Mezi dvěma pobřežími (7.)

Se začátkem léta pravidelně vyjíždím na svou první větší cestu. Tu jsem tentokrát pojal trochu velkoryseji, takže mohly přibýt i končiny zcela nové. Jestli se svezete celých devatenáct dní, nebo jen kousek, to už nechám na vás.

7. kapitola: Vysoké Tatry z různých stran (4. července 2023)

Z Červeného Kláštora je to do Tatranské Lomnice asi pětačtyřicet kilometrů, silnice vás vytáhne do nějakých devíti stovek metrů nad mořem. Což je výška řekněme nadprůměrná, ale zase není to nic, co by nešlo překonat i u nás doma. 

Občas se před vámi vynoří pohled na Tatry, a troufám si skoro s jistotou říct, že kvůli němu aspoň jednou zastavíte.

Cesta trvá nějakých padesát minut, něco málo zabralo to focení, pár dalších minut přidám na hledání parkoviště. Míst je ale dost, v pohodě zaparkuji poblíž dolní stanice lanovky. A ať už máte tady dole plány jakékoliv, se zakoupením jízdenek neotálejte. 

U pokladny mám tak trochu štěstí. Mladá pokladní mě nejprve považuje za součást, možná i za vedoucího skupinky asi čtyř lidí za mnou, a tak mi nabízí jízdenky na pátou hodinu. Když se ujasní, že jsem sám, najde pro mě jedno místo ve 13 hodin. To zní mnohem líp. Zpáteční jízdenka na celou trasu stojí 78 eur. 

Teď teprve je čas na snídani. Trochu pozdní, místní by jí podle aktuální hodiny nejspíš říkali "desiata", ale pro mě je to opravdu snídaně. Paní ve stánku klobásu náležitě vychválí, a že prý má na ni taky hroznou chuť. Beru to jako přijatelný reklamní trik a tedy s patřičnou rezervou, ale když si o chvíli později jdu pro krajíc navíc, má paní před sebou prkýnko a tlačí do sebe klobásu nakrájenou na kolečka, která si napichuje na špičku nože. "Veď som vám to hovorila, že je skvělá." No a musím říct, že nelhala.

Visutá lanová dráha na Lomnický štít, s 2634 metry druhou nejvyšší horu Slovenska, sestává ze tří zcela samostatně fungujících částí, mezi nimiž musíte přestupovat. Na první a druhou můžete nasednout, kdykoliv se vám zlíbí, místenka platí až na třetí úsek. Doporučuje se počítat alespoň s hodinou cesty k jeho dolní stanici.

Lanovka byla budována od roku 1936, o rok později už jezdila v prvním úseku, celá trasa byla zprovozněna v roce 1941. Ve své době bylo její dokončení v takhle náročném terénu a za povětrnostních podmínek, které v Tatrách občas panují, malým technickým zázrakem. Odstavena byla v roce 1944 po vypuknutí Slovenského národního povstání. V roce 1945 ustupující Němci zničili stanici Tatranská Lomnica. Provoz byl v plném rozsahu obnoven v roce 1949. 

Dnes už zbyl z původní lanovky jen horní úsek, dva dolní byly od základů přebudovány. V současnosti je každá ze tří částí lanovky řešena technicky odlišně.

Nahoru vyrážím v půl jedenácté. Sedačková lanovka na prvním úseku z Tatranské Lomnice do stanice Štart překonává výškový rozdíl 281 metrů. Každá ze sedaček je sice pro šest lidí, ale jedu sám. Vrchol Lomnického štítu halí mlha, ale jak říká obsluha stanice, nemáme si z toho nic dělat. Co se počasí týká, dnes sice žádné zázraky čekat nemáme, ale než dojedeme na vrchol, může se situace dvacetkrát změnit. 

V závěru prvního úseku stojí za pozornost dvě věci. První z nich je budova původní stanice Štart.

Chvíli poté vás na lanovce vyfotí. Jelikož se tak stane po slovním upozornění a následném odpočítání, neměli byste ten pravý okamžik zmeškat. 

Krátce na to jsem v cíli prvního úseku ve stanici Štart. Jediný důvod, proč se tu na okamžik zastavit, je vyzvednutí a zaplacení té fotky. Jinak hned pokračuji dál. 

Název stanice je trochu zavádějící. Původně tu byl start bobové a sáňkařské dráhy, podle něj byla stanice pojmenována. Dráha už dávno není, název nikdo nezměnil. Zatímco každý neznalý, kdo si vyhledává informace třeba na internetu, právě tady předpokládá začátek celé lanovky, ve skutečnosti tu startuje její druhý úsek, obhospodařovaný kabinovou lanovkou. 

Ta na dvou kilometrech šikmé délky překonává výšku 498 metrů. A jelikož začíná ve výšce 1170 metrů nad mořem, vnímavý návštěvník si všimne, že celý jeden výškový metr vystoupal po svých.

Ve stanici Skalnaté Pleso jsem těsně po jedenácté hodině, a to je rozhodně dost času k tomu, abych se vydal na malou procházku.

Skalnaté pleso je morénové jezero ledovcového původu. To ve zkratce znamená, že vodu z ledovce zadržuje přírodní kamenný val. Chodník kolem plesa měří sotva sedm stovek metrů. Náročná procházka to není, ale přesto dávejte pozor, kam šlapete. Občas se nějaký ten kámen pohne.

Při stavbě budovy stanice lanovky došlo k narušení podloží, a tak se voda v jezeře drží méně než dříve. Občas se stane, že vyschne úplně. Pokusy udržet stálejší hladinu plesa se minuly účinkem. V podstatě vedly jen k tomu, že kamenný val, jenž vodu v jezeře zadržuje, už není tak docela přírodní. 

Krátit čas si můžete i pozorováním kabiny lanovky posledního úseku, která se v pravidelných intervalech objevuje. Po technické stránce je to naprostý unikát, neboť šikmou délku 1867 metrů a převýšení 861 metrů zvládá bez jediné podpěry. Horší je to s její kapacitou: technické řešení s jedinou kyvadlově obsluhovanou dráhou umožňuje vézt naráz pouze 14 lidí plus jednoho člověka zajišťujícího obsluhu a dozor. To je také důvod, proč je prodej jízdenek na třetí úsek přísně místenkový. 

Zatím jsem však u Skalnatého plesa, ve výšce 1750 metrů nad mořem, blízko hranice lesa, kde z dřevin roste už jen kleč. 

A setrvám tu ještě více než hodinu, takže zbývá čas i na oběd. To, co tu vidíte, stojí dohromady 16 eur a 40 centů. Hlavní chod vypadá možná trochu záhadně, ale je to řekněme obrovská buchta s vanilkovým krémem, prostě jakási maximalistická varianta buchtiček se šodó. 

Kolem půl jedné zkusí počasí nalákat na svou vlídnější tvář, když se doslova na několik okamžiků konečně ukáže vrchol Lomnického štítu.

Ale je to jen takový reklamní vzorek pro zlepšení nálady před odjezdem, k němuž nakonec hodiny tlačím už i očima. Odjíždíme prakticky přesně. Tou dobou je vrchol štítu v husté mlze. Zatímco kolem Skalnatého plesa se teplota pohybuje kolem 17-18 stupňů, nahoře je prý šest.

Během několika okamžiků se z oblasti nízkých porostů dostáváme do velehor s holými ostrými skalisky. Jeden je rád za tu kabinu, i když snad trochu stísněnou, neboť tohle jsou místa, kde by příroda měla jednoznačně navrch. 

Cesta jedním směrem trvá osm nebo devět minut. Lanovka nás patnáct pasažérů vyveze do výšky 2625 metrů nad mořem, tedy devět metrů pod vrchol Lomnického štítu. Z nich větší část dojdeme po schodech. Ve dvou patrech nad sebou je vždy po jednom hotelovém pokoji. Ceny přepočítané na koruny tu začínají nad dvaceti tisíci za noc. 

Až vám někdo bude vyprávět, že byl na vrcholu Lomnického štítu, moc mu nevěřte. Nejspíš na něm nestál. Ani já jsem na něm nebyl. Skutečným vrcholem je totiž úzké skalisko vedle budovy zahrnující stanici lanovky, zmíněný hotel, restauraci, televizní vysílač, hvězdárnu a meteorologickou stanici. Troufám si odhadnout, že drtivá většina lidí tenhle kus kamene s betonovou nástavbou obejde bez povšimnutí. 

Na vrcholu - ano, říkejme klidně na vrcholu, i když asi tak dva metry chybí, jak jsme si právě řekli - tak tedy na vrcholu má každá skupina vyhrazeno 50 minut, pak zase musí lanovkou dolů. Za tu dobu se dá stihnout vše podstatné. Zpevněný chodník, který na začátku prochází mezi budovou a vrcholem a pak pokračuje po malé části severozápadního hřebene, měří něco málo přes 80 metrů. 

Mohli tu třeba udělat můstek, kamenný chodník však kopíruje terén, takže si každý návštěvník nejprve pěkně sejde pár schodů, aby tutéž výšku vzápětí vyšlapal zase nahoru. 

V reklamních materiálech se dočtete, že z chodníku je jeden z nejlepších rozhledů, které můžete v Tatrách zažít. I když dnešní nepříliš příznivé počasí asi leccos ubralo, ten dojem tu prostě je. A nakonec toho k vidění není tak málo. Tak třeba více než 600 metrů pode mnou je Malá Studená dolina a Pět Spišských ples. I když tedy musím rychle dodat, že vidět jsou odtud pouze čtyři. 

Nakonec mám štěstí i tady nahoře. Mlha se na chvíli rozestoupí, takže přece jen jakž takž vidím vrchol Gerlachovského štítu, vzdálený odtud vzdušnou čarou prý přesně 6670 metrů. 

Nejvyšší vrchol Tater i celého Slovenska měří 2654 metrů. Není ovšem zdaleka tím jediným, co je na fotce vidět. První tři vrcholy v jakési "přední řadě" zleva, po první viditelné sněhové pole, jsou Prostredný hrot (2441 m), Malý hrot (2300 m) a Žltá veža (2385 m). Vpravo je vidět část úbočí Ľadového štítu, jehož vrchol ve výšce 2627 metrů je beznadějně ztracen v mlze. 

Při pohledu tímto směrem je možná čas trochu zpochybnit druhé místo Lomnického štítu mezi slovenskými vrcholy. Gerlachovský štít má totiž jeden vedlejší vrchol. V Tatrách se poslední dobou razí zásada, že všechno, co má název, je samostatný kopec. A v tom právě tkví podstata toho problému. Spolek tatranských horolezců James chtěl v devadesátých letech vedlejší, dosud bezejmenný gerlachovský vrchol pojmenovat podle sebe. To mu sice neprošlo, ale byl to možná popud k věcem navazujícím. Postupně se ujal a nakonec byl oficiálně zapsán název Gerlachovská veža. Její výška je 2642 metrů, čímž by Lomnický štít odsunula na místo třetí. Nic ovšem není tak jednoznačné, to už jsme si taky řekli. Podle nějakých alpských kritérií, platných ovšem pro všechna pohoří, je Gerlachovská veža jen vedlejším vrcholem Gerlachovského štítu, a tak se prostě nepočítá. 

Je dobré se i ohlédnout za sebe. Délka chodníku poskytuje dostatečný odstup, aby byla dobře vidět celá vrcholová stavba. K původní stanici, což je ta část vlevo, byla observatoř přistavěna v 50. letech. 

Víc toho už neuvidím. Najednou to v Malé Studené dolině vypadá jak v bublajícím kotli. Snad během minuty stoupne mlha a spolehlivě zakryje veškeré dosavadní výhledy. 

Na vrcholové foto na vyhlídkovém můstku tahle viditelnost naštěstí stačí, a tak požádám jednoho ze spolucestujících. Jinak není vidět vůbec nic. Na všechno, co jsem stihl odvyprávět a na místě nafotit, jsem měl asi tak čtvrt hodiny. 

Posledních deset patnáct minut tak strávím v téže restauraci, kde zůstal uvězněn filmový Gustav Anděl. Jistě se od roku 1955 dost změnila, ale základní dispozice s průchodem kolem pultu směrem k východu zůstala nutně zachována. Jen tak na okraj, ve filmu Anděl na horách si můžete všimnout podpěry, která těsně před cílovou stanicí zajišťovala hladký vjezd kabiny. Byla jediná na celém horním úseku, při rekonstrukci v roce 1989 byla demontována.

Ve dvě začíná návrat dolů, celá jízda ve třech částech trvá hodinu. Jednu jedinou fotku chci směrem dolů ulovit, a povede se. Takhle vypadá Skalnaté pleso z výšky. 

Dole jsem tedy ve tři, času je ještě poměrně dost. Včerejší symbolické loučení s Polskem bylo trochu předčasné. Právě nastává situace, na niž jsem už od rána připraven tím, že s sebou vezu i něco málo zlotých. 

Za slovenskou obcí Lysá Poľana přejíždím ještě jednou do Polska. Úzký můstek tu překonává hraniční řeku Biela voda (polsky Białka). 

Zakopane je známé zimní středisko, ale kromě toho tu mají termální lázně Termy Zakopiańskie. A tak omrknu, jak to dělají Poláci. Vstupné si můžete koupit i na hodinu nebo na dvě a půl, ale to se mi zdá málo. Celodenní je 90 zlotých, to se touhle dobou pořád vyplatí. Je půl páté, zavírají v deset.

Mají to tu opravdu pěkné, navíc se můžete máčet v teplé vodě a koukat při tom na Tatry.

I tady v Zakopaném jsou různé bazény vnitřní i venkovní, jejichž teplota se pohybuje v rozmezí 29-33 °C. V tom se polské lázně nijak neliší od jiných. Co ale asi trochu překvapí, je zákaz focení ve vnitřní části. Ale pár fotek se mi stejně povede, ostatně v tom, jak se snažím být nenápadný, nejsem sám. 

Celý areál lázní leží na poměrně malé ploše. Vnitřní prostor je ale využit dokonale, aniž by působil nějak zvlášť přeplněným dojmem. A ta divoká řeka je docela povedená. 

Vydržím něco málo přes osmou. Venku zaplatím za parkování, což dělá 4 zloté, a vydávám se na cestu domů. V Červeném Kláštoru jsem za hodinu, už je skoro tma. Ta poloha oproti nám na východě je opravdu znát, rozdíl místního slunečního času oproti pásmovému se blíží k půlhodině.

Zkouším Goralskou restauraci. Otevřeno prý mají, i když první ze všeho byl pohled na hodinky.

Chci jen něco malého. Nabízejí mi něco, čemu říkají "zemiakovka". Není to polévka, ale rozpůlená brambora. Prostřední mezera je vyplněna brynzou a celé je to zasypané kousky slaniny. Co do velikosti je to přesně to, co jsem potřeboval. A navíc to chutná docela dobře. 

Domů se tak vracím za tmy úplné. Osvětlená ubytovna Sokolica je takhle vidět ze silnice.

Tam ovšem nebydlím, apartmány jsou v zadní části. Jenže tam neuvidíte už vůbec nic.