Mezi dvěma pobřežími (8.)

Se začátkem léta pravidelně vyjíždím na svou první větší cestu. Tu jsem tentokrát pojal trochu velkoryseji, takže mohly přibýt i končiny zcela nové. Jestli se svezete celých devatenáct dní, nebo jen kousek, to už nechám na vás.

8. kapitola: Přes Košice do Maďarska (5. července 2023)

Z Červeného Kláštora odjíždím kolem půl deváté. V dalším ubytování oznamuji příjezd mezi pátou a šestou hodinou večerní, samozřejmě s možností upřesnění. Však během dne uvidím, jak to vyjde.

Teď mířím do Košic, čtvrtmiliónového města, na Slovensku druhého nejlidnatějšího. V někdejším Československu se ostatně rádo chlubilo pátým místem. A také rodákem Vladislavem Matuškou, jemuž však jeho maminka, vídeňská operetní zpěvačka, odmala říkala Waldemar. Shodou okolností jsou to tři dny, kdy uplynulo 91 let od Waldova narození. 

Název města je v dějinách stálý jako máloco. Ze jména rodu Koša vznikl název latinský (Cassovia), převzala ho maďarština (Kassa [kašša], ovšem s tím správným krátkým napůl a, napůl o) i němčina (Kaschau [kašau]). Slovenština z toho udělala Košice, což přebrala polština do podobně znějícího názvu Koszyce.

Výjezd ze slovenské dálnice D1 je nejvýchodnějším bodem celé trasy, kterou mám v plánu, a kterou se mi zatím daří dodržovat. Navigace najde šikovné parkoviště velmi blízko centra. Cyrila a Metoděje slaví i Slováci, a ve svátek je parkování zdarma.

Centrum Košic tvoří Hlavní ulice (slovensky Hlavná), navzdory svému zařazení spíše náměstí, rozšířené do obou stran okolo dominanty města. Ale o té až za chvíli. Středem ulice protékalo umělé rameno potoka, později zasypané. V devadesátých letech byla vytvořena jeho imitace nazvaná Čermeľský potôčik. V podstatě jde o vodorovnou fontánu, neboť sedmdesátimetrový povrchový úsek doprovází stejně dlouhé podzemní potrubí, jímž voda teče opačným směrem. Když tedy teče, což zrovna není případ dneška. A jak posléze zjistím, tento stav trvá už nějakou dobu. 

Nejprve jsem u pozůstatků Dolní brány. Stávala tu od poloviny 13. století jako součást mohutného opevnění Košic, jež byly dlouho městskou pevností. Rozrůstat se začaly až koncem 18. století, kdy ztratily svůj vojenský význam. Tím pádem ztratilo význam i samotné opevnění, ba co víc, rozvoji města začalo brzy překážet. A tak bylo postupně odstraňováno. Dolní brána byla zbourána v roce 1827. Zachovaly se pouze základy, odkryté koncem 20. století.

Po obou stranách ulice vedou tramvajové koleje, ale tramvaj byste vyhlíželi marně. Koleje prý jen dotvářejí atmosféru Starého Města. Chybí jim to zásadní, totiž trolejové vedení. Tramvajová doprava na Hlavní ulici byla ukončena v roce 1986, důvodem byla ochrana katedrály.

Na začátku blízkého parku je pomník Erb města Košic. Kromě současné podoby městského znaku jsou tu v menším provedení i tři jeho historické varianty s letopočty 1369, 1423 a 1453.

Asi nenašli žádnou osobnost, po níž by park pojmenovali, a tak dostal zapamatovatelný a popisný název Park pri Dolnej bráne. Podobně je tomu i v případě Fontány pri Kaplnke svätého Michala. Tady je ovšem drobný problém, neboť tenhle název už neodpovídá skutečnosti. 

Někdejší kaple, druhá nejstarší dochovaná stavba v Košicích, byla v roce 2006 oficiálně přejmenována na Kostel sv. Michala. Ukázka vrcholné gotiky byla postavena v polovině 14. století jako hřbitovní kaple. Tomuto účelu sloužila pár století, než byl v roce 1771 hřbitov v centru města zrušen a celé okolí proměněno na park. V kapli se od těch časů konaly bohoslužby, na území města Košic dokonce dlouho jako jediné ve slovenštině.   

A to už jsem u Katedrály sv. Alžběty, největšího kostela na Slovensku, který je schopen pojmout naráz více než pět tisíc lidí. Na místě samém si určitě všimnete, že vůči Hlavní ulici stojí katedrála trochu šikmo. Je to tím, že přesně dodržuje orientaci hlavního oltáře východním směrem.

Počátky stavby katedrály se datují do konce 14. století, dokončena byla v roce 1508. Hlavní i na ni kolmá loď mají stejnou výšku a šířku, čímž vzniká uvnitř obrovský prostor. Zvenku pak můžete mít z kterékoliv strany katedrály dojem, že stojíte před jejím průčelím. 

Délka katedrály je 60 metrů, jen o nějaký ten decimetr je nižší Zikmundova věž. Budova podobných rozměrů klade před každého fotografa náročný úkol, jak ji dostat do záběru pokud možno celou. Pro tyto účely se výborně hodí Alžbětina ulice, odbočující z Hlavní na úrovni katedrály a poskytující pohled na její západní portál. Neogotický sanktusník, malá dřevěná věžička umístěná na křížení chrámových lodí, pochází z časů přestavby kostela koncem 19. století. Matyášova věž napravo dosahuje pouze výšky hlavní lodě. Podle legendy se při její stavbě zabil pádem z výšky jeden ze stavitelů. Bylo to považováno za zlé znamení a věž nebyla dostavěna. Ve skutečnosti odpovídá záměrům původních architektů, a byl to právě návrh na její dostavbu do výše Zikmundovy věže, který byl při neogoticklé rekonstrukci katedrály zamítnut. 

Je čas aspoň krátce nahlédnout dovnitř. Hlavní oltář svaté Alžběty, pocházející ze 70. let 15. století, je považován za jednu z nejvýznamnějších památek gotického umění, jež se nachází na území Slovenska. Výška netradičně řešeného oltáře je asi dvanáct a půl metru. Jeho otvírací křídla ukrývají dvanáct výjevů ze života svaté Alžběty, zavřená křídla by odhalila obrazy s adventní a pašijovou tematikou.

Svým způsobem je cenná i kazatelna, navzdory všem dojmům ze sošek proroků a dalšího zdobení ovšem neogotická. Uváděna je jako příklad mistrovského začlenění nových prvků do středověkého chrámu. 

Elektrického osvětlení se katedrála dočkala v roce 1913, tehdy ve zdejším lustru vyměnili svíčky za žárovky. Lustr je darem zaměstnanců košické továrny na zpracování tabáku, na jejich zakázku byly jeho kovové části odlity v roce 1901 v Lublani. 

Za 3 eura můžete po 160 schodech vystoupat na Zikmundovu věž (slovensky Žigmundova veža), pojmenovanou samozřejmě po Zikmundovi Lucemburském. Trefím se akorát na poledne, kdy se rozeznějí zvony. V úzkém točitém schodišti to duní chvílemi až nepříjemně. Nahoru se teď nikdo nehrne, takže mohu sestoupit o pár schodů níž.  

Zvony byly odlity v roce 1926, když ty původní byly za války roztaveny a jejich kov použit na válečné účely. Na nové byla poté vypsána sbírka.

Alespoň krátké pokračování prohlídky Hlavní ulice tedy bude z výšky. Neobarokní Národní divadlo v Košicích bylo otevřeno na svatého Václava roku 1899. Nešlo ale o divadlo slovenské - je třeba mít na paměti, že ve městě měla výrazný vliv kultura maďarská, jejíž podíl od rakousko-uherského vyrovnání prudce stoupal. V roce 1910 uváděly maďarštinu jako svůj mateřský jazyk tři čtvrtiny obyvatel. Po vzniku Československa se začal podíl Slováků pomalu zvyšovat, poměry zcela zpřevracel odsun Maďarů po druhé světové válce. Dnes jich v Košicích žije okolo dvou až tří procent.

Vlevo od divadla je vidět Dominikánský kostel Nanebevzetí Panny Marie. S rokem svého vzniku 1290 je právě on tou nejstarší košickou budovou. 

A to je z východoslovenské metropole vše. Tedy skoro. Udělalo se vedro parametrů vskutku letních, a tak si na cestě zpátky k autu udělám malou občerstvovací přestávku.

Na odjezdu pak přidávám důkaz, že tramvaje v Košicích pořád jezdí.

Asi za pětadvacet minut jsem na hranici. Mají tady takovou podivnost - sousedé se nějak nedomluvili, kudy přesně povedou jejich čtyřproudovky. A tak jsou slovenská rychlostní silnice R4 a maďarská dálnice M30 spojeny docela nepříjemným esíčkem, na němž je rychlost omezena na stovku.

Takže je čtvrt na dvě, jsem v Maďarsku, v kraji nejvýchodnějším, kde jsem v této zemi kdy byl. Sotva 30 kilometrů za hranicí je hrad Boldogkő. Postaven byl kolem roku 1280 v reakci na tatarské nájezdy, a jeho hlavním úkolem bylo chránit cestu do Košic. 

Býval i hradem královským, ale po prohrané bitvě s Turky u Moháče v roce 1526 se stal jedním z mnoha předmětů sporů mezi Ferdinandem Habsburským a vzdorokrálem Janem Zápolským. Než oběma došlo, že z jejich neustálých půtek těží hlavně Turci, byly tři čtvrtiny Maďarska obsazeny. A hrad Boldogkő patrně nepřipadl nikomu z nich. Kdo ho ale v té době vlastnil, o tom historické prameny mlčí.

Jsem docela rád, že se autem dá přijet až těsně pod hrad. Vedro vskutku letní se proměnilo na vedro vskutku tropické, ve kterém si nějaký větší výšlap raději ani nepředstavuji. Každopádně se zdá, že po trochu váhavém začátku se léto přihlásilo v plné síle.

Vstupní brána s věží patří k nejmladším částem hradu, postavena byla v první polovině 15. století. O něco starší je bývalé hradní nádvoří a věž, obojí datované do konce století čtrnáctého. Z jeho první poloviny pak pochází hradní palác, a nejstarší částí hradu je čtvercová věž ze 13. století.

Z jejích tři metry silných zdí se dodnes mnoho nezachovalo. Pohled na její pozůstatky navíc trochu kazí prosklená nástavba hradního paláce ze 60. let 20. století, v níž původně byla turistická ubytovna, zrušená v 90. letech. Dnes je tam expozice zachycující vojenské dějiny hradu i jeho různé historické podoby, ale momentálně je to především skleník, v němž se zdržet opravdu nedokážu. 

Název hradu se dá přeložit jako "šťastný kámen", a existuje legenda o sedmi dcerách, jež se provdaly za muže, kteří společně financovali stavbu hradu. Sedm párů tu prožilo šťastné roky, ostatně i sedmička je šťastné číslo, odtud tedy prý název. Jeho skutečný původ ale známý není.

Rozhled po okolí je opravdu skvělý, a jen dokládá obrannou funkci hradu. K samostatně stojící strážní věžičce byl zbudován pohodlný dřevěný chodník, za což můžeme být coby návštěvníci vděčni. Někdejší strážci hradu totiž k tomuto místu tak snadný přístup neměli. 

Dnes odtud můžeme ocenit výhled na Zemplínské vrchy...

... i na roviny, od nichž hrad dělí sto výškových metrů.

Časový plán mi vychází nadmíru dobře. Protože je zbytečné přijet dvacet minut před dohodnutým rozmezím, stavím se cestou na malou sváču. Je to zvláštní akce "dva za cenu jednoho", jen si - pokud chcete ušetřit - nesmíte dát dva stejné kousky. A tak vybírám, co oku milo, nicméně klobáska je z obou prvků této sestavy tím lepším. 

Zbývá dojet pár kilometrů. Jeleni jsou prý na silnici i tady. Když věci fungují tak, jak jsem zvyklý, jsem hned o něco klidnější. A když už jsem zastavil, posílám do ubytování zprávu, že dorazím do deseti minut.

V Egerszalóku jsem ve čtvrt na šest, takže to vyšlo docela pěkně. Zabydlím se rychle, ubytování je sice v ulici s trochu podezřelým názvem Mládeže (Ifjúság utca), ale jinak vypadá nebojím se říct až luxusně. Takže cena 15000 forintů (asi 945 Kč) za noc je akceptovatelná.

Po zabydlení následuje řekněme technická přestávka. Ne že bych už neměl co na sebe, ale doplnit počty by časem bylo tak jako tak nezbytné. A když už tu mají ve vybavení sušák na prádlo, je rozhodnuto.

Další fázi očistného procesu nechávám na fyzikálních dějích a odcházím do restaurace, která by podle všeho měla být za rohem. Opravdu tam je.

Její název Piroska ([piroška]) nemá nic společného s pirohy ani žádným jiným jídlem. Je to ženské jméno, maďarská varianta Priscilly. Ze zdejšího menu vybírám kuřecí prsíčka s čedarovou omáčkou a zeleným salátem. Cena 4150 forintů odpovídá asi 270 korunám.