Na návštěvě u mladé dámy (1.)

Pořád žijeme v podivné době, kdy nikdo neví, co bude za týden. Sliboval jsem, že se neloučím nadlouho. A protože plány zatím vycházejí (to "zatím" by se asi slušelo zdůraznit), jsem po třech týdnech znovu na cestách.

1. kapitola: Narozeninový přípitek (24.-25. června 2021)

Aniž bych cokoliv zlého tušil, vydal jsem se kolem deváté hodiny večerní na slovinské pobřeží Jadranu svou obvyklou trasou. Zpráva o katastrofě, jež toho večera postihla jižní Moravu, mě zastihla v Českých Budějovicích. Obě jižní oblasti naší republiky dělí vzdušnou čarou nějakých 200 kilometrů, tady se vše omezilo jen na bouřku s občasným silným deštěm. Proto jsem také obvyklou zastávku musel absolvovat vestoje.

V Dolním Dvořišti jsem o půlnoci. Příjezd k poslední pumpě před hranicí zpestřuje menší bazén, který je nutno projet. V tuhle chvíli je definitivně jedno, kdo před cestou stihl svoje auto umýt a kdo ne. 

Vjezd do Rakouska je volný. V souladu s vlastními radami vezu s sebou dostatečný počet potvrzení o očkování, v tuhle chvíli jsou tak trochu navíc. 

Ve Freistadtu nemá v tuhle dobu cenu stavět - benzínky na okrajích města jsou od půlnoci zavřené, a tak pokračuji po staré silnici až do Unterweitersdorfu. Je to trochu zdržení, ale jelikož jsem jako obvykle rakouskou známku v Dolním Dvořišti nekoupil, není zbytí. Před vjezdem na dálnici si na odpočívadle dávám přestávku. Spaní se sice moc nedaří, ale i krátký odpočinek skoro vleže je příjemný. Ještě kousek popojedu, ale únava přichází dříve, než bych asi čekal. Po pár desítkách kilometrů to definitivně vzdávám. 

Probouzím se před půl pátou. Trochu deprimující se může zdát fakt, že jsem vyjel před více než sedmi hodinami a mám za sebou necelých 250 kilometrů, ale noc si prostě vybrala své a jízda nebyla zrovna to, co si žádala. Ty tři hodiny spaní se mi budou náramně hodit. Počasí v Rakousku sice pořád není nic moc, ale aspoň už neprší, a do mraků zahalené vrcholky nakonec také mají něco do sebe.

Jak se dalo čekat, na druhé straně Alp je vše jinak - obloha je čistá a teploměr letí vzhůru. Hned se jede o něco líp.

V poledne jsem na mýtné bráně u bezmála osmikilometrového tunelu v Karavankách, který rakousko-slovinskou hranici protíná pod zemí.

Rychlost je v něm omezena na šedesátku, za plného provozu jízda v něm není zrovna tím zážitkem, na který se celou cestu těšíte. Ale dnes jsou silnice i dálnice poloprázdné.

Těsně za slovinským portálem tunelu projíždím opuštěné stanoviště slovinské hraniční kontroly - od půlnoci je i do Slovinska vjezd volný. Opět odkládám připravený pas a další doklady. Dvacet minut po poledni je čas akorát tak na oběd, stavím hned u první pumpy za hranicí. Jednak potřebuji dálniční známku, jednak je tam restaurace.

Spojím tak nutné s příjemným, poučen přitom o zásadách bezpečnosti. Nic proti nim, ale tady je těch pokynů na čtvereční metr přece jen trochu moc.

Ale to je jediná vada na kráse, restauraci už jsem vyzkoušel několikrát a byl jsem vždy spokojen. Stejně tak tomu je i dnes. Kdyby se stalo, že na nějakou místní specialitu ve Slovinsku nenarazím, nemusí mě to mrzet. Tenhle oběd obsahuje kousek od všeho. 

Po třetí hodině a 738 kilometrech jsem v Koperu, po roce konečně zase legálně. Ubytování nacházím snadno. Natolik už Koper znám, navíc stejně jako v předchozích letech budu bydlet poblíž Přístavní ulice. Paní majitelka nebo správcová (nevím přesně, co má za funkci) mi ukáže vše potřebné, ale hlavně mi vysvětluje nový systém parkování v Koperu. Změnu jsem zaregistroval loni na konci léta během svého zdejšího tajného odpoledne, takže na tohle jsem opravdu zvědav. První zjištění je uklidňující: předplatné skutečně existuje. Sice už nedáte za parkování jednotky eur jako v minulosti, ale pořád podstatně ušetříte oproti běžné ceně 1 euro za hodinu. Paní domácí mi to vysvětluje slovinsky, neboť anglicky neumí, a italsky zase v potřebné míře nerozumím já. Snažím se to pochopit a doufat, že po dlouhé cestě budu schopen donést ty informace z apartmánu na parkoviště. Na místě samém je ale stejně všechno jinak. Parkovací automat nefunguje tak, jak mi paní domácí slibovala, předplatné vůbec nenabízí. Ve vedru přes třicet stupňů a na rozpáleném parkovišti to není zrovna komfortní situace. Plnou taxu jsem však rozhodnut neplatit, a tak to zkouším přes internet. Adresu najdu na parkovacím automatu, a je to snad jediná užitečná informace, kterou se tam dozvím. Funguje to, za těch 6 plánovaných dní zaplatím kartou 25 eur. Možná existuje více cest, jak se dobrat k cíli, tahle není zase až tak složitá, ale bez základního porozumění se asi nehnete. Během toho neúspěšného povídání s parkovacím automatem mě samozřejmě napadla možnost někoho se zeptat, ale hlídání na parkovišti není, a můžete hádat, co asi řeší všichni právě přítomní. Nakonec se tedy o čerstvě získanou zkušenost aspoň podělím s někým, kdo se zatím tak daleko nedostal. Po lingvistické stránce je ten rozhovor rozhodně zajímavý, neboť jde z obou stran o improvizaci ve více jazycích. Společnou řeč naštěstí nalézáme. 

Konečně tedy mohu na pláž. Narváno tam je, ale ve vodě je místa dost a na pevnině jsem velmi skladný. Stačí mi prostor o rozloze 0,25 m2, takový vždycky někde najdu. A dokonce ve stínu.

Večer se hlad nějak nedostavil, a tak v  restauraci Pri Vodnjaku zůstávám jen u vína. Přípitek se ovšem dnes večer náramně hodí.

Slovinsko totiž dnes slaví státní svátek, třicet let samostatnosti, takže cviček coby víno lehké a vpravdě národní je volbou rozhodně vhodnou. Napadá mě, že spíš než o svátek jde o narozeniny, ale třicítka je každopádně věk krásný. A jelikož ve slovinštině je Slovenija rodu ženského, je to vlastně mladá dáma, která rozhodně má co nabídnout. A jako každá taková ženská to moc dobře ví.

A slaví střídmě i svůdně, zahalena jen do státních vlajek, které toho večera najdete prakticky všude. Objevovat se nechá ráda a postupně, a i při svých drobnějších rozměrech pořád umí překvapit. Tak hezky po místním způsobu: "Na zdravje!"