Mezi dvěma pobřežími (6.)

Se začátkem léta pravidelně vyjíždím na svou první větší cestu. Tu jsem tentokrát pojal trochu velkoryseji, takže mohly přibýt i končiny zcela nové. Jestli se svezete celých devatenáct dní, nebo jen kousek, to už nechám na vás.

6. kapitola: Průlom Dunajce (3. července 2023)

Nejdražší noc na celé cestě je za mnou. Za 446 zlotých je ubytování sice luxusní, ale sotva v mé paměti zanechá nějakou výraznější stopu. Večer jsem totiž usnul krátce po příchodu, ráno odcházím kolem čtvrt na osm.

Pondělní ráno ve Varšavě je klidné a příjemné, ruch nového týdne do historického centra zatím nedolehl a dvacet stupňů slibuje pěkný den. Seběhnu na parkoviště (název ulice jsem opravdu nezapomněl),...

... ke své radosti nacházím auto na místě, kde jsem ho večer nechal.

Klidu na cestě je už trochu méně, ale co taky čekat od skoro dvoumiliónového města. Možná třímiliónového - záleží, co všechno počítáte. Nicméně ještě před osmou jsem z Varšavy venku.

A tady s klidem několik hodin přeskočím. Následující jízda totiž probíhá v pohodě až k Nowemu Targu, kde se krátce před jednou hodinou odpolední trochu zasekne. Kolonu trochu kompenzuje pohled na Vysoké Tatry ze severní strany. Na fotce jsou však opravdu jen tušit.

Nakonec se to nějak pohne, a přesně ve 13 hodin a 45 minut se Slovensko jako třetí v pořadí dostává na seznam navštívených zemí. 

Červený Kláštor je od hraničního přechodu nedaleko, k ubytování to mám asi deset kilometrů. A od Polska se moc nevzdálím, neboť silnice víceméně kopíruje hraniční řeku. Od ní mě trochu odvede až poslední zatáčka. 

Stěny turistické ubytovny Sokolica jsou plné nejrůznějších pokynů psaných ráznou rukou paní majitelky. Vyzúvajte sa, zhasínať, tu nefajčíme a spousta dalších, zakončených zpravidla několika vykřičníky. Samotné ubytování naštěstí vypadá dobře, byť tedy koupelna a skřň jsou umístěné trochu netradičně a musím k nim po několika schodech. 

Úspěšným nastěhováním den nekončí, ba právě naopak. Vydávám se do vsi, plán je jasný: po proudu Dunajce se svézt na voru a zpátky se vrátit pěšky. Prý je tam ve vsi parkoviště, tak ten kousek popojedu. Moc daleko to tedy není, parkoviště je ještě před tou zmiňovanou poslední zatáčkou. Sazby jsou tu dvě: hodina za čtyři eura mi správně připadá málo, tak tedy celý den za šest.

Nacházím vstupní bránu na naučnou stezku. Když vše půjde podle plánů, právě tudy se vrátím. Kousek od ní je i přístaviště, jenže tu nabízejí jen jízdu na raftech. Nic proti nim, ale ta pravá zdejší klasika to opravdu není. A tak musím kousek proti proudu.

Řeka Dunajec tu tvoří hranici mezi Slovenskem a Polskem. Jelikož to není zrovna veletok, sousedům z obce Sromowce Niżne tu vidíte skoro do oken. Jen přejít tu dlouho nebylo kde, až v roce 2006 byla postavena lávka pro pěší. 

Kromě jiného je z ní nádherný výhled na 982 metrů vysoký vrchol Tři koruny (polsky Trzy korony, slovensky Tri koruny). V rozporu se svým názvem má tento masiv, nalézající se v polské části Pienin, vrcholů pět. Nejvyšším vycholem Pienin Tři koruny nejsou, symbolem však zcela jistě. 

Co na protějším břehu nepřehlédnete, je moderně vyhlížející Kostel Narození Panny Marie (polsky Kościół Narodzenia Najświętszej Maryi Panny), vybudovaný v letech 1983-1997.

Přicházím k dalšímu přístavišti. Tohle jsem měl tedy vědět: k parkovišti jsem ujel kilometr, od něj jsem ušel dva. Poplatek za parkování je rozhodně investicí dne. Už s tím nic nenadělám, dobrou zprávou naopak je, že tady konečně nabízejí jízdu na vorech, slovensky zvaných plť. Pak je tu ještě jedna zpráva horší. Zatím se čeká, jestli se najde dostatečný počet lidí.

Dobrá, počkám, dám si mezitím nějaké občerstvení. Po půlhodině se dostaví další dva zájemci, čirou náhodou z Plzně. Tři jsou pořád prý málo. Po cestě z Varšavy se mi malý odpočinek docela hodí. A fakt nejsem nedočkavý, jak si myslí paní spolumajitelka společnosti vory provozující, jen se po tom dlouhém sezení raději občas procházím. Jenže ona mě pořád uklidňuje, že lidi přijdou. A tak ji uklidním také - kdybych tomu nechtěl věřit, tak tu nečekám.

Po hodině přijdou další tři, taková slovenská třígenerační dámská sestava. Kapacita voru bude naplněna z poloviny, ale prý to stačí. A tak jedeme. Každý jeden z nás za 19 eur.

Dunajec za Červeným Kláštorem udělá v průlomovém údolí několik obratů. Podle slunce se dá poznat, že postupně teče opravdu na všechny světové strany. Na samém začátku musíme podjet lávku...

... a minout Tři koruny, jejichž vrchol dělí od hladiny Dunajce asi 520 výškových metrů. Samotný průlom Dunajce začíná krátce poté. Místo bezpečně poznáte: řeka se tu náhle znatelně zúží a její proud podstatně zrychlí. 

Juraj Jánošík je opředen mnohými pověstmi. Jedna z nich praví, že prý jednou svým pronásledovatelům unikl skokem přes Dunajec. I když vybíhající skalisko řeku trochu zužuje, pověst je nejspíš trochu přibarvená. Název Jánošíkův skok už ovšem tomuto místu zůstal. 

Po Dunajci vás svezou asi devět kilometrů, na nichž strávíte asi hodinu a půl. Řeka střídá svoje klidnější místa...

... s divočejší vodou, zkrátka a jednoduše - řeka je vždycky skvělá. Když navíc protéká podobnou krajinou a vytváří v ní podobně úžasné věci, je každé další vysvětlování zbytečné. 

Divácky atraktivním skalním útvarem na slovenském břehu je Sedem mníchov - jednak si je každý zapamatuje, protože si je na místě přepočítá, jednak se řeka za nimi otáčí a obeplouvá je z druhé strany.

Máme i druhého průvodce, toho jsem vám ještě neukázal. Je podstatně hovornější, což oproti asi dvěma kolegovým větám ještě nemusí být bůhvíjaký výkon, to je pravda. Dozvíme se od něj ale i věci zcela praktické. 

Jedna z nich znamená podstatný škrt přes můj plán. Pěšky zpátky určitě nepůjdu. Chodník, který vede po slovenském břehu Dunajce, je právě v rekonstrukci. Ta spočívá v tom, že původní chodník z naskládaných kamenů zalili zvrchu betonem. Pak někoho napadlo, že mezerami mezi kameny protékala voda, ale betonem to asi nepůjde. A tak pod novým betonovým chodníkem občas čouhá černá plastová roura. Bruselská dotace tak dokázala za dva měsíce zničit chodník, který tu byl 120 let. Za týden ho otevře s patřičným humbukem, jistě nebude chybět ani povinný pamětní šutr.  

Plavba končí v místě, kde Dunajec opouští hranici a vtéká na polské území. Udělám těch pár kroků, je to takové symbolické rozloučení s Polskem.

Je možnost jít asi kilometr na nějaký turistický minibus, ale hlavní pltník má pro nás návrh. Zpátky vezou jen jeden vor a tedy jen jednu posádku, a tak mají v dodávce pár míst volných. Stačí jen počkat, až vor rozeberou a naloží, což bude hned.

Tři dámy zájem nemají, takže česká část výpravy se v pohodě vejde. Drobná bankovka jako neoficiální odměna znamená spokojenost pro všechny zúčastněné. Přibrzdí nám u parkoviště, Plzeňáci náhodou parkují na stejném.

Oproti původnímu plánu mi tak zbyla nejméně hodina a půl. Když už tedy mám po ruce auto, do Červeného Kláštora se tentokrát dopravím po vlastní ose. Restauraci vybírám zcela náhodně, ale je to skvělá trefa. 

Goralská reštaurácia stojí přímo naproti polskému Kostelu Narození Panny Marie. Nabízí i něco z místní klasiky, což tedy svíčková na smetaně zrovna není, ale chutná výborně. Mají zajímavě rozkrojený knedlík, a tak se mi to na naše klasická kolečka nedaří přepočítat.

Dám si aspoň místní dezert: šúľance z bramborového těsta s mákem a lesním ovocem, dotvořeno šlehačkou a zmrzlinou. Za vše i s pitím a diškrecí dám 20 eur, za něž jsem naprosto spokojen.