Na návštěvě u mladé dámy (2.)

Pořád žijeme v podivné době, kdy nikdo neví, co bude za týden. Sliboval jsem, že se neloučím nadlouho. A protože plány zatím vycházejí (to "zatím" by se asi slušelo zdůraznit), jsem po třech týdnech znovu na cestách.

2. kapitola: Škocjanské jeskyně (26. června 2021)

Horko je už od rána, tropická třicítka je překonána už před desátou hodinou. Sobotní dopoledne tak zaplnilo koperskou pláž a vylidnilo ulice. V kavárnách je tím pádem klid a v tuhle denní dobu navíc i chládek.

Naštěstí jsem věděl, co si dám, ale kdybyste si chtěli opravdu vybírat, nápojový lístek v klasické podobě už leckde nedostanete. V takovém případě nezbývá než si stáhnout čtečku QR kódů. Činím tak spíš z dlouhé chvíle a ze zvědavosti, ale aspoň mohu potvrdit, že to funguje. 

Spíše ale hledám informace o plánovaném cíli výletu. Jeskyně by kromě jiného mohly být příjemnou alternativou vedra. Okolo tři čtvrtě na jedenáct vyrážím. 

Škocjan je vesnice ani ne půl hodiny cesty autem od Koperu. Leží ve výšce asi 430 metrů nad mořem, což tedy není zase až tolik, ale oproti jednomu až dvěma, ve kterých se většinou pohybuji po Koperu, to zase rozdíl je. Cesta je velmi jednoduchá, z dálnice jsou to asi tři kilometry po příjemné venkovské cestě. A protože se jedná o významný turistický cíl, vše je dokonale značeno.

Škocjan dal jméno blízkému jeskynnímu komplexu na okraji Krasu, ale chcete-li jeskyně navštívit, vůbec do něj nedojedete. Cílem vám budiž o kilometr bližší vesnice zvaná Matavun, kde se nachází informační centrum, momentálně tedy zavřené, pokladna, parkoviště, a taky nějaká ta restaurace.

Na internetu slibovali další prohlídku v jednu hodinu, ale na místě samém prodávají vstupenky na dvanáctou. To je asi za půl hodiny, takže se to i hodí. Mám tedy tak trochu štěstí, že jsem nepřijel až na čas.

Snad na vteřinu přesně v poledne se objeví dvě průvodkyně a odvádějí početnou skupinu návštěvníků do jeskyní. Jdeme spořádaně, trochu to připomíná školní výlet. Ke vchodu do jeskyní je to skoro kilometr.

Průvodkyně slibují 800 schodů, tři a půl kilometru chůze trvající necelé dvě hodiny, a také osvěžení, neboť v jeskyních je pouze 12 stupňů. Skoro vše z toho se splní. Oznámení teploty v jeskyních rozdělí především dámskou část návštěvníků na dvě skupiny. Jedna se bojí, že jí bude zima, ale nemá nic na sebe, takže jí nezbývá nic jiného, než to nějak přežít. Ta druhá se také bojí, že jí bude zima, a tak začne sebe i rodinné příslušníky navlékat do teplých svršků (neboť zkušená žena ví, že v jeskyních je chladno, a umí se vybavit předem). Bohužel pro všechny z této skupiny výklad trvá ještě dobrou čtvrthodinu. Už tak zahřáti chůzí se pak tito lidé potí navlečeni jak pumpa v teplotě okolo 28 stupňů. K tomu si připočtěte fakt, že do jeskyní se vchází po skupinkách, takže ti poslední si před vchodem vystojí ještě nějaký čas navíc. 

Nepříjemnou komplikací se zdá být zákaz fotografování, ale zjevně nejsem sám, kdo je rozhodnut si odtud nějakou fotku odnést. Pravda, je tu docela tma, takže první fotky díky všemožnému ukrývání za moc nestojí, jsou spíš takovou hrou světel a stínů. Po návratu je všechny do jedné mažu. Ale průvodkyně řekly své a zákaz pak už nijak nevymáhají. Ve chvíli, kdy fotí i ti, co si zkraje netroufali ani skrytě, už se jakžtakž daří. Průvodkyně zatím střídavě slovinsky a anglicky vysvětlují rozdíl mezi stalagmitem a stalaktitem a další zajímavosti, ale hlavně neruší.

První částí jeskynního systému je Tichá jeskyně (Tiha jama), která svoje jméno dostala patrně díky tomu, že v ní není slyšet protékající podzemní řeka. Spolu s několika navazujícími jeskyněmi tvoří menší část komplexu zpřístupněnou turistům. Po ní následuje Velika dvorana, největší ze všech Škocjanských jeskyní, a co do prostého objemu prý i největší na světě. Těch 12 stupňů tam asi je, ale k tomu nepředstavitelná vlhkost vzduchu.

Po klikatém, lehce osvětleném, ale zpevněném chodníku sestupujeme ještě hlouběji do tmy. Hlavním lákadlem této části podzemí je řeka Reka. Její název je prostý, neznamená totiž nic víc než právě "řeka". Popis na pláncích podzemí "reka Reka" působí tedy lehce úsměvně. V dalších částech jeskyní se blížíme k jejímu toku, takže ticho tu opravdu už není. Však také jeskyně v těch místech mění svůj název na Šumící (Šumeča jama). Obě průvodkyně končí svůj výklad ve chvíli, kdy ještě jsou slyšet.

Reka, proti jejímuž proudu trasa prohlídky směřuje, tu vytváří kaňon široký od 10 do 60 metrů. Chodník ho překonává Cerkvenikovým mostem ve výšce 47 metrů.  Cerkvenikův (v originále Cerkvenikov) most byl postaven v roce 1937 a jméno dostal po svém staviteli, místním rodákovi. 

Následuje sestup k nejhlubšímu bodu celé trasy. Nad námi je 150 metrů silná skála a nadmořská výška onoho místa je 276 metrů. 

Hluboko pod zemským povrchem tu Reka vytváří soustavu jezer a vodopádů, a i když oko všude nedohlédne, je to jedním slovem nádhera.

Náhle prosvítající denní světlo oznamuje, že se blížíme k místu, kde Reka zanořuje svůj tok pod zemský povrch.

Tím pádem se záhy ocitáme na povrchu. To znamená na místě, kde je teplota asi o dvacet stupňů vyšší. Šok je to hrozný.

Zbývající část trasy vede venku, stále proti proudu Reky, která i tady protéká soustavou jezírek a vodopádů. A je vidět i místo jejího ponoru do jeskyní.

Vlastně tu není nic nového oproti tomu, co jsme viděli před chvílí pod zemí. A není to tak úplně náhoda - i tady totiž bývala kdysi jeskyně. Její strop se před pár sty tisíci let zřítil, takže teď je tu široké krasové údolí i úzký kaňon. I tady jej ve výšce asi 30 metrů nad jedním z vodopádů překonává most. 

Skály kolem jsou vysoké kolem 150 metrů. Nezbývá než vystoupat zpět k informačnímu centru.

V tom horku mi připadá, že většina z těch osmi set schodů je právě tady.

Výstup je to docela náročný a v restauraci si musím dát malé občerstvení. Na jídlo není ani pomyšlení, takže si dám aspoň něco studeného, nějaké tekutiny a cukry. Tenhle požadavek splňuje jediná položka z nabídky, jen příchuť si mohu zvolit. 

Ještě si v informačním centru koupím knížku o jeskyních. Mají ji i v češtině. Za 5 eur pořídíte padesát stránek fotografií na kvalitním papíře a k nim povídání mnohem podrobnější, než je toto.

Tím je zdejší program prakticky vyčerpán, jednu drobnost ale si ještě neodpustím a zajedu do té vsi, podle které se jeskyně jmenují. 

Škocjan je téměř připojen k Matavunu, ale kromě celkem malebného příjezdu tady nic zvláštního nečekejte. Kostel tu mají, a to je tak vše. Podle údajů dostupných na internetu tu totiž žije 7 (slovy sedm) obyvatel. Tak snad je aspoň pár z nich katolíků, jinak nevím...

Do Koperu se vracím po čtvrté hodině. Pláž je stejně plná jako včera, ale osvěžení v moři je příjemné. Vydržím tu asi dvě hodiny, poté jdu do restaurace Pri Vodnjaku. Na večeři dnes dojde, konečně mi vyhládlo. A i když to může vypadat jako mořské potvory, nejsou to mořské potvory. Osmažené kuřecí kousky si dám mnohem raději. 

Tabule s menu je možná bohatší a tím méně přehledná než předchozí roky, podstatné ale je, že ceny se tu pořád drží na velmi příjemných hodnotách. Byť po letech u těch nejlevnějších jídel ceny o euro zvedli. 

Menší dilema, co si dát po večeři, řeším hezky postupně.