Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Mistrovství světa v ledním hokeji, díl sedmasedmdesátý

Jsou tomu dva dny, co byly rozděleny medaile ze 77. mistrovství světa v ledním hokeji. O zlomení kletby domácích mužstev nebo o švýcarském zázraku se toho nepochybně napsalo a řeklo už dost, málokdy ale v širších souvislostech. Právě ty však činí ze zdánlivých zázraků věci logické.

Podruhé za sebou bylo svěřeno pořádání mistrovství světa dvěma severským velmocem. Podruhé za sebou jsme byli svědky nového herního systému. Logicky se tedy podruhé za sebou projevila jeho úskalí. Herní systém je špatný. Základní skupina je nuda, a nebýt překvapivých výsledků, byla by to nuda ještě větší. Právě kvůli eliminaci jejich vlivu prý ustoupila IIHF od systému čtyř skupin. Ryzí sport tedy ustoupil kalkulaci světové hokejové vrchnosti, která se možná zalekla méně atraktivních mužstev ve vyřazovacích bojích. Snad tyto obavy pomůže rozptýlit i průběh právě tohoto mistrovství - mistry světa jsou sice Švédové, ale za mužstvo roku lze považovat Švýcary. Troufám si říci, že jejich překvapivé tažení turnajem táhlo i diváky. Logicky, neboť tito byli vytrženi z předpokládaného a předem jakoby daného scénáře.

Nezájem diváků

Ne všichni, alespoň o těch švédských by se dalo dlouho polemizovat. Mistrovství světa ve Stockholmu  je nějak netáhlo už loni. Vysvětlovalo se to často i tím, že ve Švédsku se vlastně tentokrát hraje jen kvalifikace, zatímco hlavní část pořádají sousedé. A že tedy logicky za rok bude všechno jinak. Nelze upřít jistou snahu o nápravu, počínaje třeba podstatným snížením cen vstupenek a konče účastí legend v roli patronů utkání. Jenže výsledek je tristní - průměrná návštěva je ještě horší než loni. A pokud do hlediště nepřitáhne ani Forsberg, je to udivující. Alespoň jeden názor jsem si tak poopravil: byť jsem nikdy nezpochybnil, že i Slováci mají právo jednou za čas mistrovství světa pořádat, přece jen mi přišly tamní haly trochu malé. Teď si ale říkám, že narvaná hala pro ani ne deset tisíc lidí působí stokrát lépe než poloprázdný Globen.

Tady lze vzpomenout jednu z mála myšlenek Reného Fasela, které pronesl v rozhovoru pro Českou televizi, a se kterou lze bez výhrad souhlasit. Dvakrát za sebou přidělit mistrovství světa do dvou stejných měst? Prý již nikdy.

Ještě k hernímu systému

Špatný herní systém jsem již zmínil, ještě se k němu ale na chvíli vrátím. Především je hrubě nevyvážený - nejprve je nutné po 12 dní hrát 56 zápasů, ve kterých takzvaně o nic nejde, aby se vše podstatné odehrálo za čtyři dny během 8 zápasů. To je celkem 64 utkání. Minulý herní systém si vystačil se šestapadesáti, přičemž obsahoval i skupinu o udržení čítající šest svým způsobem atraktivních soubojů. Na ně už podruhé, zřejmě vzhledem k celkovým rozměrům turnaje, nezbylo místo, a tak jsou sestupující určeni v základní skupině, bez přímého souboje. Nezbývá totiž nic jiného než odhadovat, kdo asi tak může být ohrožen sestupem, a právě na tyto zápasy se soustředit. Boj se tak může odehrát již někde uprostřed turnaje.

Více pozornosti je logicky upřeno ke čtvrtfinále. A tady doufám, že se příští rok konečně vrátíme k tomu, že bude opět hráno křížem mezi skupinami. Je to mnohem atraktivnější, než když se mezi sebou ve čtvrtfinále vytloukají týmy, které se před pár dny již utkaly. Boj o něj však může být stejně nezáživný jako letos. V naší skupině sice probíhal souboj zajímavý, pro nás navíc byl umocněný zainteresovaností  českého mužstva, zato v helsinské skupině se dlouho zdálo, že o čtvrté postupové místo vlastně nikdo nestojí. Nakonec připadlo Slovákům, ale rozdíl pěti bodů za třetími USA je skoro propastný. Připomínám, že do roku 2011 stačilo před čtvrtfinále zápasů šest, a to bylo nutné vybojovat jeden dílčí postup. Takže - lidově řečeno - stále o něco šlo. Nyní mají týmy i dva dny volno, takže divák logicky tak trochu ztrácí nit. Připomenout musím i fakt, že poledne není zrovna hokejový čas.

Silná evropská čtyřka

Takzvaná silná evropská čtyřka není ničím jiným než pověrou, dlouho pěstovanou i prostřednictvím série Euro Hockey Tour. Nic takového již neexistuje, a tím Euro Hockey Tour ztrácí právo na další existenci ve své stávající podobě. Pro důkaz nahlédněte nejen do výsledků právě skončeného mistrovství. Z bojů o neoficiální evropské prvenství jsou vyřazeni Slováci, majitelé jednoho titulu a několika dalších medailí, ještě rok se musí odehrát bez čerstvých vicemistrů světa. Mužstva jako Norsko, Lotyšsko a Německo by se též ráda utkávala s nejlepšími jako se sobě rovnými a ne jen v rámci nesmyslu zvaného Euro Hockey Challenge. Na dveře elity chtějí klepat Dánové a Francouzi.

Ne, jistě nemá cenu pořádat další turnaj o evropský titul, ale dlouhodobá soutěž za účasti širší elity evropských týmů by byla mnohem prospěšnější než cokoliv, co se bude konat ještě v příští sezóně. Naštěstí naposledy. Nechme se překvapit, jaký bude příští formát zamýšlené evropské soutěže.

Rozhodčí

Často diskutované byly letos výkony rozhodčích. Zmatky byly i při posuzování ofsajdů a hlavně zakázaných uvolnění, ale nejviditelnější jsou samozřejmě fauly. Je to logické, jednak jsou divácky "atraktivnější", a jednak následná přesilovka může průběh utkání ovlivnit daleko více než nesprávně posouzené postavení mimo hru. Už proto, že chyby tohoto druhu zpravidla nechodí v sériích, zatímco chybně posouzené fauly i nefauly se vyskytovaly během jednoho zápasu i několikrát.

Mně osobně nevadí, je-li utkání řízeno volněji, tedy za připuštění i vyšší tvrdosti. Jsem ochotný snést i prominutí drobných háčků, děje-li se tak oboustranně. Stejně tak ale akceptuji, pokud rozhodčí trestá i sebemenší náznaky faulů, často "ve stadiu pokusu". Musí se tak dít nejen rovně, ale též stejně po celý zápas. Co je faulem v první třetině, musí jím být i v třetině poslední. Co projde v první minutě, musí projít i v minutě osmapadesáté.

Prezident IIHF Fasel tvrdí, že nejsme v juniorské kategorii a že nelze pískat každou maličkost. V kontrastu k tomu stojí mnohá vyjádření hokejových expertů ve studiu České televize. A nutno jedním dechem dodat, že jejich názory jsou velmi rozumné: David Pospíšil řekl, že vysoká hůl je vždy vysoká hůl, ať se hraje jakýkoliv zápas v jakékoliv kategorii. Stejně tak se mnoho namluvilo o dvou vyloučeních českých hráčů před koncem zápasu s Kanadou. A opět velmi objektivně - nepochybně to byly fauly, ale totéž na začátku zápasu běžně procházelo. Hráč prostě musí znát míru toho, co si může dovolit, a ne v tom během zápasu nejistě tápat.

Sezóna bez gólů

Nelze se vyhnout podrobnějšímu hodnocení vystoupení našich hokejistů. Není sporu o tom, že jsme odehráli nejhorší mistrovství světa v novodobé historii. Není čtvrtfinále jako čtvrtfinále, tentokrát jsme neporazili nikoho ze světové špičky. Na kontě máme jen upachtěnou výhru se sestupujícími Slovinci, až na penalty poražené Dány a vítězství nad Běloruskem v neuvěřitelně nezáživném zápase, což mohlo být v době jeho vzniku přičítáno na vrub úvodu mistrovství a prozatímní nesehranosti. Trenér sice pořád sliboval, že si to sedne, ale čekání bylo nakonec marné. Na zadek si tedy nesedli ani fanoušci doma. Mistrovství, kdy se týmu tak otevřeně nepřálo, jsem snad ještě nezažil. Trenér po úvodních vystoupeních, které mohly být jeho státnicí z české frazeologie, za sebe nadále do televizního studia posílal raději asistenty, než aby měl odvahu se postavit divákům čelem.

Nežila ani střídačka. Zatímco při zmíněném zápase s Dánskem trenér soupeře mužstvo hecoval a dýchal s ním, na Hadamczikovi nebylo vidět nic - ani zájem o hru, ani radost z gólu, ani úleva po nakonec vyhraném rozstřelu.

Nejen odehranému mistrovství, ale vlastně celé sezóně se vymyká jen zápas s Norskem. Český tým v něm dal sedm gólů, více než třetinu branek za celý turnaj. Snad pomohl impuls v podobě příjezdu Plekance a Židlického, faktem je, že v tomto zápase se tým nebývale rozstřílel - a navíc chvíli působil jako tým. Druhým faktem je, že Norové nepřijeli v takové formě jako na předchozích pár mistrovství a kromě výher nad soupeři slabšími a sobě rovnými nepředvedli nic. Ale zpět k našim. Ti dojeli především na neschopnost dát gól. Dozadu by to ještě šlo, ale s průměrem okolo 1,6 vstřeleného gólu na zápas nelze na světové scéně obstát. Je to problém celosezónní, onen průměr se vztahuje ke všem odehraným zápasům Euro Hockey Tour i Challenge. Projevilo se to ve všech zápasech s týmy, které ve skupině skončily nad námi - se Švédskem i Kanadou jsme měli pasáže, kdy jsme soupeře přehráli. Zápas se Švýcarskem jsem měli po dotažení z 0:2 na 2:2 zlomit. Opět však chyběly góly a s nimi možná i vůle.

Je potřeba připomenout, že Hadamczik také v podstatě rezignoval na koncepční práci během sezóny. S jeho "povinností trenéra sestavit nejlepší mužstvo" by šlo během turnajů Euro Hockey Tour polemizovat. Po skončení výluky NHL se mu mužstvo rozsypalo jako domeček z karet a mohl začít znova. Ještě předtím mu však mohly být varováním výsledky týmu s mnoha hvězdami NHL na moskevském Channel One Cupu.

Našemu mužstvu chyběla i pokora. Rád bych připomněl gólmanovi Salákovi, že ti "hrozně hrající Švýcaři" nakonec brali stříbro. Naši také podlehli klamnému dojmu, že vše půjde hladce, kdykoliv to šlo. Během mistrovství k tomu měli vlastně jen dvě příležitosti, ale využili je beze zbytku. Šanci k přehnanému sebevědomí jim dala vychytaná nula s Běloruskem a sedm gólů v norské síti. Málokdy se také setkáme s takovou glorifikací porážky. Ano, v zápase s Kanadou byl opravdu výkon mužstva lepší, ale prohra je pořád prohrou, zvlášť když díky jí mužstvo přestalo mít svůj osud ve vlastních rukách a muselo spoléhat na pomoc jiných. A nakonec i ta spokojenost se čtvrtfinálovým soupeřem tak trochu zaváněla ne úlevou, ale podceněním.

Možná překvapím, ale neviděl bych až tak černě právě ten čtvrtfinálový zápas se Švýcarskem. Znovu prosím, aby tu nebylo připomínáno, že šlo o Švýcary. To mužstvo totiž došlo tak daleko, že mu velmoci jako Kanada, Rusko, Finsko i my můžeme tiše závidět. Vezměme to třeba z této strany: dvě třetiny byl zápas vyrovnaný, ve třetí jsme měli optickou převahu. Logika věci říká, že takový zápas je třeba vyhrát. Díky neschopnosti dát gól jsme jeli domů. Vzhledem k dosavadnímu průběhu mistrovství a v rámci objektivity je ale třeba říci, že zaslouženě. Případné vyřazení by bylo ke Švýcarsku nesmírně kruté.

Tři oslavy

Protože radovat se je třeba i z dílčích úspěchů, zvláště pokud jsou historické, zažilo toto mistrovství až nebývale mnoho radosti. Tu první, ještě v helsinské skupině, způsobilo vítězství Francie nad Ruskem. To, jak naskákali Francouzi po zápase na led, známe z naší historie také, jenže my jsme tak obvykle slavívali tituly mistrů světa.

Snad se mohlo zdát, že Rusko nemělo svůj den, jistě i Francouze podcenilo, ale ani to velké týmy nezdobí. Tragédií nemusela být ani následná porážka od Finů, neboť v takovém utkání může vyhrát kdokoli kdykoli. Nicméně tu byly určité signály, že rudá ruská mašina se po počátečním rozjezdu trochu zadrhla a rozhodně už nefunguje jako dobře seřízený stroj. Ve čtvrtfinále se pak zasekla definitivně, a tak ji čekala dokonalá rozbórka. Byl to vlastně také zápis do dějin - ruské ani sovětské mužstvo na mistrovství světa nikdy tak vysoko neprohrálo. Od desítky jej uchránilo pouze to, že v 50. minutě Američané vypnuli a dohrálo se jen z povinnosti.

Nebývale se slavilo i po semifinále, když si výhrou v něm Švýcaři zajistili medaili. Není divu, na světě je už jen málo pamětníků poslední švýcarské medaile (ke které navíc dopomohl Klement Gottwald tím, že zemřel, a v rámci všeobecného truchlení československé mužstvo z MS 1953 odstoupilo). Stříbro získalo Švýcarsko naposledy v roce 1935. Jak je tato doba vzdálená nejlépe ilustruje skutečnost, že tehdy se lední hokej hrál na třetiny po 15 minutách...

Největší oslavy si užili samozřejmě domácí Švédové. Získali na turnaji poctu nejvyšší, a snad i trochu nečekaně. Přece jen, před začátkem mistrovství světa připadalo všem okolo hokeje jako nejpravděpodobnější finále Rusko-Kanada. Titul však zůstal ve Švédsku, čímž bylo zlomeno ono tolikrát připomínané prokletí domácích týmů.

Jak je to s tím prokletím

Ano, je pravda, že poslední titul získali domácí v roce 1986 v Moskvě. Ale pohled do historie říká, že domácí prostředí nebylo nikdy žádnou významnou výhodou. Nejprve to bylo dáno historicky - převaha kanadských týmů byla drtivá, a tak bylo celkem jedno, kde se turnaj konal. Kanaďané vystoupili z letadla, vyklepli každého, kdo o to stál, a příští rok se na jejich místo postavili zase amatéři z jiného klubu. Prvním domácím týmem, který dokázal zvítězit, byli Čechoslováci. A vlastně opět je to dáno historicky - na pražské mistrovství světa v roce 1947 totiž Kanaďané nepřijeli. Na další podobný kousek se čekalo 13 let, kdy Američané získali svůj zatím poslední titul na olympijském turnaji ve Squaw Valley (tehdy se totiž olympijský turnaj pokládal i za mistrovství světa, a tak vítězové vlastně získali tituly dva).

O dalších 12 let později nastal drobný průlom. Roky následující půldruhé dekády jsou zřejmě příčinou, proč se o domácím prostředí více mluví. Byla to však záležitost pouhých dvou mužstev - v letech 1972 a 1985 vyhrálo na domácích turnajích Československo, v letech 1979 a 1986 Sovětský svaz. Švédům se něco podobného povedlo teprve posedmé za 77 ročníků a 93 let, co se mistrovství světa v ledním hokeji hraje. Z historického pohledu je tedy výhoda domácího prostředí zcela marginální záležitost. Snad tedy proto lze považovat doma vyhraný turnaj za cosi vzácnějšího.

V případě Švédů však je titul zkažený likvidací Kanaďana Staala ve čtvrtfinále (ostatně i proto byly ve finále moje sympatie na druhé straně hřiště). Jen shodou šťastných náhod pravděpodobně nepřijde Eric Staal o start nové sezóny, švédský obránce Edler dostal distanc do konce turnaje a mluví se i o jeho dalším exemplárním potrestání. To je zcela na místě. Rád bych tu nadhodil otázku, zda místo licitování o počtu zápasů (při zachování určité minimální taxy v délce jednoho až dvou) by nebylo správnější stanovit trest stylem "nebudeš hrát tak dlouho jako ten, koho jsi zranil".

Švýcarský zázrak

Jakkoliv se ve švýcarských tvářích bezprostředně po skončení finále zračil smutek a zklamání, Švýcaři ohromili tradiční hokejový svět a pobláznili příznivce doma. Ti se s nestrannými diváky shodovali v touze poznat, kam až rozjetý tým dojede. Pesimisté říkali, že favorit v dalším zápase je jasný, optimisté namítali, že jasný byl i ve všech předchozích zápasech. A pravdu měli nakonec všichni. Cesta švýcarské reprezentace zpět k hokejovým výšinám je označována za zázrak a v hokejových kruzích se bude ještě dlouho diskutovat, zda se jedná o náhodný výkyv jinak průměrného mužstva, nebo zda se v hokejové špičce usadí další tým.

Nakonec, proč by nemohl? Dovolím si malou paralelu: sám pamatuji doby, kdy Finy nezdobila ani jediná medaile, postup do čtyřčlenné finálové skupiny v roce 1986 byl malým zázrakem a v roce dalším obsadili tehdy ne moc lichotivé 6. místo. První světovou medaili získali až za 2. místo na olympiádě v Calgary, na mistrovství světa si museli počkat až do roku 1992, kdy brali rovněž stříbro. O tři roky později slavili svůj první titul. Dnes si nikdo nedovolí pochybovat o tom, že se jedná o elitní světové mužstvo. Byť udržet se nahoře bude pro Švýcary velmi těžké, není to nemožné. Pro světový hokej by to pak bylo jen a jen dobře (za známku trvalé příslušnosti k elitě bych považoval pravidelnou účast ve čtvrtfinále a další medaili řekněme do 5 let).

Cesta k letošnímu stříbru není tak zázračná, jak se možná zdá. Ta medaile se nenarodila přes noc, a dokonce ani během pouze tohoto mistrovství. Cesta k ní trvala desítky let, začala v B-skupině mistrovství světa v polovině 80. let minulého století. V roce, kdy naši slavili svůj šestý titul, Švýcary o postup mezi elitu připravila remíza s Polskem a překvapivá prohra s Nizozemím. Příští rok byla jejich převaha v nižší soutěži taková, že jim postup nemohl uniknout ani přes porážku 1:4 od týmu NDR a Švýcaři poprvé po dlouhé době nakoukli mezi elitu. Velmi skromně - ani jeden bod a rychlý sešup zpátky bylo asi méně, než při vší skromnosti sami čekali. Ale na už zmiňované olympiádě v roce 1988 porazili později stříbrné Finy 2:1 a jen málo (přesněji jediný bod) jim chybělo k senzačnímu postupu do šestičlenné finálové skupiny.

Mezi světovou elitu se Švýcarsko vrátilo v roce 1990, když ve skupině B mistrovství světa ztratilo jen dva body za dvě remízy. Svou příslušnost k tehdejší elitě Švýcaři potvrdili ještě před rozšířením počtu účastníků nejvyšší skupiny na dvanáct - nechali za sebou Německo. V roce 1992 byli poprvé v semifinále, v následujícím roce však sestoupili a během 90. let se pak zmítali na hraně elitní a nižší divize. K návratu mezi nejlepší jim tentokrát pomohlo další rozšíření počtu účastníků elity na šestnáct, kteroužto šestnáctku už nikdy neopustili. Začali porážet i velké soupeře, mezi jejich oběti se zařadilo Rusko, na olympiádě v Turíně pak také Kanada i český výběr, který měl v sestavě zvučná jména s Jaromírem Jágrem v čele. A není úplnou náhodou, že jediný ročník hokejové Ligy mistrů vyhrál v roce 2009 švýcarský klub ZSC Lions. 

Kanadský trenér a kanadští krajánci dodali reprezentačnímu mužstvu kanadský styl, ze kterého si však Švýcaři vzali to lepší. Zachovali tvrdost na brankovišti - vzpomeňte si, jakým gólem vyrovnávali na 2:2 proti Kanadě. Jaká drzost... dokonale kanadským! Měli týmového ducha, měli techniku, stačili fyzicky. Nechyběla jim pokora před soupeři, ale měli cíl, byť ho ve finále nedokázali splnit. Ale doufám, že nejpozději v letadle jim došlo, co dokázali, a doma už místo smutku náležitě slavili. Mně osobně se švýcarská reprezentace vzor 2013 líbila moc. Nemají možná nejlepší hráče na světě, ale mají nejlepšího obránce mistrovství světa a dva lidi v All Stars. A k tomu Mathiase Segera, který má našlápnuto k rekordu v počtu účastí na mistrovství světa. Ještě vám to přijde jako pouhý zázrak?

Závěrečné slovo

Mistrovství světa 2013 skončilo a je minulostí. Nám by se asi chtělo dodat "zapomeňte", ale je dost dobrých důvodů si ho pamatovat. A vlastně i těch špatných, neboť pouze moudrý se dokáže z chyb poučit. Podle naší hokejové generality není po historickém krachu důvod k panice ani k odvolání trenéra. Ptám se tedy, kdy bude.

Autor: Jaroslav Babel | úterý 21.5.2013 12:06 | karma článku: 35,57 | přečteno: 1129x
  • Další články autora

Jaroslav Babel

Beze ztrát (5.)

Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.

14.5.2024 v 21:05 | Karma: 8,43 | Přečteno: 112x | Diskuse| Cestování

Jaroslav Babel

Beze ztrát (4.)

Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.

12.5.2024 v 9:57 | Karma: 10,14 | Přečteno: 146x | Diskuse| Cestování

Jaroslav Babel

Beze ztrát (3.)

Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.

6.5.2024 v 22:11 | Karma: 9,26 | Přečteno: 125x | Diskuse| Cestování

Jaroslav Babel

Beze ztrát (2.)

Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.

3.5.2024 v 15:34 | Karma: 11,00 | Přečteno: 180x | Diskuse| Cestování

Jaroslav Babel

Beze ztrát (1.)

Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.

27.4.2024 v 22:40 | Karma: 12,35 | Přečteno: 208x | Diskuse| Cestování
  • Nejčtenější

V Turecku zemřela česká zpěvačka Victoria. Zavraždil ji její vlastní manžel

14. června 2024  8:59,  aktualizováno  11:23

Česká zpěvačka Victoria byla zavražděna v Ankaře. Podle tureckého portálu Hürriyet ji zabil její...

„Ukrajinská sebevražda“. Intriky v Kyjevě čím dál víc frustrují Západ

11. června 2024  19:21

Kádrové změny nezmítají jen ruským ministerstvem obrany, rostoucí pozornost vzbuzují i rošády v...

Dar pro Ukrajinu prostřednictvím Čechů vyvolal na Tchaj-wanu bouři

10. června 2024

Premium Dar, který má pomoci Ukrajině s obnovou tamního zdravotnictví, způsobil na Tchaj-wanu politický...

Volby vyhrálo ANO před SPOLU. Stačilo! i Přísaha mají dvě křesla, propadli Piráti

9. června 2024  20:29,  aktualizováno  10.6

Volby do Evropského parlamentu vyhrálo v Česku hnutí ANO. Od voličů získalo 26,14 procenta hlasů,...

Turek: Nejdu rozbít Evropu, potřebuje ale rekonstrukci a velký šok

10. června 2024

Jedním z největších překvapení letošních evropských voleb se stal Filip Turek. Po vyhlášení...

Česko vyzývá EU, aby omezilo ruské diplomaty. Špionománie, hrozí Kreml odvetou

17. června 2024  22:20

Pokud EU omezí pohyb ruských diplomatů, přijme Moskva odvetná opatření. Vyplývá to z vyjádření...

Německá policie odvezla migranty do Polska, Varšava žádá vysvětlení

17. června 2024

Varšava chce po Berlínu vysvětlení poté, co německá policie převezla skupinu pěti migrantů na...

Nečistý boj o trampské kempy na Kokořínsku: úřad tajně uzavřel dohodu

17. června 2024

Premium České vědecké kapacity se zastaly existence nelegálních trampských tábořišť v CHKO Kokořínsko. Nyní...

Na ochranu sportovců v Česku nikdo nedohlíží, říká zakladatelka iniciativy

17. června 2024  19:48

V zahraničí dohlíží na bezpečnost sportovců tzv. Safeguarding Officeři. Chrání je před obtěžováním...

  • Počet článků 313
  • Celková karma 12,31
  • Průměrná čtenost 1321x
Zdravotní sestra.

Po několika zkušenostech si dovoluji upozornit, že veškeré materiály zde publikované podléhají autorskému zákonu. Užití článků nebo jejich částí tudíž není bez výslovného souhlasu autora možné.