Na návštěvě u mladé dámy (4.)

Pořád žijeme v podivné době, kdy nikdo neví, co bude za týden. Sliboval jsem, že se neloučím nadlouho. A protože plány zatím vycházejí (to "zatím" by se asi slušelo zdůraznit), jsem po třech týdnech znovu na cestách.

4. kapitola: Odpoledne v nerozděleném městě (27. června 2021)

Před druhou hodinou odpolední sedím v autě a mířím kamsi na okraj Slovinska. Cíl mojí cesty je od Koperu vzdálen asi 90 kilometrů.

Na první pohled se může zdát, že město Gorica bylo hranicí rozděleno podobně jako třeba Těšín, Komárno a některá další. Tady ale byla historie trochu jiná. Po válce se Itálie a Jugoslávie o kousky země všelijak tahaly, o město stály oba státy. Jeden čas se zdálo, že by hranice mohla vést stejně jako za habsburské monarchie. Město by tak připadlo Jugoslávii, jenže nakonec nevyhrála ani tahle varianta. Většinově slovinská Gorica se v únoru 1947 definitivně ocitla v Itálii, čímž ovšem Jugoslávie přišla o správní středisko přilehlé oblasti. Prakticky ihned bylo rozhodnuto o výstavbě nového města v těsném sousedství hranice. 

Dnes třináctitisícová Nova Gorica je desátým největším slovinským městem, ale v roce 1950 tu stálo v podstatě jedno sídliště, kde bydlelo sedm set lidí. Finanční zdroje brzy vyschly, Nova Gorica byla vybudována spíše díky skutečnému i povinnému nadšení místních obyvatel i brigádníků, svážených sem z blízkých koutů Slovinska. Skutečným regionálním střediskem se stala až v polovině 60. let. 

Těžko přesně říci, z čeho vlastně pochází název Gorica. Jak to tak bývá, stvořilo ho nejspíš několik věcí zároveň. Sídlil tu kdysi dávno hraběcí rod Görzů (čteno německy samozřejmě s [-c] na konci), a jelikož podobně znějící slovinské slovo gorica má samozřejmě něco společného s okolními horami, název města byl na světě. Převzali ho i Italové, jen si ho trochu upravili na italsky znějící Gorizia. Od konce 40. let tak vedle sebe existují dvě města s podobným názvem.

Přijíždím do toho slovinského. V jedné z posledních ulic před hranicí se dá zaparkovat zadarmo, o čemž se raději u místních ujistím, a ten zbytek do Itálie hodlám dojít pěšky. V Nové Gorici samozřejmě nehledejte žádné historické památky, město je asi 70 let staré a je to na něm na první pohled vidět.

Chvályhodná je alespoň snaha nějak ozvláštnit bytové domy a vyhnout se tak fádní šedi paneláků.

Dostat se na hranici ale není tak snadné, jak se může na první pohled zdát. Ač jsem od ní vzdálen ani ne 200 metrů, žádná cesta k ní nevede. Všechny končí na Prvomájové ulici (ve slovinském originále Prvomajska ulica), jež vede souběžně s linií, která od sebe odděluje dvě města i dva státy.

Na tehdy jugoslávské, dnes slovinské straně bylo v těsném sousedství hranice postaveno velké nádraží, asi jediná budova kopírující staré stavební styly. Přicházím k němu ne tou úplně nejšikovnější cestou přes koleje, ale více se mi už obcházet nechce.

Mezi posledními domy a kolejemi je podivný zapomenutý kout Slovinska, plný nepořádku všeho druhu i dalších zvláštních existencí. Těch pár metrů se naštěstí dá projít rychle. Na trať se dostanu ne úplně tradiční cestou, totiž dírou v plotě.

Čekali byste, že vyjdete z nádraží do ulice a můžete si to namířit někam do centra města. Tady jste na samém okraji země, na hranici to máte asi pětadvacet metrů. 

Před nádražím bylo vybudováno malé náměstí, každá jeho polovina v jiném státě. 

Dlouho nevydrželo, alespoň tedy ne vcelku. Záhy ho rozdělila železná opona. Po pádu komunismu se zase spojilo, aby ho loni opět rozdělil koronavirus. Najít nádraží a přejít od něj do Itálie je v podstatě povinností každého návštěvníka Nové Gorice. Momentálně se tu zdá být vše normální, takže tak činím i já.

Náměstí má dnes dva různé názvy. Zatímco slovinská polovina se jmenuje Trg Evrope, Italové mu ponechali název Piazzale della Transalpina.

Uprostřed kruhu ve středu náměstí je vyznačena hranice mezi oběma státy.

Hraniční mezník, který tu původně stál, byl v roce 2004 přenesen na okraj náměstí, svoji úlohu ale plní i na novém místě. Důkazem je číslo hraničních znaků, u obou shodně 57/15. Hranice je vyznačena i na dlažbě, takže není problém přesně určit okamžik, kdy se ocitnete v Itálii.

Jedna věc je splněná návštěvnická povinnost, druhá je fakt, že do centra je to odtud pěkný kousek cesty. Většinu ujdu po ulici Via del Monte Santo (Cesta od Svaté hory), ale ta rozhodně nevypadá na významnou komunikaci města s pětatřiceti tisíci obyvatel.

Po kilometru a čtvrt dojdu vlastně jen na okraj starého města s palácem Attems, v němž je dnes Regionální muzeum umění.

Pak už mám cíl jediný: na chvíli se někde posadit a dát si něco k pití. Lovím z hlavy všechna ta buon giorno, per favore, una acqua minerale frizzante, molto grazie... Cappuccino naštěstí vím hned.

Obsluha působí příjemně, jen na Italku je poněkud šikmooká. Pohled na štít nade dveřmi vysvětluje vše.

Příjemná je nakonec i útrata - chtějí po mně 2 eura a 40 centů. Pár skutečných Italů, sedících stejně jako já venku, se se mnou loučí, jako bych byl pravidelným hostem tohoto podniku. Srdečné lidi mám rád, takže vytáhnu z hlubin paměti ještě arrivederci. 

Vydávám se zpátky. Před náměstím u nádraží jsem asi za dvacet minut.  

Ještě se tu na chvíli zastavím. Plot, který tu dodnes stojí, vedl kdysi i přes náměstí. Spolu s pohraniční stráží představoval jakousi lehčí verzi železné opony. 

Přesně kopíruje státní hranici, a v podstatě tak v dlouhém úseku obě města odděluje i dnes. Náměstí je totiž průchozí pouze pro pěší, autem se z jedné země do druhé dostanete jen na okrajích obou Goric. 

K autu je to další čtvrthodina, a pak hodina cesty autem. Přidám do kroku, abych stíhal ještě pohled na vrch Sveta gora s Bazilikou Královny Svatohorské (Bazilika Kraljevice Svetogorske), jež se kousek od Nové Gorice vypíná s více než půlkilometrovým převýšením. Odtud tedy pochází název ulice, jíž jsem věnoval pohled zpět při první části procházky po Gorizii. Za bližší prozkoumání by Sveta gora jistě stála, ale více času není. Další program se totiž při nejlepší vůli odložit nedá.

Do Koperu přijíždím akorát včas, fotbalové osmifinále s Nizozemím na mistrovství Evropy s loňským letopočtem začalo před pár minutami. Usadím se v baru Forum na promenádě, kde fotbal běží vždy, když se děje něco významného.

K jídlu si tady toho moc nevyberete, aspoň něco malého k zakousnutí se tu najít dá. Nakonec je tenhle večer všechno jedno, výsledek zápasu je totiž snad i nad očekávání.