Se začátkem léta pravidelně vyjíždím na svou první větší cestu. Tu jsem tentokrát pojal trochu velkoryseji, takže mohly přibýt i končiny zcela nové. Jestli se svezete celých devatenáct dní, nebo jen kousek, to už nechám na vás.
9. kapitola: Eger a Egerszalók (6. července 2023)
Město Eger má prý svůj název odvozený od olše (maďarsky égerfa). Možné to je, ovšem velmi podobné slovo značí i myš (egér). A dost možná bude v současném městě těch myší více než olší. Tohle asi nerozsoudím, každopádně není bez zajímavosti, že naprosto shodný název má město Cheb v němčině, a stejně se německy jmenuje i řeka Ohře. Mimochodem, i tímhle Egerem protéká potok stejného jména.
Centrem Egeru je Náměstí Istvána Dobóa (Dobó István tér), jenž se proslavil hlavně jako vojevůdce, bránící město proti několikanásobné turecké přesile. Jeho sochu najdete v horní části náměstí.
První vám ale padne do oka mohutný Minoritský kostel (Minoriták templom), dílo i nám známého barokního architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Dokončen byl v roce 1771, tedy dvacet let po Dientzenhoferově smrti. S věžemi vysokými 57 metrů je nejvyšší budovou v Egeru. Coby kostel je stavba silně neorientovaná, neboť oltář je obrácen skoro přesně na jihovýchod.
Odemčeno je, ale stejně mám smůlu - zametá se, takže mě dovnitř nepustí. Ustupuji nerovnému souboji s košťaty a zamířím svoje zraky do sousedství. Doslova, neboť radnice je jednou svojí stranou přilepena ke kostelu. Budova z přelomu 19. a 20. století byla spolu s celým náměstím zrenovována v roce 2014, to je na ní ostatně pořád znát. Co naopak návštěvník nemá šanci zvenku rozpoznat, je její nezvykle nepravidelný půdorys. Do stavby byl totiž včleněn původně činžovní dům, v té době starý jen asi pět let.
Ještě nabídnu fontánu, umístěnou v úrovni hlavního portálu radniční budovy. Na náměstí je poměrně novým prvkem, vznikla při jeho již zmíněné renovaci. A pak už mířím rovnou k hradu.
Ony ty hrady vznikaly všechny ve stejnou dobu a ze stejných důvodů: po tatarských nájezdech bylo rozhodnuto o zesílení obrany měst. Zpravidla pak hrady padaly i s přilehlými městy do rukou Turků, kteří se na okupovaném území chovali mírně řečeno barbarsky.
Zdejší hrad byl původně spíš opevněným městem na kopci. To se z něj pak rozrostlo až v pozdější době.
Tak trochu šetřím čas, neboť z hradeb je vidět vše ve městě podstatné. Kromě náměstí, o němž už byla řeč, i egerská bazilika, po ostřihomské druhá největší v Maďarsku. Asi to poslední dobou nějak přitahuji, ale i tato je toho času v rekonstrukci - její dvě věže jsou pokryty lešením.
Pozůstatkem turecké nadvlády je minaret, vůbec nejsevernější památka na neblahé doby okupace. Prý jsou v celém Maďarsku zachované jen tři, a stržen měl být i tento. Jenže pokusu o zboření odolal, a tak na něj umístili křížek, coby symbol vítězství nad Turky vyrůstající z půlměsíce. Minaret se nakonec proměnil v turistickou atrakci. Dnes je z něj rozhledna, takže pokud chci fotku s ochozem bez návštěvníků, musím si na ni chvíli počkat.
István Dobó se v roce 1552 musel s muži v počtu něco málo přes dva tisíce postavit tureckému útoku čtyřicetitisícové armády. Hrad kupodivu ubránili, velkého vděku se ale Dobó nedočkal. Ač stál na straně Ferdinanda Habsburského proti Janovi Zápolskému, byl nakonec obviněn z pletich proti králi a v roce 1568 uvězněn na bratislavském hradě. Kvůli vězněním podlomenému zdraví zemřel v květnu 1872, jen pár týdnů po svém propuštění.
Egerská posádka byla posílena na 7000 mužů, ale v roce 1596 druhému útoku Turků už neodolala. Okupace města trvala dalších 91 let. V té době také byla zničena gotická katedrála v areálu hradu, z níž byly odkryty jen základy.
Ač tedy jde o kostel dávno neexistující, fotku dělám stejnou jako vždy. To znamená od vchodu směrem k hlavnímu oltáři.
Pár dalších fragmentů je vystavováno v chodbách někdejších kasemat. Kromě jiného se tady na chvíli schovám před deštěm.
Pak si dojdu pro jednu zdejší zajímavost. Pokud si myslíte, že nápad prohnat zámeckou zahradou dálnici, jako to udělali v Králově Dvoře, se může zrodit jen u nás a v hlavách centrálně řízených, mýlíte se. Maďaři tady udělali něco podobného už v roce 1905.
Pravda, nešlo tehdy o dálnici. Ale od hradu prostě odřízli jednu z bašt a prorazili skálu, vzniklou mezerou pak protáhli železnici. Baštu pak nechali trouchnivět celé století. Abyste se na tohle místo dostali, musíte nejprve areál hradu opustit.
K dalšímu cíli ve městě prostě musím. I ten kilometr v dešti. A nelituji toho vůbec. Muzeum Beatles je pro fanouška skupiny něčím těžko opakovatelným. Vstupné 4000 forintů není tak mnoho.
Čtyřicet let dává jeho majitel dohromady sbírku, o níž se zapřísahá, že všechny exponáty jsou pravé. Vše doplněno expozicí fotek, z níž se i nezasvěcený dozví alespoň základ z historie skupiny od jejích počátků až do rozpadu. Takže na samém začátku nutně chybí zítřejší oslavenec Ringo.
Různá vydání desek by tu člověk asi čekal, stejně tak různé dobové věcičky, jimiž jsou police doslova přeplněny.
Mně ovšem přímo uchvátila sbírka autogramů nejen členů skupiny, ale i spousty lidí, kteří se s Beatles pracovně či jinak setkali. Nejde samozřejmě vyfotit všechno, a tak následující fotky berte jen jako drobnou ochutnávku.
Tak nejprve Paul, George a John. Podpis Ringův v muzeu je také. Čtveřice ovšem není na jednom místě, musím přebíhat sem a tam, a tak se prostě stalo (totiž nestalo). Ovšem vzpomeňte, že jsem sliboval jen pár fotek na ukázku.
Mal Evans byl cestovním manažerem a osobním asistentem Beatles a mihl se i v jejich filmech v epizodních rolích.
Victor Spinetti hrál ve filmech Perný den, Help! a Magical Mystery Tour.
Pattie Boyd byla svého času manželka George Harrisona.
Richard Lester režíroval filmy Perný den a Help!
A na konec ukázek producent George Martin. Možná nebýt jeho, dnes by v Egeru tohle muzeum též nebylo.
Aby snad z úvodních fotek nevzniklo nějaké podezření: tak muzeum se věnuje všem obdobím Beatles.
A jeho majitelé projevili i trochu vtipu, například při označování toalet. Existuje i analogický protějšek, ale ten jsem nevyhledával.
Pln nefalšovaného nadšení jim po hodinu a půl trvající návštěvě nechám alespoň stručný vzkaz v návštěvní knize. Jedním slovem je muzeum prostě super (v kterémžto smyslu onen vzkaz hovoří).
Prší, i když muzeum po necelých dvou hodinách opouštím. Katedrála je navíc pod lešením, dalších plánů ve městě se vzdávám. Jakmile však sednu do auta a dojedu těch pár kilometrů zpátky do Egerszalóku, zmizí déšť i mraky a počasí je konečně letní. Takže zbytek dne strávím ve vodě.
Celoročně provozované lázně zvané Nosztalgia mají vše, co najdete i jinde. Část krytou (jejíž fotka mě stála asi dvacet minut čekání) i venkovní,...
... s vodou teplou od 29 do 37 stupňů. Návštěvníky sem ale stejně nejvíc lákají na Solnou horu (Sódomb). Něco takového prý najdete jen na třech místech na světě: v americkém Yellowstone, někde v Turecku, a pak tady v Egerszalóku.
Vyvěrající pramen o teplotě 70°C se ochlazuje, čímž se z nasyceného roztoku vysrážejí soli. Ty pak vytvoří podobný útvar. Zde vznikl za přispění člověka: prostě při vrtech, jimiž hledali původně ropu, bezděky udělali šikovnou dírku. Také proto je zdejší Solná hora ze všech tří podobných nejmenší, ale od roku 2001 jde o chráněný přírodní výtvor. Dvě pěší cesty (jedna volně přístupná, druhá jen z lázní) vedou tudíž v přiměřené vzdálenosti od hory, motorizovaná doprava je vyloučena úplně.
Kuchyně je v lázních průměrná, nicméně její základní účel, totiž nemít hlad, splněn je. Jak někde dávají plastové příbory, víc od toho prostě nechtějte.
Ale ne, není tu špatně, jsem tu nakonec asi šest hodin, to znamená do osmi. Chvílemi to vypadá, že zmoknu podruhé, ale tady by to vadilo ze všeho nejméně. Večer je nakonec příjemný, a tak zajdu aspoň na víno.
Červené, suché, ale co přesně piju, to nevím. Domů jdu kolem desáté, za tmy tedy hluboké, ale dům je osvětlený. Možná to trochu připomíná Vánoce, ale aspoň nezabloudím.
