, byl postaven v 11. století. Umístěn do převisu uprostřed 123 metrů vysoké skály působí přímo pohádkově. A pohádkové jsou i příběhy, které se v souvislosti s ním vyprávějí. Reálný základ má ten o rytíři Erasmovi, ač hned dvakrát porušuje pověst o jeho údajné nedobytnosti. Nejprve ho totiž dobyl sám Erasmus, aby pak po roce dalšího obléhání padl jednak hrad, jednak i Erasmus. Hradní páni se pak různě střídali. Ve druhé polovině 16. století byl původně gotický hrad přestavěn v renesančním stylu, čímž získal podobu velmi blízkou té dnešní. Střídání majitelů učinil přítrž jugoslávský stát v roce 1945, kdy byl hrad znárodněn.

Ještě před návštěvou hradu se stavím v blízké restauraci. Je něco před desátou hodinou, tedy nejvyšší čas na pořádnou snídani. 

Ani dlouho nečekám, neboť v restauraci jsem sám. Možná i to mě mělo varovat, že nemusí být vše tak, jak předpokládám. 

Snídaní totiž také pohádka končí. Po informaci, kdy otvírají pokladnu se vstupenkami, se sháním marně. V restauraci se dozvím jediné: "Grad je zaprt." Strohá věta česky znamenající, že hrad je zavřen. 

Otvírají 3. července, což mi opravdu moc platné není. Zkouším se aspoň dostat co nejblíž k hradu, ale jediné, co získám, jsou fotky z trochu odlišných úhlů. Nezapomeňte totiž na pověsti: hrad byl stavěn jako nedobytný. Takže tady je veškerá snaha marná.

Náhradní program se nabízí skoro sám, ale předem přiznávám, že se mi do Postojnské jeskyně (neboť takový je skutečný význam slovinského slova "jama") moc nechtělo. Představa návalu lidí a dlouhého čekání ve vedru moc lákavě nevypadala. Jenže všechno je tu jinak. V Postojné je příjemných 23 stupňů, lidí tak akorát a čekání nehrozí vůbec. Nesmí vás ovšem rozhodit drobné nesrovnalosti, přítomné snad všude. Nejbližší obcí není Postojna, ale Veliki Otok. Což znamená česky Velký Ostrov, i ten byste ale tady v nadmořské výšce přes 550 metrů hledali marně. 

Na poslední chvíli si kupuji vstupenku na jedenáctou hodinu. Poučení na vstupence, že jste povinni čekat na určeném místě 15 minut před začátkem prohlídky, tady v 10:59 naštěstí nebere vážně nikdo. Přibíhám poslední a skupinu asi 30 lidí dostihnu ještě předtím, než vyfasujeme přehrávač s audio průvodcem.

Jen si řeknete, v jakém jazyce ho chcete, obsluha přehrávačem přejede po odpovídající vlajce, a pak už si na určených místech zvolíte odpovídající číslo komentáře. Čeština mezi 16 jazyky nechybí.

Samotná prohlídka začíná pod Velkou horou (Velika gora), ale protože dojít k ní by trvalo možná i dvě hodiny, napadlo někoho natáhnout koleje a vozit návštěvníky vláčkem. Takže až vám bude někdo říkat, že ve Slovinsku nemají metro, nevěřte mu.

Konečnou stanici mezi krápníky taky všude nenajdete. Příroda je prostě tím nejlepším architektem. Až sem vás tedy doveze vláček, který je v provozu od roku 1872. Na unikátní podzemní vrchol Velké hory, nalézající se 40 metrů nad úrovní vchodu, už musí vystoupat každý po svých.

Jeskyně byly objeveny v roce 1818, i když tuhle legendu zase trochu nabouraly nalezené nápisy, které jsou o pět nebo šest stovek let starší. Nakonec je to jedno, dnes můžeme obdivovat pět a čtvrt kilometru jeskyní, což je nejvíce na celém světě. Nicméně z celkové délky zdejšího jeskynního systému je to skoro přesná čtvrtina. 

Fotit se tu smí, jen se nesmí používat blesk. To má rozumný důvod, neboť blesk by rušil živočichy, kteří zde v jeskyních žijí. Takže v praxi je to vlastně stejně jako ve Škocjanu, jen tady na začátku nikdo neprudí. A co si budeme povídat, i zdejší osvětlení je pro fotografování mnohem příznivější. .

Do roku 1883 se tu používaly pochodně a svíčky, ale osvětlení nebylo nijak výrazné, nemluvě o obrovské spotřebě. Elektrické osvětlení se postupně rozšířilo do dnešní podoby, kdy prý jeskyně osvětluje 483 světel.

Postojnské jeskyně se samozřejmě dělí na několik částí, ale místo názvů, které stejně člověk brzy zapomene, je lépe všimnout si zabarvení vápencových krápníků. To je způsobeno příměsemi, které jsou v odkapávající vodě rozpuštěny. V umělém světle rozeznáte krápníky oranžové, růžové a šedé.

Zdejší zvláštností je však Bílá jeskyně (Bela jama), kde voda prosakující z povrchu nepřibírá žádné příměsi, a tak jsou krápníky čistě bílé.

Nejzvláštnější či nejpodivnější, jak chcete, je hříčka přírody, kdy uprostřed všelijak zbarvené jeskyně stojí čistě bílý stalagmit. Náhoda je o to zvláštnější, že těsně vedle něj stojí krápník růžový stejně jako vše kolem. Oba jsou staré asi 100.000 let. Oficiálně se nazývají Pilíř (Slop) a Briliant (Briljant), neoficiálně Ženich a Nevěsta. Stylizovaná podoba této dvojice krápníků se dokonce dostala i do loga Postojnských jeskyní. A jen tak pro zajímavost, právě je nad námi asi 60 metrů skály.

Na konci prohlídkové trasy je obří akvárium, ve kterém přebývá endemit macarát jeskynní. Slovinsky se nazývá člověška ribica, doslova tedy lidská rybka. Původ názvu má dvě teorie. Podle jedné je odvozen od barvy macaráta, jež může připomínat lidskou kůži, stejně tak může být odvozen od faktu, že lidé a macaráti se dožívají podobného věku.

Tenhle obojživelník, žijící pouze v krasových jeskyních zdejších a některých okolních, vlivem života v naprosté tmě nemá vůbec žádné pigmenty. Blesk z fotoaparátu by ho tedy mohl zabít. A bez něj se vyfotit opravdu nedá, takže vám musí stačit to akvárium. Několik jedinců je v akváriu chováno především jako ukázka pro turisty, kteří šetří na vstupném do blízkého vivária. 

I pouhým okem je těžké macaráta spatřit. Cosi se tam hýbalo, tak snad to byl on. Vám, kteří jste ve zdejších jeskyních nebyli, musí pro představu stačit pár plyšáků. 

Ten krámek je umístěný velmi dobře: samozřejmě stále pod zemí, ve chvíli, kdy pěší trasa prohlídky už skončila, a návštěvníci jsou nuceni čekat na vláček, který je odveze zpátky ke vchodu do jeskyní. Vše je vymyšleno o to lépe, že do stanice vás pustí až malou chvíli před příjezdem vláčku, takže na brouzdání po krámku máte času dost. 

Tuhle stanici vymýšlel člověk, ale i to má něco do sebe, stěnu samozřejmě zdobí motiv macaráta. Od stanice, kde jsme vystupovali, nejsme nijak daleko - vláček ujede pod zemí asi sto padesát metrů, do kterých se běžný návštěvník nepodívá. Když naši skupinku konečně vpustí do vestibulu, moc času na fotku není. Vláček přijíždí tak rychle, že zaostřit se prostě nepovede.

Cesta zpět vede prakticky po stejné trase. Přijde to skoro až škoda projíždět kolem mnohých útvarů, aniž by se návštěvník dozvěděl, co vlastně cestou vidí. Jenže málo platné, hlavní atrakce jsou jinde, a vláček má především za úkol dopravit vás k nim. A samozřejmě zase zpátky.

Tím program pod zemí končí. Musím říct, že jak se mi sem na začátku moc nechtělo, byl jsem nakonec Postojnskými jeskyněmi nadšen. Na povrchu a denním světle to chce nějakou sladkou tečku. Kremšnita je typicky slovinským zákuskem, pocházejícím z oblasti kolem Bledu.

Po návratu do Koperu jdu hned na pláž. Je všední den a návštěvníků je tu jen pár, i koperští zřejmě pracují. Čas mezi třetí a pátou využívám k příjemnému odpočinku.

Na večeři přicházím o něco dříve než jindy, přece jen jsem dnes oběd víceméně vynechal. Pri Vodnjaku vybírám zajímavou variantu známého jídla: čevabčiči tentokrát zabalené a zapečené v těstíčku. Mezi námi, trochu práce to dalo.