Na konci prázdnin (4.)

V tradičním termínu jsem měl tentokrát trochu méně času. Přesto jsem vyrazil s úmyslem stihnout za devět dní a osm nocí co nejvíce. Výsledek této snahy předkládám ve svém čtvrtém letošním seriálu. 

Druhá etapa: Dluhy nejen slovinské II.

2. kapitola: Slovinský mys, italská káva a rychlý konec (30. a 31. srpna 2022)

V noci se několikrát probouzím s divným pocitem, že mě přejel náklaďák. Ráno je to stejné. Nějakou chvíli se musím přemlouvat, abych vůbec vstal. Což vlastně musím, mám totiž hlad a v ledničce už nic není. Pro snídani si jdu do pekárny u Titova náměstí. Při té příležitosti se snažím o nějaký neobvyklý pohled na zdejší dominanty.

Ten podivný stav se mi povede rozchodit. Jídlo, pití a snad i krásný slunečný den dodají potřebnou energii, aspoň pro tuhle chvíli mám vyhráno. Nijak daleko se dnes nechystám, některé z chybějících dílků skládačky západoistrijského pobřeží mám v podstatě za rohem.

Hned za Ankaranem začíná Debeli rtič. Ač mohou být v češtině asociace různé, neznamená to nic více než Tlustý mys (italsky Punta Grossa). Pojmenován tak je jednak mys samotný, přeneseně pak celý poloostrov i zdejší přírodní rezervace, dále kemp, hotel a dokonce i zastávka autobusu.

Šikovně umístěné parkoviště, samozřejmě placené, najdete snadno. Stačí projet táhlou pravotočivou zatáčku, kdy se vzdálíte od pobřeží a poloostrov vám zůstane po levé ruce. Jakmile minete vjezd do kempu, ocitáte se na protilehlé straně poloostrova, opět na pobřeží. Parkoviště je ihned poté vpravo. 

Pro koupání je na poloostrově vhodných jen několik málo míst, jinak je pobřeží tvořeno sice nevysokými, ale přece jen útesy. Jedna z pláží přímo sousedí s kempem. 

Samozřejmě jsem vyrazil vybaven i na pláž, ale do vody se mi z nějakého důvodu nechce. Jiný vnitřní hlas mluví zase v opačném smyslu, že je škoda moře aspoň neokusit. Na chvíli ho poslechnu a na schůdkách si namočím aspoň nohy. Voda mi přijde neuvěřitelně ledová. 

Tím moje pokusy končí. Když se trochu srovnám z té nečekané zimnice, pokračuji v procházce podél pobřeží. Cedule sice tvrdí, že průchod plotem ohraničujícím kemp je zakázán, ale zjevně ji nikdo moc nerespektuje. Tudíž se jí nezabývám ani já.  

Debeli rtič je jen výběžkem o něco většího Ankaranského poloostrova, rozděleného mezi Slovinsko a Itálii. Každému ze států tak náleží úzký pruh země. Nejvyšší bod přírodního parku, nacházející se v nadmořské výšce 24 metrů, leží někde uprostřed poloostrova. Mířím do výšky asi poloviční, jenže i tenhle nijak strmý výstup se mi zdá nekonečný. Nahoře na cestě je mi jasné, že je něco špatně. Situaci proteď řeší krátký odpočinek.

Drtivou většinu z rozlohy poloostrova, jež čítá možná necelý kilometr čtvereční, zaujímají vinice. Debeli rtič je jedinou oblastí slovinského pobřeží, která je až na pár domů v části poloostrova odlehlé od moře prakticky neobydlená. Moře je tady velmi mělké, pročež se tu nikdo v žádných dobách ani nepokoušel vybudovat přístav. Nikdy tak vlastně neexistoval důvod místo zabydlovat. Kemp na severní a jakási ozdravovna na jižní straně poloostrova vznikly za jugoslávských časů. Dnes by je asi nikdo nepovolil, neboť stavět cokoliv je tu už pár desítek let zakázáno. 

Vyhlídkových bodů je na poloostrově několik, stačí jen najít šikovnou mezeru mezi stromy. Pak už je na vás, kam se zrovna podíváte. Volím pohled na slovinskou stranu. Výhled na Koper mám sice zakrytý, zato vidím přes útesy Měsíčního zálivu až do Piranu. 

Jenže dál to prostě nejde. Padla na mě deka a nemůžu udýchat ani rovinu. Úmysl dojít až na samotný mys na západním okraji poloostrova vzdávám. Zpátky z toho mírného kopce se cesta zdá snadnější. Stavím se ve stánku v kempu. Cola je už tak dost studená, ale žádám navíc o hodně ledu. Z nejhoršího to pomůže. Vracet se nahoru na cestu nemá smysl, asi ani nechci, aby se situace opakovala. Jsem zdravotník, takže ta jedna příčina toho všeho mě napadá také. Při vědomí toho, že další plánovaný program je venkovní a že se nějaká ta ochranná pomůcka v autě najde, jedu dál.

Včerejších pár nečekaných kilometrů po Itálii se snad ani nedá nazvat ochutnávkou. Takže dnes to bude zcela záměrně, což samozřejmě předpokládá nějaký konkrétní cíl. Itálie je odtud ne za rohem, ale za další zatáčkou. Hranici přejíždím jedenáct minut před jedenáctou hodinou.

Tím cílem je Muggia ([múdža], slovinsky Milje), třináctitisícové město ležící nějakých šest kilometrů od hranic, pokud pojedeme pořád po cestě kopírující pobřeží. Zkratky existují, ale jsou trochu nepohodlné. Vyhnat vás mohou až do dvousetmetrové výšky. 

Vlastně se tu nedá zabloudit. Uprostřed Muggie se příjezdová silnice dělí na dvě jednosměrné, které tedy v podstatě tvoří jakýsi okruh kolem centra. Ve směru od hranice se Slovinskem je třeba na chvíli odbočit od pobřeží, projet tunelem a objet centrum z jižní strany. V místě, kde se obě jednosměrky opět stýkají, nacházím parkoviště. Jenže si ho všimnu pozdě a příjezd k němu minu. To může být na jednosměrce trochu problém, ale konkrétně zde to znamená asi kilometr navíc. K tunelu přijíždím z druhé strany a prostě si ho projedu ještě jednou. Druhý pokus už je úspěšný. 

Muggia se ráda označuje za jediný italský přístav na Istrii, což je ovšem hodně přehnané a zároveň i trochu sporné. Záleží totiž na tom, kudy povedeme hranici poloostrova. Ta je v místech jeho připojení k pevnině samozřejmě dosti neostrá. Podstatná část Terstu možná geograficky leží těsně za Istrií, rozhodně k ní ale náleží po kulturní stránce. A navíc, obrovskému terstskému přístavu nemá Muggia čím konkurovat. Marinou tedy určitě ne. 

Více než století patřila Muggia Habsburské monarchii, po první světové válce připadla Itálii. Pak se o ni vedly spory vojenské i diplomatické. Po několikatýdenní jugoslávské nadvládě a několikaletém období příslušnosti ke Svobodnému území Terst se nakonec ocitla opět v Itálii. Po všechna ta období byla s Terstem úzce spojena hospodářsky i politicky, což samozřejmě trvá dodnes. 

Někde jsem četl, že centrum Muggie svými úzkými uličkami připomíná Benátky. Taková věta může bezpochyby fungovat jako lákadlo pro turisty, ale je to trochu laciné. Úzké uličky jsou typické pro všechna města v těchto končinách, ať už se nalézají u moře nebo ve vnitrozemí. A jestli vznikaly inspirovány Benátkami, či jako důsledek praktického života, v němž je úzká ulička přirozeně stinná, to úplně nerozsoudím. Klonil bych se spíše k možnosti druhé. 

Muggia není unikátní ani benátskou architekturou, neboť ta se rovněž ve městech na pobřeží vyskytuje. Někde více, někde méně. U ní je už dle názvu inpirace jasná. Muggia poskytuje panoramata různá, takže když do záběru šikovně přidáte kousek moře a přehlédnete bicykly na okraji fotky, máte možná na chvíli Benátky. 

Důležitých objektů by se ve městě našlo mnohem více, ale pohybujeme-li se na velmi malé ploše centra, není jich zase tolik. Samozřejmě nelze vynechat Chrám sv. Jana a sv. Pavla (oficiálně Duomo dei Santi Giovanni e Paolo, ale často jen krátce Duomo di Muggia), postavený jako románský a vysvěcený někdy v posledních dnech roku 1263. Benátskogotický vzhled získalo jeho průčelí v polovině 15. století. Zvonice vysoká 35 metrů je asi o století starší.

A protože ani v Itálii kostely nezavírají, mohu nahlédnout dovnitř. Interiér chrámu získal svoji současnou podobu až při renovaci ve 30. letech 20. století. Klasický trojlodní půdorys byl při ní zachován, ovšem ve velmi zjednodušené podobě. Z oltářů tehdy zůstal jen ten hlavní. 

Marconiho náměstí (PIazza Guglielmo Marconi) je samozřejmě pojmenované podle toho týpka, jemuž Tesla nakonec vyfoukl patent na bezdrátové spojení. Jak moc to kterého z nich potěšilo či naštvalo, těžko říct. Tesla byl v tu chvíli po smrti čtyři měsíce, Marconi už skoro šest let. Ale to není věc, která by se musela řešit za slunného letního poledne. Zastavím se v jedné ze zdejších restaurací. Caffe ristretto je možná něco typicky italského, ale jelikož jsem kávový barbar vyznávající nejraději českého turka, mým zvykům příliš nevyhovuje ani co do množství, ani co do koncentrace. Takže snad jen pro tu atmosféru.

Nevyhovuje mi ani teplotou. Pro můj krk je cokoliv horkého malý průšvih. Požár hasím ledovým pitím, samotné ristretto naštěstí rychle vychladne. Cigareta, kterou jsem si k tomu zapálil, mi vyhoří v ruce, jen občas odklepávám. Takže snad jen pro tu atmosféru. 

Je čtvrt na dvanáct, teplota na třicítce, takže slunečníky vítám s povděkem. Sice trochu brání výhledu na radnici, ale přízemí prostě oželím. Možná by šlo dojít si pro nějaký lepší pohled, ale místo toho se snažím setřást dnes už několikátý balvan. 

Druhá dominanta Muggie tedy Benátky rozhodně nepřipomíná. Už jen tím, že je na kopci, by do nich prostě nezapadala. Nejprve je nutno směrem z náměstí projít bránu Porta Amulia, a pak se mohu vydat k hradu.

On ten zdejší kopec tedy není žádná výška, má jen 14 metrů nad mořem. Po schodech k hradu vystoupám za chvíli, a tentokrát to kupodivu zvládám celkem v pohodě.

Hrad o zhruba obdélníkovém půdorysu, s nízkou, ale výraznou věží a snad s velkým nádvořím uprostřed, pochází z konce 14. století. Důvody jeho vzniku byly ryze vojenské, měl pomoci chránit pobřeží náležející Benátské republice. Po jejím zániku jeho význam upadal a hrad chátral. Celá dvě století byl opuštěný. V roce 1900 jej sice koupil soukromý majitel, ale na obnovu prostředky neměl. 

Hrad obejdu po obou delších stranách, ale nikde nenacházím nic, co by vypadalo jako otevřená brána. Zamčených naproti tomu najdu několik.

Nakonec se přeptám jakési starší dvojice a důvod všeho zjistím: hrad je totiž soukromý. Co se dá dělat, do baráku nikomu nepolezu. Naštěstí alespoň výhled odtud stojí za ten krátký výstup.

Ještě než ale stihnu sejít k pobřeží, zjišťuji, že nejsem sám, kdo se o hrad zajímá. Jakási dáma, Italka, se též snaží zjistit, jak se dostat dovnitř. A tak jí prostě jen předám právě získanou informaci. Ty hodiny nad učebnicí italštiny nebyly zcela marné. 

Informace, kterou ode mě paní dostala, nebyla úplně přesná. Ale to zjistím až později. Hrad je skutečně soukromý, ale úplně uzavřený před veřejností není. Majitelem je od roku 1991 nějaký sochař, který jej jednak zrenovoval, jednak v něm samozřejmě bydlí, a jednak občas pořádá nějaké kulturní akce. I mimo ně se dá domluvit návštěva menší skupiny lidí. 

Sejdu dolů. Chci se opět zastavit na něco k pití, když už na jídlo nemám ani pomyšlení. Vyberu si ale špatně, za čtvrt hodiny si mě kousek od brány Porta Amulia nikdo ani nevšimne. Vlastně nemám ani sílu na to, aby mě to naštvalo. Doploužím se těch pár desítek metrů na parkoviště a mám dojem, že je to konečná. Půl dne s dalšími plány je sice přede mnou, ale jsem rád, že dojedu do Koperu. Zastávka v jedné z restaurací na promenádě je naštěstí úspěšnější než ta poslední italská.

Doma jsem někdy kolem půl třetí, zbytek dne proležím. Paní domácí o mě sice pečuje jako o vlastního, ale čaj s medem musí nejdřív vychladnout, jinak ho nedám. 

Během večera uzrává rozhodnutí, které pak ráno nabude definitivy: vracím se domů. Pobyt v Koperu tak jako tak končí, a cestovat za daného stavu do Maďarska nedává žádný smysl. Už večer píšu Jánosovi, malinko otevřená zadní vrátka si sice nechávám, ale je to vlastně jen formalita.

Ráno se probouzím v půl sedmé, a snad i díky odpočinkovému odpoledni se cítím trochu líp. Využívám toho, je zbytečné na cokoliv čekat. Dvacet minut před osmou hodinou odjíždím. Slovinské hlavní město se tentokrát obejde bez kolony, čekání si trochu vynahradím před tunelem Karavanky. 

Cesta domů v tomto stavu není nic, co bych chtěl zažívat častěji. Když jsem ve čtvrt na sedm večer doma, jsem opravdu rád, že to mám za sebou. Druhou tisícovku kilometrů nedokončím, počítadlo se zastaví přesně sedm kilometrů před ní. 

Konce cest bývají všelijaké, někdy i nečekané a předčasné. Takový je zkrátka život. Koneckonců i význační skladatelé mají na kontě nějakou tu nedokončenou symfonii. Bük a všechno ostatní na mě jistě počká. Den zakončím na ORL v Motole, na tohle už si ovšem zjednávám odvoz. Příčinou všeho je nakonec opravdu čínský pozdrav světu. Jenom otázka, zda se jedná o variantu slovinskou, italskou, nebo snad dokonce českou, která se jen projela na jih a zpátky, zůstane nezodpovězena.