Na konci prázdnin (2.)

V tradičním termínu jsem měl tentokrát trochu méně času. Přesto jsem vyrazil s úmyslem stihnout za devět dní a osm nocí co nejvíce. Výsledek této snahy předkládám ve svém čtvrtém letošním seriálu.

První etapa: Lázně Čatež

2. kapitola: Od vody horké k vodě mořské (28. srpna 2022)

Snídaně se v hotelu Čateški Dvorec vydává od osmi do deseti. Je to také jediná činnost, kterou hotelová restaurace vykazuje. Přicházím v půl deváté, a skoro si říkám, jestli jsem tady správně. Nikde nikdo, asi jsem tu z hostů první. A co se personálu týká, musím na sebe hlasitě upozornit, aby si vůbec někdo všiml, že jsem dorazil.

Za snídani chtějí 10 eur. Cenu nemá význam řešit, je to pohodlná, ne-li jediná možnost, jak se najíst, aniž bych musel někde něco shánět. Nakonec odcházím spokojen: chlebů si namažu, kolik chci a čím chci, takže raději víc než méně. Z další nabídky si vybírám míchaná vajíčka, zbytek - jogurty, müsli a nevím už, co všechno mi nabízeli - už musím odmítat. Snaží se, neboť celou dobu jsem tu jediným hostem. Odchod stanovený na desátou hodinu stíhám v pohodě, na tu jednu noc jsem nevybaloval nic, co by nebylo nutné. To, co jsem vybalil, je už zase zabaleno, zbývá jen odnést to do auta.

Už v půl desáté jsem před lázněmi Terme Čatež, od vsi samotné vzdálenými asi dva kilometry a umístěnými v táhlém oblouku řeky Savy. Snadno tu přijdete k informaci, že jde o největší lázeňský areál ve Střední Evropě. Ano, Slovinci se skutečně sami řadí ke Středoevropanům, znovu tak mimoděk narazím na jistou kulturní spřízněnost s tímto co do počtu malým národem.

Vstupné je v sobotu a v neděli 20 eur. Když to na rozdíl ode mě zvládnete v týdnu, budete to mít jen za patnáct. Vstupné je taky to jediné, co se v lázních dá zaplatit hotově. Vlastně ještě kauce 3 eura za takové ty hodinky na ruku. Kauci vám naopak vrátí pouze hotově. Jenže to všechno je před vchodem. Na vše za ním už potřebujete kartu. Druhá možnost je být žízniv a o hladu. Šanci totiž nemáte ani u nápojových automatů, i ty se obsluhují výhradně bezhotovostně.

Fakt těžko nějak změřím, jestli je to tu opravdu největší ve Střední Evropě. Pravdou je, že velké to tu mají, možná až příliš. Lidí tu překvapivě není tolik, asi ten konec prázdnin začíná být znát. Takže mám občas pocit, že se tu tak trochu ztrácím.

Najdete tady bazény termální...

... i plavecké,...

... nějaké ty tobogány...

... a samosebou bazény a brouzdaliště pro děti větší i menší. A dokonce i hrad, spíše tedy umělou zříceninu, která čítá věž a pár jakože zbytků zdí kolem.

Nefunkční imitace padacího mostu, která k věži vede, překlenuje řeku dlouhou necelých 400 metrů. Bohužel mělkou tak, že plavat v ní je skoro nemožné. Můžete si ji tak nějak pomalu projít pěšky, rozumnější volbou se zdá objet celý okruh na nafukovacím kruhu.

Dost blbě se na něj leze, z něj snad ještě hůř. Ale zatímco odchod můžete v nejhorším případě vyřešit elegantní obrátkou, při nástupu ji uplatníte těžko a musíte si holt poradit nějak jinak. Svědkem různých úsměvných situací jsem byl několikrát, na oplátku jsem zase jistě pobavil svoje okolí. Mezi těmito dvěma kritickými fázemi stačí nechat se unášet, neb je tu mírný proud. Občas je třeba lehce zkorigovat směr. 

V areálu bohužel chybí odkládárna lidí, jakou znám z lázní maďarských. Ležet jen tak na zemi se mi nechce, takže si půjčuji lehátko. Čtyři eura nejsou tak hrozná cena, ale ani tohle v Čateži nezaplatíte hotově. Takže musím do restaurace, tam zaplatit (kdybyste si někdy potřebovali říct o lehátko, pamatujte si slovo ležalnik), a k výpůjčnímu místu se vrátit s paragonem. V tuhle dobu to jde zvládnout celkem rychle, na oběd je pořád brzy a lidí je v restauraci pár. Slunečník k tomu naštěstí povinný není (stojí stejně), takže se spokojím se stínem stromu. Po několika vystřídaných bazénech je chvíle relaxu příjemná. 

Čas oběda se však nezadržitelně přiblížil, takže mě čeká opět návštěva restaurace. Tento proces ale má tolik slabin, že skoro přejde chuť. Třičtvrtě věcí z menu kolem poledne došlo nebo prostě není. Když si vyberu z těch zbylých, dozvím se, že taky došlo, ale bude za pět nebo deset minut. Po dvanácti už se trochu vztekám, ve třinácté minutě vezmu prostě to, co je. Další kapitolu píše pokladna, která pánovi přede mnou odmítá obě jeho karty, takže paní běží kamsi pro třetí. S tou uspěje, ale systém čeká, a s ním fronta za tou dvojicí. Na tyhle situace prostě mívám nějaké zvláštní štěstí. Začínám ujídat a upíjet ještě před zaplacením, a je mi úplně jedno, co by případně následovalo, kdyby mi platba náhodou neprošla. Jídlo je takový průměr, snadno zapomenutelný.

Od dopoledne je sice kolem třicítky, ale lehce pod mrakem. Slibovaný déšť může přijít vlastně kdykoli. Lehce omoknu už při tom obědě, neboť místa pod střechou jsou rozebrána. Ale voda je všude kolem mě, takže mi to zase tak moc nevadí. Trochu víc se rozprší kolem druhé, ale taky jen na chvilku. Pořád to není důvod k odchodu - jaký je nakonec rozdíl, jestli cestou z bazénu projdete pod sprchami, nebo jestli na vás prší?

V čatežských lázních vydržím nakonec do půl čtvrté. Tím v podstatě končí první etapa. Ve Slovinsku ovšem zůstávám, mířím do Koperu na Jadranském pobřeží. Před sebou mám něco málo přes dvě stě kilometrů, z drtivé většiny po dálnici. 

Cestou se občas objeví nějaká přeháňka, ale to se dalo čekat. Překvapí vlastně jen asi šestikilometrový úsek dálnice, kde je všechno, jak jsme zvyklí, až na takovou drobnost. Chybí totiž protější směr. Ten vede v jednom místě snad i kilometr a půl odtud. Ale pak se zase vše spojí a pokračování je už obvyklé.

Kolona u Ljubljany sice je, ale jen krátká, navíc sice pomalu, ale jede. Podle navigace nebylo zdržení větší než několik málo minut. Jak je mým zvykem, až za slovinským hlavním městem se ozývám, že jsem na cestě, a přidám k tomu i nějaký předpokládaný čas dojezdu. Nakonec jsem v Koperu ještě asi o 15 minut dříve. Vítá mě skoro modrá obloha a teplota nad třicítkou. 

V Koperu plánuji tentokrát pobýt tři dny, takže se vejdu do nižší sazby za parkování, jež činí 15 eur. A co se týká ubytování, jsem rád, že mám opět svůj oblíbený pokoj s klimatizací. 

Takže vynosit věci, zaparkovat, dojít z parkoviště, vyhrabat z věcí plavky mokré ještě z Čateže... můžu se snažit sebevíc, ale dřív než za necelou hodinku se to na pláž prostě stihnout nedá. Ve třičtvrtě na sedm je naštěstí pořád ještě dost horko na to, abych se do vody vysloveně těšil. 

Přemýšlím, co s večeří, ale jít někam do města se mi teď večer už prostě nechce. A tak se zaplácnu dortíkem, který se sice podle menu nejmenuje kremšnita, ale trochu tak vypadá a podobně chutná.

Už skoro za tmy upoutá nejen moji pozornost loď vyplouvající z přístavu. Fotí skoro všichni, kdo mají čím.

A ti, kteří nefotí, se aspoň dívají tím směrem. Všem na lodi tedy popřejme šťastnou plavbu a nám ostatním dobrou noc.