Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Na konci prázdnin (3.)

V tradičním termínu jsem měl tentokrát trochu méně času. Přesto jsem vyrazil s úmyslem stihnout za devět dní a osm nocí co nejvíce. Výsledek této snahy předkládám ve svém čtvrtém letošním seriálu.

Druhá etapa: Dluhy nejen slovinské II.

1. kapitola: Historie se opakuje (29. srpna 2022)

Jestliže každá nová cesta může být pokračováním té předchozí (a řekl bych, že u mě to platí docela často), neexistuje vhodnější název pro právě začínající druhou část mého putování. Jak si jistě vzpomenete, přece jen se občas stává, že některé zajímavé věci nevidíte. Buď o nich nevíte, nebo je minete, někdy se vám je ke konci dne prostě už nechce hledat. Tak trochu všechno dohromady se to vlastně přihodilo v případě mojí dnešní první zastávky. A pořád je toho ještě dost, co mi chybí, abych zaplnil pověstná bílá místa na mapě. Ale pojďme hezky popořádku.

Ráno se probouzím brzy. Cítím trochu únavu, a i když včerejší program zas tak náročný nebyl, přičítám ji právě jemu. Usnout už se mi nedaří, chvíli se přemlouvám, abych vstal. Hlad nemám vůbec, z ledničky si beru jen pití, a něco po půl osmé vycházím z domu.

Cesta se hned na začátku trochu zadrhne. Jeden pruh rychlostní silnice podél pobřeží je uzavřený, což v první ráno nového pracovního týdne nadělá pěknou paseku. Ujet ten kilometr a něco k placené komunikaci zabere více než dvacet minut. Ale pak už je všechno v klidu a pohodě až k Nové Gorici. Tam navigace usoudí, že nejlepší cesta vede okrajem Gorizie, takže ujedu celé čtyři kilometry po Itálii.

Poté jsem zase vrácen na území slovinské. Toto drobné zpestření mě nemůže rozházet, zvlášť když se během dne ukáže, že to rozhodně nebylo naposled. Naopak vítám, že obloha vypadá o něco jasněji než v Koperu. I když tedy dost záleží na směru, kterým se zrovna díváte. 

Mířím opět k tyrkysové řece Soči. I u ní mám totiž od posledně nějaké resty, první jen kousek odtud. Solkanský most (slovinsky Solkanski most, italsky Ponte di Solcano) překlenuje Soču asi kilometr a půl předtím, než řeka překročí hranici s Itálií. Postaven byl v roce 1905, ale padl za oběť jedné z bitev první světové války, které se na Soči odehrály. Rakouskouherská vojska vyhodila do vzduchu hlavní oblouk těsně předtím, než most padl do italských rukou. V nich zůstal i po válce.

Italové most obnovili v roce 1927. Podobu mu změnili jen nepatrně: původní most měl pět postranních oblouků, nový má čtyři. Nic to nezměnilo na jednom rekordu: s 85 metry jde o největší mostní kamenný oblouk na světě. Další rozměry už takto impozantní nejsou, ale proč je neuvést. Tak tedy výška mostu je 36 metrů, délka 220 metrů.

Absolvuji celkem tři zastávky s třemi různými pohledy na Solkanský most. Nejprve z vyhlídky, k níž se dostanu malinko složitě. Přejedu řeku po mostě, pochopitelně po silničním, který je od toho železničního vzdálen asi tři sta metrů po proudu. Parkoviště je v protisměru, a tak jedu jen krokem a rozhlížím se, kde by se dalo otočit. Najednou jsem opět v Itálii. Tenhle cípek, široký asi kilometr a půl, musím dokonce projet celý tam i zpět, neboť vhodné místo k otočení je zase až ve Slovinsku, na parkovišti těsně za hranicí. Železničář by tuhle silnici nazval peážní, geograf by hovořil o funkční exteritorialitě a historik by se zajímal, jak to tu asi chodilo v časech železné opony. Nejspíš se toho moc nezměnilo. Po stranách silnice, postavené v první polovině 80. let, stále stojí ploty a betonové hradby. Neústí sem žádná cesta, po které by se dalo dostat kamkoli jinam do Itálie. Pouze na třech místech je silnice přemostěna cestami, které spojují ten italský kousek, který zůstal za silnicí, s mateřskou zemí. Dodnes také - a trochu nelogicky - trvá zákaz zastavení a fotografování. Takže se omlouvám, za fotku by to nepochybně stálo, ale nějak se mi nechtělo nic riskovat. 

Z parkoviště je to na vyhlídku sotva dvě stě metrů. Most z tohoto místa už jste viděli před chvílí, a tak nabídnu aspoň pohled na Novou Gorici. 

Popojedem. Hned poté, co přejedu Soču, dávám se na křižovatce vpravo. Na kraji obce Solkan je parkoviště, které se jednak tváří, že je zadarmo, jednak je v těsném sousedství silničního mostu. Na ten stačí jen vyjít. Most kromě řeky překonává též trať,...

... která za obloučkem míří k Solkanskému mostu. 

Poslední je pohled ze silnice směrem na Tolmin. Stačí zastavit při kraji - místa je tam na pár aut dost - a přejít. 

Už jsem zpátky u auta a chci jet dál, když slyším přijíždět vlak. Běžím zpátky, stíhám to. Mám tak důkaz, že most stále slouží svému účelu. Ani nemusíme počítat stáří původního zničeného mostu, i věk toho nového oblouku se kvapem blíží ke stovce. Most je také uváděn jako jedna z posledních staveb svého druhu. Éru kamenných mostů právě střídala doba mostů betonových a ocelových. 

Všechny tři zastávky se dají stihnout do půlhodiny. Po čtvrt na jedenáct pokračuji proti proudu Soče. Míjím známá místa: Tolminské soutěsky, Kobarid, vodopád Kozjak... Tohle všechno by určitě lákalo k návštěvě, ale dluh mám o něco výš, takže odolám. Jestli jsem ale snad kdesi v hloubi duše hodlal podlehnout pokušení svézt se třeba konečně kousek po řece na raftu, velmi záhy je jasno. Tyhle starosti mohu i letos klidně pustit k vodě. Tedy mohl bych, kdyby v řece nějaká voda byla. Snad i ve větším měřítku se opakuje loňská situace - Soča je už pod Kobaridem skoro vyschlá.

Těsně před cílem si dám ve vsi jménem Žaga pauzu. Vlevo u silnice je jakási pizzerie a salátovna. dokonce i s malým parkovištěm. Je právě poledne, hodí se to. Jenže otevřeli sotva před chvílí, k jídlu zatím nic nemají. Kupodivu se zdá, že vydržím, ale napít se musím. Něco si kupuji i s sebou. Obsluhu upoutá moje triko, které jsem získal loni v restauraci u Tolminských soutěsek, a které mi připadalo pro tuhle cestu celkem stylové.

Během té chvíle začne pršet. Ujedu ty zbylé 3 kilometry, těsně před parkovištěm jen tak mimochodem završím první tisícovku kilometrů na cestě. Žádná velká sláva se ale nekoná, neboť situace nápadně připomíná to, co jsem tu zažil přesně před 364 dny. Řeka skoro bez vody, zato prší vydatně.

Jsem rozhodnut to napodruhé nevzdat. V jakési předtuše jsem si přibalil na cestu další triko a obutí. Takže chvíli čekám, a když se zdá, že déšť přešel v mrholení, vyrážím. Zabloudit se tu asi nedá, správný směr navíc potvrzuje malá dřevěná tabulka. Nápis "waterfall - slap Boka" je sice trochu opotřebovaný, ale pouhým okem pořád čitelný. 

Stejně jako níže po proudu, ani tady to důležité není na Soči, ale na jednom z jejích přítoků. Ovšem řeka Boka je vyschlá snad ještě víc. Až si říkám, jestli sem nakonec nejedu zbytečně.  

Cesta se poté schovává v lese, dokonce se zdá, že přes ty stromy ani neprší. Mám před sebou asi půldruhého kilometru, ale převýšení je skoro 430 metrů. Stezka je naštěstí udržovaná, po těch schůdcích to jde docela dobře. 

K vodopádu, jenž nese totéž jméno jako řeka, se dojít nedá. Musíte se spokojit s vyhlídkou, na níž vás od něj dělí asi dvě stě metrů. Každopádně je to místo, které za návštěvu stojí. I když je prý lépe sem přijít na jaře, kdy je vodopád díky tání mnohem mohutnější. Dřevěná vyhlídka je sice odkrytá, takže na mě zase chvíli prší trochu víc, ale stejně se tu zdržím na více než dvacet minut. 

Výška vodopádu Boka je 136 metrů. Někdy je uváděn jako nejvyšší vodopád ve Slovinsku, ale záleží na zdroji informace. Někdy totiž není jednotný názor na to, co k vodopádu ještě počítat. Každopádně jeho hlavní stupeň bezprostředně za vývěrem ponorné řeky padá do hloubky 106 metrů. Zbytek výšky pak tvoří kaskády na strmém úbočí, i když je pravda, že ty se za současného stavu vody trochu ztrácí. 

Cesta k vodopádu je z těch, které se jdou lépe nahoru než dolů, aspoň teď za mokra to platí určitě. Na zpáteční cestě prší zase silněji a stromy už vodu nezadrží, takže dole na parkovišti jsem za suché triko opravdu rád.

Je kolem půl druhé, takže se stavím na pozdní oběd. Samozřejmě na stejném místě, kde jsem si před výstupem k vodopádu dával kávu. Kromě potřebného obnosu jim tu nechávám i prázdnou láhev od pití. 

Než sním zeleninový salát, je opět slunečno. 

Příroda si tedy zažertovala, ale není jediná. Svůj italský vtípek totiž zopakuje i navigace, a dokonce ho ještě trochu vylepší.

Chce mě totiž poslat do Koperu pres Terst. Jako vždycky kratší cestou co do vzdálenosti, ale rozhodně ne co do času. Tohle už jí ale nesbaštím a hezky zopakuji ranní trasu opačným směrem.

Měl jsem původně v plánu zajít po návratu do Koperu na pláž, ale odsouvám to na jindy. Vracím  se sice kolem páté a teploměr pořád ukazuje 29 °C, ale proměnlivé počasí, které trvá po většinu zpáteční cesty, na pláž zrovna neláká. 

Večeři ale dnes neodbývám, jdu jen přes náměstí do Sarajeva '84. Zajímalo mě, od čeho vlastně tahle restaurace odvozuje svůj název. Spojení města a roku vyvolává vzpomínky na zimní olympiádu, pro tehdejší československou výpravu mimochodem docela úspěšnou. Nejsem tak daleko od pravdy - název Sarajevo '84 prostřednictvím olympiády odkazuje na doby jihoslovanské pospolitosti, tehdy představované jedním společným státem. Nostalgie po Jugoslávii je možná častější právě v Bosně, odkud zatím co do počtu restaurací skromný řetězec pochází. Vzpomínkový optimismus však už přehlíží, že mnohem více než té pospolitosti bylo dlouho skrývaných problémů, které pak došly až k tragédiím první poloviny 90. let. 

Patrně tady cpou všechno do půlky lepenje, ale když to máte jen občas, tak nic proti. Od začátku prázdnin podražili, ale opravdu jen mírně. Dáte-li si menší porci s pěti kousky čevabčiči (což stačí bohatě), pořád se i s pitím vejdete pod 10 eur. 

 

Autor: Jaroslav Babel | pondělí 26.9.2022 9:26 | karma článku: 34,64 | přečteno: 609x
  • Další články autora

Jaroslav Babel

Beze ztrát (5.)

Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.

14.5.2024 v 21:05 | Karma: 8,43 | Přečteno: 114x | Diskuse| Cestování

Jaroslav Babel

Beze ztrát (4.)

Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.

12.5.2024 v 9:57 | Karma: 10,14 | Přečteno: 147x | Diskuse| Cestování

Jaroslav Babel

Beze ztrát (3.)

Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.

6.5.2024 v 22:11 | Karma: 9,26 | Přečteno: 127x | Diskuse| Cestování

Jaroslav Babel

Beze ztrát (2.)

Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.

3.5.2024 v 15:34 | Karma: 11,00 | Přečteno: 180x | Diskuse| Cestování

Jaroslav Babel

Beze ztrát (1.)

Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.

27.4.2024 v 22:40 | Karma: 12,35 | Přečteno: 208x | Diskuse| Cestování
  • Nejčtenější

Čechy zasáhly extrémní bouřky, padaly obří kroupy. Hasiči měli stovky výjezdů

21. června 2024  9:39,  aktualizováno  22:58

Přes Česko prošly velmi extrémní bouřky s nárazy větru kolem 90 kilometrů za hodinu a krupobití....

Češi vjeli do vojenské zóny, fotili se u tanku. Dítě pak usmrtil nalezený granát

21. června 2024  8:52,  aktualizováno  18:16

Chorvatská policie propustila Čecha vyšetřovaného kvůli výbuchu u města Obrovac, při němž zemřelo...

Komentátor Schmarcz se v televizi pohádal se Šlachtou, pak zmizel ze studia

19. června 2024  20:51

„Já jsem se zastal kluků policistů a vy do toho taháte politiku,“ začal křičet komentátor Martin...

Ruská jaderná ponorka plula u pobřeží Floridy. Fotky ukazují její poškození

19. června 2024  13:53

Ruská flotila, která navštívila Havanu, se rozdělila. Část pluje od Kuby směrem k Venezuele,...

Východem Česka prošly silné bouřky a krupobití. Padající strom zabil člověka

19. června 2024  7:32,  aktualizováno  20.6 6:37

Velmi silné bouřky, které ve středu večer zasáhly Moravu a Slezsko, mají jednu oběť. V Českém...

O manžela s Alzheimerem se starala šest let. Po jeho smrti pomáhá dalším

22. června 2024  18:14

Seriál Sylva Dneboská se svým manželem Milošem celý život aktivně sportovala a cestovala. Pak se ale u...

Vydělávají na migrantech miliardy. Jak v USA funguje byznys neziskovek

22. června 2024

Premium Komu by se to nelíbilo? Plat milion dolarů pro ředitele, půl milionu pro hudební terapeutku....

KOMENTÁŘ: Strašidlo Macronova převratu. Chce být součástí dějin?

22. června 2024

Premium Rozhodnutí francouzského prezidenta rozpustit parlament odpovídá zcela duchu Páté republiky, jež...

ANALÝZA: Česká justice je loď plná děr. Přidat chtějí na soudech i ve věznicích

22. června 2024

Premium Ačkoli to tak lidem často nepřipadá, české soudnictví je podle nedávného unijního žebříčku jedním z...

Jan Kempa: Správný muž se nestydí své ženě projevovat lásku
Jan Kempa: Správný muž se nestydí své ženě projevovat lásku

Profesionální trenér sportovců-profesionálů i hobbíků, vytrvalec a závodník, Jan Kempa, je mužem činu. Svůj život obrátil v patnácti doslova...

  • Počet článků 313
  • Celková karma 12,40
  • Průměrná čtenost 1322x
Zdravotní sestra.

Po několika zkušenostech si dovoluji upozornit, že veškeré materiály zde publikované podléhají autorskému zákonu. Užití článků nebo jejich částí tudíž není bez výslovného souhlasu autora možné.