Na konci prázdnin (1.)

V tradičním termínu jsem měl tentokrát trochu méně času. Přesto jsem vyrazil s úmyslem stihnout za devět dní a osm nocí co nejvíce. Výsledek této snahy předkládám ve svém čtvrtém letošním seriálu. 

První etapa: Lázně Čatež

1. kapitola: Když liška dává nejen dobré ráno (27. srpna 2022)

O posledním srpnovém sobotním ránu vyjíždím ve 4 hodiny a 40 minut ještě do tmy, a jak se postupně ukáže, i do mlhy. Chvílemi se dá jet jen krokem, takže oproti plánu ztrácím hned od počátku. Rozední se mi někde kolem Vodňan, a když se zdá, že i ta mlha řídne, přeběhne přes cestu liška. Takže odteď si to budu pamatovat, že u Vodňan to mají obráceně - liška tam vítá nový den.

Tradiční zastávku v Českých Budějovicích samosebou nevynechám, jen se rozhoduji pro vnitřní variantu. Jednak je pořád trochu mlha, a jednak mi venkovních patnáct stupňů přijde málo. Na fotku je čas až při odchodu. Ono to moc nevypadá, jako že jsem u benzínky, ale je to opravdu to správné místo, kde se už léta stavuji naprosto pravidelně a bez výjimky, a to z důvodů hlavně rituálních. 

Cesta je teď na konci prázdnin volná, na jih míří posledních pár dovolenkářů. Mezi nimi i já. Rakousko tentokrát projíždím směrem trochu netradičním, i když jak se to vezme: menší část této trasy jsem jel opačným směrem při svojí poslední cestě domů. 

Napříč Rakouskem a hlavně napříč Alpami, od křižovatky Voralpenkreuz přes Graz ke slovinské hranici, takže trochu šikmo ve směru od severozápadu k jihovýchodu, vede dálnice číslo 9. Sice je dlouhá jen 230 km, ale právě ty Alpy jsou důvodem nespočtu tunelů, dlouhých i velmi krátkých. Asi osmikilometrový úsek na severu nese souhrnný název Tunelkette Klaus. To první slovo česky znamená Řetězec tunelů, druhá část názvu je odvozena od blízké obce Klaus an der Pyhrnbahn. Vzhledem k jistým českým historickým tradicím je to pojmenování velmi zajímavé.

Náhodně stavím u odpočívadla Sankt Pankraz. Chci si dát pauzu, určitě občerstvovací a možná i spací, ale malé výzvě neodolám. Rozhledna, tady?

Nejde tedy o žádnou závratnou výšku, ale na druhou stranu je třeba připustit, že u každé pumpy rozhlednu nenajdete. Hlavní výhled je zahalen do mlhy, takže se musím spokojit s 960 metrů vysokým vrcholem Schölmberg. 

Nakonec si opravdu trochu zdřímnu, není to ani hodinka, ale pomůže. Je nejvyšší čas, máme před desátou hodinou a zatím chladněji je snad jen díky tomu, že jsem v Alpách. Naštěstí se mi už při příjezdu povedlo najít stinné místo. 

V jedenáct už jsem zase na cestě. Zaplatím celkem 16 eur za dva dlouhé tunely (Bosrucký a Gleinalmský), ale paradoxně ten nejdelší na celé dálnici a druhý nejdelší v celém Rakousku, Plabutschtunnel pod Grazem měřící pár metrů přes 10 kilometrů, je zdarma. 

Graz jinak opravdu vítám. Ty tunely s omezenou rychlostí by ještě byly snesitelné, ale v posledních úsecích byly zpestřené uzavírkami, kdy se jelo jen jedním tubusem, tedy jedním pruhem v každém směru. Dálnice tak postupně začala být docela otravná. Od Grazu se ale jede už pohodlně, škoda jen, že tenhle úsek měří pouze něco přes 40 kilometrů. 

Po jedné hodině po poledni jsem ve Slovinsku. Je tu možnost zaplatit poplatek za slovinskou dálnici v jednom z jízdních pruhů, kde vás obslouží podobně jako při placení mýtného za tunely nebo mosty, ale dávám přednost pohodlí prodejny.

Zablikám tedy doprava a sjedu na odpočívadlo - odbočka k němu je ihned za státní hranicí. 

Po malém občerstvení pokračuji po slovinské dálnici číslo 1 někam za Maribor. Pak ale poslechnu navigaci, která mi slibuje cestu oproti plánu lehce zkrátit, a z dálnice mě svede o něco málo dříve. Zase jednou jsem si pomohl. O vesnicích jako Draža vas, Žiče nebo Loče jsem nikdy předtím neslyšel a patrně už neuslyším. 

Ty cestičky jsou vlastně místy docela zajímavé, člověk se aspoň nenudí. A když nic jiného, Marijina cerkev na Sladki Gori, jedna z nejvýznamnějších slovinských barokních památek, aspoň za fotku stojí.

Jenže jako u všeho, i tady platí, že když to trvá dlouho... Zvlášť když už mám dnes slušný kus cesty za sebou a těch památek cestou zase není tolik. Nakonec vezmu zavděk jakýmsi malým motorestem po pravé straně cesty, a vlastně nejdřív ani netuším, kde přesně jsem zastavil. Podle mapy dohledám, že občerstvovna (okrepčevalnica) se jmenuje San Sebastiano a nachází se mezi vesnicemi Grliče a Kristan Vrh. Tato informace je užitečná jen do té míry, že vím, že pořád držím správný směr. 

Dám si kafe a něco k pití. Dnes mi z důvodů těžko pochopitelných přišel k chuti jablečný džus, a tak se ho držím i teď. Tři eura i s všimným jsou cenou přijatelnou.

Záhy se přiblížím ke slovinsko-chorvatské hranici, jíž se cesta odteď bude držet víceméně až do cíle. Je na trase pár míst, že zachce-li se mi Chorvatska, stačí krátce mrknout doleva. Posledních asi 50 kilometrů vede konečně po silnici, která se dá nazvat normální. Ve vsi Podčetrtek dokonce nacházím i docela zajímavý kruháč. Ten zřejmě není ničím menším než lákadlem do místních termálních lázní (jsou hned vedle, jen zůstaly mimo záběr). Ty by nepochybně lákavé byly, ale mířím do jiných. 

Prakticky ve finále nechávám projet několik koňských spřežení. Na rozdíl od slepic a koček, které zcela neorganizovaně občas přecházely někde na začátku té klikaté silničky, tady aspoň stíhám fotku.

Pět minut chybí do rovného půl dne na cestě, když jsem v cíli. Pravda, třetinu té doby jsem různě proflákal a proodpočíval. Ale to už jste si mohli zvyknout, že na cestě zpravidla nikam nespěchám. Jsem ve vesnici zvané Dvorce, spojené se vsí vedlejší a o něco větší, zvanou Čatež ob Savi. Hotel Čateški Dvorec mě sice čeká, ale musím se nejprve dostat do budovy zamčené ze všech stran.

Nakonec vše řeší telefon. Pokoj je na jednu noc více než vyhovující. Dokonce si můžu vybrat postel. V recepci si ještě objednávám snídani na zítřek. 

Hodina vleže je na odpočinek tak akorát. Vydávám se do Čateže, kde bych rád našel jen dvě věci: aspoň něco málo, co by se dalo nazvat památkami či zajímavostmi, a pak také nějaký podnik, kde by se dalo najíst. Hotelová restaurace má totiž po sezóně, takže v místě ubytování mám v tomto ohledu smůlu.

Velká očekávání ve vsi, kde bydlí sotva 350 lidí, nemám. Kde navíc všechno na první pohled tak trochu koresponduje s tou ranní liškou - tady zjevně dávají dobrou noc. Vlastně to může být docela příjemné místo k žití, neboť přes blízkost dálnice i střediska občiny Brežice se zdá, že tu panuje naprostý klid.

Mou touhu po historii tak musí uspokojit pár úlomků římského nápisu (aha, tak proto asi Rimska cesta)...

... a Kostel sv. Jiří (Cerkva sv. Jurija).

Dovnitř se nedostanu, ale výstup na tenhle nízký kopec zas tak marný nebyl - od kostela mám aspoň výhled na řeku Savu. Bližší informace o římské minulosti dostupné nejsou, zjistím alespoň původ názvu. Čatež je prý nějaký skřet, půl člověka a půl kozla. Tady se kdysi musely dít věci...

Restaurace zvaná Les je, zdá se, v Čateži jedinou volbou. Neplést se však v názvu: les se slovisky řekne gozd. A slovo les znamená česky dřevo. To je nakonec detail, hlavně, že tu mají jídelní lístek s pár položkami, vedle pizzy a špaget nabízející i něco místních specialit. Pozorný čtenář pak na fotce odhalí i onen sloupek s římským nápisem. 

V samém závěru dne nic neměním, a tak pokud jde o nápoje, zůstávám u jablka. Místní speciality přijdou na řadu hned vzápětí. 

Smažená telecí játra s opečenou bramborou nejsou nic nepředstavitelného ani v našich krajích, a tak si klidně mysleme něco o kulturní blízkosti. Ta samosebou existuje - časy, kdy kuchař maršála Radeckého vymyslel z nouze trojobal, jsou Čechům i Slovincům společné. Časem jsme si zvykli obalovat všechno možné, a také ve všem možném - tahle strouhanka zjevně není z bílého pečiva.

Stmívá se rychle. Oblohou občas zasvítí vzdálený blesk, pršet má možná nejen v noci. 

Do hotelu to mám asi kilometr. Cestou ještě registruji velký kamenný nápis oznamující, kde vlastně jsem. Zajímavé je, že jsem kolem něj musel nejprve projet a pak i projít, obojí za světla. 

K hotelu mě nejspíš hnala vidina blízkého cíle, do vsi pak možná i hlad. Jsou chvíle, kdy nevidím a neslyším. Obojí je teď k maximální spokojenosti vyřešeno, záhy uléhám. Dober večer in lahko noč.