Mezi dvěma pobřežími (5.)

Se začátkem léta pravidelně vyjíždím na svou první větší cestu. Tu jsem tentokrát pojal trochu velkoryseji, takže mohly přibýt i končiny zcela nové. Jestli se svezete celých devatenáct dní, nebo jen kousek, to už nechám na vás.

5. kapitola: Od Baltu do Varšavy (2. července 2023)

Déšť a 15 stupňů, to je dnešní ráno ve Władysławowu. Vyhlídky nejsou moc dobré ani na příští dny, ale to už mě mrzet nemusí. Na dnešek je totiž v plánu další stěhování. A samosebou mám i pár vytipovaných míst, kde bych se cestou mohl zastavit.

Ač tedy cestování po polských silnicích občas přináší drobná úskalí, částečně to vyvažují ceny pohonných hmot. Litr nafty tu sice nekoupím za 5,99 jako ve Svinoústí, zlotý navíc pomalu, ale vytrvale stoupá, ale i tak si na cenu v přepočtu 33,25 Kč nestěžuji. 

Jako u spousty dalších věcí, i u seznamu písečných kos občas narážíme na problém klasifikace. Rozlišit kosu od naplaveniny není někdy úplně jednoduché, tím spíše ne, že taková písečná naplavenina může být první fází vývoje kosy. S klidem ale můžeme hovořit o místech pro kosy typických, a těch je v Evropě jen několik. Jižní pobřeží Baltského moře je jedním z nich. Poměrně blízko sebe jsou tu hned tři, jejichž zařazení je nezpochybnitelné.

Jak už víme, Helská kosa je celá polským územím. O Viselskou se Polsko dělí s Ruskem. V zálivu mezi kosou a pevninou je přístav Elbląg ([elblong]), jenže lodě do něj musí kolem špice kosy přes ruské vody. A to léta přinášelo problémy v podobě různých problémů z ruské strany, zkraje tisíciletí dokonce došlo k pětileté blokádě přístavu. Zároveň s jejím ukončením začali Poláci oprašovat starý plán na zbudování průplavu, který by přeťal polskou část Viselské kosy. Ačkoli projekt rozhodně neměl jen příznivce, v roce 2019 se začalo stavět. 

Cesta na Viselskou kosu se trochu protáhne. Jednak počasí je chvílemi hrozné a chvílemi ještě horší, jednak se opravují některé úseky silnice. Provoz tak probíhá střídavě jedním jízdním pruhem. 

Průplav přes Viselskou kosu (polsky Kanał przez Mierzeję Wiślaną) byl otevřen 17. září 2022, ve výroční den zahájení sovětské invaze do Polska v září 1939. Jeho součástí je i přístav Nowy Świat (Nový svět). 

Z podstatné části kosy se tak stal ostrov. Spojení s ním obstarávají dva otočné mosty. Minimálně jeden z nich je stále otevřený pro silniční dopravu, kterou tak není nutno přerušovat ve chvíli, kdy průplavem proplouvá loď.

Provoz tu řídí proměnné dopravní značky, které vás navedou na ten most, který je zrovna průjezdný. 

Vlastně od samého počátku se předpokládalo, že průplav, svého druhu v Polsku ojedinělá stavba, bude jistou atrakcí. A tak už jeho budování bylo možné sledovat z vyvýšené pozorovatelny, která se nachází mezi oběma mosty. 

Průplav je dlouhý 1305 metrů, mohou v něm plout lodě s ponorem do čtyř metrů a dvaceti metrů šířky. Rozhodně si nepředstavujte, že taková loď průplavem nějak profrčí. Nejprve se musí uzavřít první z mostů, po jeho otočení loď vpluje do kanálu. Zatímco na mostě může být obnoven provoz, uvede se v činnost plavební komora, která vyrovnává rozdíl hladiny v laguně a na volném moři. Konečně pak je uzavřen druhý most, po jeho otočení loď propluje zbylou částí kanálu a ocitne se na druhé straně kosy. Proplutí kanálem může trvat až hodinu, ale dalších deset se prý ušetří.

Pokračuji už jen asi deset kilometrů do obce Krynica Morska. Zdejší maják je nejvýchodnější ze všech na polském pobřeží Baltu. Příjezdová cesta k němu je prudká a kvality opravdu nevalné. 

Jestliže přijedete autem, nezapomeňte zaplatit za parkoviště. Ne zcela typicky se platí v recepci blízkého hotelu. Pokud chcete navštívit pouze maják, hodina parkování vám bohatě postačí. 

Maják je vysoký 26,5 metru, jeho dosvit je 18 námořních mil (asi 33 km). Postaven byl v roce 1951 na místě původního, zničeného na konci války. Jeho vzhled doplňuje radarová anténa, součást systému sledujícího lodní provoz ve Viselském zálivu. 

Za výstup nahoru tady chtějí 12 zlotých. Vstupenku vám prodají kdykoliv, ale na ostatní si počkáte. Návštěvníky totiž chvíli pouští nahoru, pak zase chvíli dolů. Na vině je zdejší úzké schodiště, které vede po vnitřní straně pláště majáku. To není až tak nic zvláštního, ale vše je odkryté, a ten pohled do hluboké prázdnoty nemusí každému dělat úplně dobře. 

Části Viselské kosy jsou vidět na obě strany, ve výhledu ovšem trochu vadí konstrukční prvky majáku. Takhle tedy vypadá kosa při pohledu směrem na východ. K hranici s Ruskem je odtud asi 15 kilometrů, ke špici kosy pětačtyřicet. Celková délka kosy je okolo 60 kilometrů. 

Zatímco cestou do Krynice jsem přes průplav jel po Severním mostě (Most Północny), na cestě zpět je otevřen Jižní most (Most Południowy). Díky minimálnímu provozu vám můžu ukázat, jak z pohledu řidiče vypadá vjezd na most. Zároveň se někde v těchto místech loučím s Baltským mořem.

Čeká mě ještě dalších asi padesát kilometrů po cestách nejrůznější kvality, zkraje také musím znovu přestát těch několik omezení, která jsem potkal cestou na kosu. Konečně se ale zdá, že je po dešti, mraky se začnou trhat a slunce vyžene teploměr náhle až někam k pětadvacítce. Před druhou hodinou, za počasí příjemně polojasného, jsem v Malborku.

Zdejší hrad Řádu německých rytířů na břehu řeky Nogatu drží dvě prvenství: jednak je největší gotickou budovou na světě, a je též největší budovou postavenou z cihel. Stavba byla zahájena někdy kolem roku 1275, a ve své rané historii musel hrad odolat několika pokusům o dobytí.

V polovině 15. století se Malbork stal jedním z rezidenčních hradů polských králů. V roce 1772, po prvním dělení Polska, připadl Pruskému království. Léta německé nadvlády poznamenává temná doba nacismu, už od roku 1933 byl používán k propagandistickým účelům. I v té době pokračovala postupná obnova hradu, ukončená až jeho těžkým poničením v bojích začátku roku 1945. Po válce připadl Malbork opět Polsku. V 50. letech začala další rekonstrukce, která na některých místech trvá v podstatě až dodnes. 

Trochu mě mrzí, že návštěvu hradu musím omezit na to, co je přístupné zdarma, tedy na venkovní prostory. Z časových důvodů si ale nemohu víc dovolit. Na druhou stranu je fakt, že Malbork nemáme úplně za rohem, a byla by tedy škoda se tu aspoň nezastavit. 

Zbývá dojet do Varšavy. To se snadno řekne, udělá ne snad hůře, ale rozhodně ne hned. Více než čtyři stovky kilometrů snad trochu urychlí dálnice, jejíž počáteční úsek je jako jeden z mála v Polsku placený. 

Přesněji řečeno, měl by být. Když k němu dojedu, závory jsou na vjezdu i na výjezdu zvednuté, průjezd volný. Důvod toho neznám a vlastně ho ani dodatečně nezjišťuji, každopádně pár drobných jsem ušetřil. 

V Polsku povolených 140 kilometrů v hodině využiju jen málo. Krátký déšť je sice brzy za mnou, pořád ale fouká silný vítr. Nakonec z dálnice sjíždím dříve, než jsem původně plánoval. Cesta se tím zkrátí o nějakých osmdesát  kilometrů, časově ale skoro vůbec. Nejdřív je to po okreskách, až závěr slibuje být zase o něco rychlejší. Jenže čtyřproudová silnice vypadá asi tak, jako by ji někdo rozstříhal na malé kousky, které pak k sobě poskládal jen velmi ledabyle. A protože je nutné dostat se z jednoho kousku na druhý, je to poslepováno spoustou spojek, přejezdů z jednoho pruhu do druhého a podobných taškařic. Na okraji Varšavy jsem před osmou večer.

Dojet do centra mi však zabere ještě půlhodinu. Navigace mě navede do ulice Długa. Ta končí fyzicky sice křižovatkou, do níž je ovšem zakázán vjezd. Prakticky jde tedy o ulici slepou. Parkoviště po obou stranách jsou beznadějně plná, takže to risknu a spolu s několika dalšími auty prostě vjedu. Jsem na Novoměstské ulici (Nowomiejska), která je mým cílem, ale zastavit tu je prakticky nemožné. Znovu udělám to, co auta přede mnou: po pár metrech odbočím vlevo do jakési prudce klesající ulice. Její okraje jsou volné, a tak tam prostě zastavím. Spoléhám na to, že ubytování je snad jen pár metrů odtud, vše podstatné zvládnu rychle a parkování dořeším následně. Pěšky tak nějak automaticky pokračuji kolem Staroměstských hradeb (Mury staromiejskie),...

... jenže ta ulice, co běží podle nich, už není Nowomiejska. Musím tedy projít Varšavským Barbakanem (Barbakan w Warszawie), opevněnou bránou z poloviny 16. století. Spolu s centrem Varšavy byla zničena za války, obnovena byla v 50. letech 20. století za použití cihel z rozbořených budov. 

Dům po chvíli najdu, do dvora mě vpustí jakási hlídací služba. Prý na ni musím zazvonit, kdykoliv půjdu dovnitř nebo ven. Takže jsem ve dvoře, ale to je jen první krok. Cedule na dveřích, která ve dvou jazycích hlásá "Pokoje gościnne - Guest rooms", je nápovědou dostačující. Je odemčeno. 

Žádný majitel nebo kdokoliv zodpovědný za moje ubytování tu ovšem není. A strážný vážně jen otvírá vchod. Nezbývá než zkusit zavolat. Bavit se se mnou nejdřív moc nechtějí, důvod vlastně nepochpopím, ale když se mi podaří vysvětlit, že "jestem na schodach przed mieszkaniem", konečně dostanu po telefonu kód ke schránce s klíčem. 

Klíč vyzkouším, pasuje. Nějak se rozloučím a letím zpátky k autu. Oba prohřešky mi prošly, takže prioritou je teď najít nějaké legální parkoviště. To takhle večer ve Varšavě není to nejsnadnější. Snažím se chvílemi motat a chvílemi postávat v nějakém kruhu, abych neodjel moc daleko. Asi po deseti minutách mám štěstí, někdo právě odjíždí. Nechávám v autě to málo, co jistě nebudu do rána potřebovat, a jdu se ubytovat. Ulice, kterou musím vyjít směrem k Barbakanu, se jmenuje Mostowa - to si lze zapamatovat.

Podstata úkonu ubytování spočívá v tom, že co jsem si přinesl, pohodím v apartmánu, a vyrážím do města. Je deset minut před devátou.

Pokračuji Novoměstskou ulicí pořád dál, na Rynek Starego Miasta. To "pořád dál" znamená od místa ubytování asi 40 metrů. 

Přirozené centrum Staré Varšavy vzniklo na přelomu 13. a 14. století. Kdysi stála uprostřed náměstí radnice, ale dnes tu najdete Památník Mořské panny (pomnik Syreny). Je to jedna ze čtyř soch, vzniklých u příležitosti spuštění varšavského vodovodu v roce 1855. Během své relativně nedlouhé historie se několikrát stěhovala, až se v roce 1999 vrátila na svoje původní místo. 

Po dalších dvou stovkách metrů konečně přicházím ke Královskému hradu (Zamek Królewski). Jeho historie je stejně pohnutá jako historie Varšavy. První velké škody utrpěl už v září 1939 během německé invaze. Jeho osud zpečetila porážka Varšavského povstání, kdy Němci jeho zbytky odstřelili. Trosky pak na místě ležely až do počátku 70. let, kdy se začalo s jeho rekonstrukcí.

Výraznou dominantou Hradního náměstí (Plac Zamkowy) je Sloup krále Zikmunda III. (Kolumna Zygmunta III) z let 1643-1644. Němci jej v září 1944 strhli, ale socha padla tak, že kromě ulomené ruky neutrpěla vážnější škody. Po nezbytné opravě byla v roce 1949 umístěna na nový sloup, vysoký 22 metrů. 

Jistá stísněnost panuje i tady v srdci Polska. A tak se mi na fotku vejde Kostel sv. Anny (Kościół Św. Anny), ne už tak jeho zvonice. Ta přitom v následující části večera sehrává významnou roli.

Je to tak trochu jedno nebo druhé. Takže si sami vyberte, který pohled je vám milejší. 

Sto padesát schodů a osmadvacet metrů, povídala paní u pokladny, když jsem jí dával 10 zlotých za vstupné. Jdu na to.

Zikmundův sloup na pozadí budov trochu zaniká, ale vpravo je vidět nápadný profil Arcikatedrály sv. Jana Křtitele (Bazylika archikatedralna Św. Jana Chrzciciela), sídla varšavského arcibiskupa. 

Protože Varšava je mimo jiné městem nad řekou Vislou, nemůžu vynechat aspoň krátký pohled směrem k řece.

A pak je tu samozřejmě Královský hrad. Už se trochu setmělo, osvětlení přidává jakousi náladu navíc. 

Mnohými nemilován a vnímán jako symbol doby nesvobody je Palác kultury a vědy (Pałac Kultury i Nauki), postavený v 50. letech při obnově válkou zničeného města. V roce 2021 byl z pozice nejvyšší varšavské stavby sesazen mrakodrapem Varso Tower, jenž měří 310 metrů. Obě budovy stojí velmi blízko sebe, jejich vrcholy dělí asi 500 metrů. 

Vraťme se raději do historie. Ač samotný Kostel sv. Anny vyhořel, zvonice je jedna z minima budov, které přestály systematické ničení Varšavy na přelomu let 1944 a 1945. 

Více se toho dnes asi stihnout nedalo. Zbývá se někde najíst. To se mi povede až na druhý pokus. Při tom prvním si mě půl hodiny nikdo ani nevšimne, a obsluha kupodivu nehne brvou, když vstávám a odcházím. Napodruhé jsou u mě do dvou minut. Zkouším kuřecí prsa s rajčaty sušenými uvnitř a čerstvými okolo, je tu i něco špenátového lupení. Mangová omáčka mi přijde trochu odvážná, ale chutná překvapivě dobře. 

Chtějí za to 45 zlotých, a když říkám, že limonádu chci opravdu velikou, ochotně mi splní i tohle přání.

Cestou zpátky snad ještě stojí za krátké zastavení noční Rynek Starego Miasta, a tím je program vyčerpán definitivně. 

Domů se vracím v jedenáct. Ač nejsem pošťák, zazvonit si musím dvakrát. Asi i strážný si musí občas odběhnout, což chápu, ale jednoho to čekání znejistí. Vyběhnu schody a až teď zjišťuji, jak vlastně vypadá pokoj. Nakonec velmi slušně. A vyspat se v historickém centru Varšavy, půl kilometru od hradu, nakonec není tak špatné.