Mezi dvěma pobřežími (4.)

Se začátkem léta pravidelně vyjíždím na svou první větší cestu. Tu jsem tentokrát pojal trochu velkoryseji, takže mohly přibýt i končiny zcela nové. Jestli se svezete celých devatenáct dní, nebo jen kousek, to už nechám na vás.

4. kapitola: Puck a Jastarnia (1. července 2023)

Prázdniny začaly dnes i v Polsku, a s nimi se otevřely některé dosud zavřené provozovny. Otevřel tedy konečně i stánek s pečivem, který mám takřka přes ulici.

Snídani mám tím pádem dnes na sladko. Na pečivo typu chleba nebo housky nemám co přiložit, a shánění čehokoliv by eliminovalo výhody tohoto rychlého řešení, které mě stojí přesně 9 zlotých a 40 grošů.

Na drobné (polsky v jednotném čísle "grosz") se tu stále hraje, v oběhu jsou i ty nejmenší mince v hodnotě jednoho a dvou grošů. Ba co víc, Poláci tyhle drobáky ochotně vracejí, takže jich velmi brzy pár nashromáždím. 

Mám rád národní měny, tedy alespoň ty, které ještě zbyly. Na podobných cestách nemusí sloužit striktně jen jako platidla. Hlavně bankovky občas prozradí něco o zemi svého původu. Mně samotnému už párkrát poradily, kam se podívat. Tohle vám prostě euro se svými zcela bezprizorními motivy nedá.

Bankovka o hodnotě 100 zlotých, na níž je zobrazen král Vladislav II. Jagello (polsky Władysław II Jagiełło, ta číslovka se čte jednoduše "drugi") nám dá vzpomenout na hodiny dějepisu, potažmo na společnou historii. Jagellonci byli po krátkou dobu i na českém trůně, vystřídat se stihli pouze dva. Prvním z nich byl shodou okolností též Vladislav, u nás často číslovaný jako II., ovšem v Polsku se uvádí bez pořadí. Doba, jež dělí panování obou Vladislavů, je skoro přesně jedno století.

Obloha je zatím jasná, ale nic nemá být napořád. Pršet má i dnes, předpověď hovoří o druhé hodině odpolední. A tak je ve čtvrt na deset nejvyšší čas vyrazit. Nijak daleko, do Pucku je to z Władysławowa jen asi 10 kilometrů. Kvůli zajímavému systému jednosměrek musím centrum města nejprve obkroužit, ale nakonec zastavím docela šikovně. Parkoviště se v sobotu platí jen do 13. hodiny, takže to spraví pár drobných.

Město Puck s 11.000 obyvateli je nejen správním střediskem stejnojmenného okresu (Powiat pucki), ale též centrem kašubské kultury. Konečně pak kus pobřeží v délce 147 kilometrů, začínající asi 15 kilometrů západně od Rozewie, končící u Gdyně, a zahrnující tedy i Puck, Władysławowo a Helskou kosu, byl jediným přístupem k moři, který mělo meziválečné Polsko. Ještě se k tomu vrátím.

Procházku Puckem začínám na náměstí Stary Rynek (v překladu "Stará tržnice"), jež je ceněno pro souvislou zástavbu historických měšťanských domů z 18. až 19. století. 

Novogotická radnice byla postavena v roce 1865. Její strohý profil má korespondovat s pravidelnou obdélníkovou strukturou ulic starého města. Ta i přes jednotlivosti, které ji časem místy narušily, zůstala dobře patrná dodnes.

Radnici na náměstí podobného typu očekávám, méně už však vodotrysk, na němž si od počátku občas v klidu postávám. Snad jeho spuštěním slaví úder desáté hodiny, nevím. Ale uniknout stihnu naštěstí jen lehce poznamenán.

K oslavě století přístupu Polska k moři nechala správa města vytvořit Květinové hodiny (Zegar kwiatowy). Sounáležitost města s mořem symbolizuje směrová růžice. Pucká radnice si mimo jiné zakládá na tom, že hodinový stroj, vyrobený ve Štětíně, je velmi přesný. 

Vedle náměstí stojí nejvýraznější budova Pucku, Kostel sv. Petra a Pavla (Kościół Święntych Piotra i Pawla). Stavba gotické, klasicky trojlodní budovy na základech románského kostela z 12. století začala v roce 1330 a trvala rovných 70 let.

Od pradávna kostel tvoří součást panoramatu města, neboť ční vysoko nad okolní zástavbou. Stavba je to úžasná už tím, že je celá postavena z cihel. Což je znát i uvnitř kostela.

Oltáře jsou podstatně mladší, pocházejí z roku 1800. Byly do nich však zakomponovány všechny obrazy z oltářů předchozích.

V roce 1623 je dokončil Herman Han z Gdaňsku, jehož jméno nám asi mnoho neřekne, ve své době však platil za nejlepšího malíře tehdy převážně německého Pomořanska. 

V sousedství kostela stával ve středověku zámek, ale nějak se časem stalo, že o něj nikdo nestál a nikomu nechyběl. Postupně pustl a rozpadal se, zbytek místní rozebrali a stavební materiál recyklovali. Dnes ze zámku zbylo jen pár základových kamenů, v trávě snad i přehlédnutelných.

Puck jako celek a pucký přístav zvlášť je symbolem polské sounáležitosti s mořem. V únoru 1920 mladá republika získala na základě mírových smluv přístup k Baltu.

Slavnostní akt, který tehdy proběhl v Pucku a Velké Vsi (čili v dnešním Władysławowu) se dokonce dodnes nazývá svatbou (Zaślubiny Polski s morzem). V okolí přístavu poznáte na první pohled, že si tu těch sto let opravdu připomínali.

Nic na té slávě nezměnil ani fakt, že šlo o svatbu dvou chuďasů: Polsko o dva roky dříve obnovilo svou samostatnost po dlouhých 123 letech, takže jeho mezinárodní pozice byla tehdy mírně řečeno nejistá, a byla mu přiřknuta hospodářsky nejzanedbanější část baltského pobřeží. Snahy Polska získat pod svou svrchovanost významný přístav Gdaňsk nedošly v meziválečném období naplnění. Dnes je polské pobřeží více než pětkrát delší, jenže v roce 1920 nemohl podobný vývoj nikdo předpopkládat. 

Mířím na pláž, ale po cestě mě zastaví několik drobností. Sluneční hodiny (Zegar słoneczny) ve tvaru kormidla jdou asi celkem jednoduše přenastavit na letní čas. A protože je Puck zároveň kašubským kulturním centrem, je i nápis po obvodu v kašubštině. 

Pucké molo je dlouhé 170 metrů, a důvody k jeho návštěvě jsou asi tak dva.

Jedním z nich je restaurace. Můžete se ale odtud podívat i směrem k pláži, přičemž zvíte, že pucký kostel je na obzoru opravdu nepřehléhnutelný.

Můžete se také poddat klidnému hemžení jachet, kterých se tu pár prohání. No a to, co vidíte na obzoru, není kra, za níž končí svět, ale Helská kosa.  

Abych byl úplně přesný, v Pucku jsou pláže dvě. Říká se jim prostě Mała plaża (to je ta, kterou uvidíte z mola) a Duża plaża. V tomto pořadí je také naleznete směrem od přístavu. Oficiálně se ovšem jmenují Plaża zielona a Plaża strzeżona. Zkusím tedy tu druhou, která skutečně dostojí svému názvu, neboť dění na ní hlídá plavčík (polsky "ratownik"). 

Jakkoli je Baltské moře, v polštině nazývané Morze Bałtyckie, velmi mělké (zpravidla řádově desítky metrů, maximální hloubka není ani půl kilometru), Pucký záliv je i tak trochu extrém. Snad i mělčiny Balatonu se svažují rychleji. Zkrátka, než si zaplavete, trochu se projdete. Díky tomu je ale zdejší voda o něco málo teplejší než v okolí. Nedaleko odtud dokonce začíná písečná mělčina, po níž je možné dojít pěšky až na Helskou kosu. 

Tak ve dvě prý pršet nebude, nová předpověď odkládá déšť až na čtvrtou hodinu. Takže se opravdu vydám na Helskou kosu, ovšem autem a po silnici. Cestou se zastavím pro pohled na Pucký záliv. Tentýž, kvůli kterému jsem se tu stavěl v noci při příjezdu. Jistou roli tohle místo ještě sehraje, ale na to si musíme chvíli počkat.

Jak už řečeno, tohle odpočívadlo je pouhá zastávka. Skutečným cílem je město Jastarnia, ležící někde za polovinou Helské kosy. Počtem obyvatel přes tři tisíce se skoro vyrovnává Helu. Kromě toho je důležitým rekreačním střediskem, nabízejícím písečné pláže i na jižním pobřeží kosy.

Parkování je tu ale dost obtížné, plno je na hlavní silnici procházející kosou, i na té, kterou bych nazval "hlavní postranní". Nakonec jedno místo najdu - řekl bych u nějaké restaurace, ale to jako upřesnění moc nepomůže. Restaurace je tady totiž jedna vedle druhé. 

V plánu mám jen málo: nějaké centrum, které předpokládám kolem kostela, a pak cosi souvisejícího s mořem. Ke kostelu musím ujít skoro kilometr, během kterého poznávám, že centrem je celá tahle ulice.

Zdejší Kostel Navštívení Panny Marie (Kościół Nawiedzenia Najświętszej Marii Panny) patří k těm novějším. Jeho stavba byla zahájena v srpnu 1932, a protože byla závislá jen na darech věřících, postupovala velmi pomalu. Dokončení se dočkala až po válce, na první pohled stylově odlišná zvonice potažená měděným plechem je z roku 1956.

Vstupní dveře s rybářskou stylizací získal kostel v roce 1971. 

Víc toho zblízka neuvidím, neboť jako jeden z mála v Polsku je kostel zamčený. Fotím tedy jen přes mříž.

Seběhnu k molu na jižním pobřeží. Je tu malá pláž, a tak chvíli uvažuji i o druhém dnešním vykoupání. Pořád je dost teplo a pořád déšť nepřichází, předpověď ho dokonce odložila o další hodinu.

Jenže drobná náhoda vše obrátí zcela jiným směrem. Loď se právě chystá vyplout. Ten člověk na ní požaduje cenu přímo směšnou - celých 15 zlotých. Asi je na mě ten údiv znát. "Nie wierzy mi pan?"

Na tohle si zvykněte. Polština zkrátka tvoří zdvořilé oslovení jinak, než jsme zvyklí. A i když opět platí, že cizinci se promíjí víc, oslovení "po českém způsobu" by bylo mezi Poláky chápáno jako neslušnost, ba až neomalenost.

"To jest bardzo tanie," vytasím se se slovíčkem, které se občas hodí. Jako že je to hodně levné. Ale ten člověk na ceně trvá. Za těch 15 zlotých neslibuje samosebou nic závratného, prostě jen vozí pět pasažérů asi pětapadesát minut po moři kolem Jastarni. 

Je to takový bodrý chlapík. Jestli byl na nějaké velké lodi, to si netroufám ani odhadovat, ale na něčem podobném tomuto plavidlu si bezpochyby svoje odjezdil. A hlavně nemlčí. Když se ujistí, že polsky sice mluvím bídně, ale jakžtakž rozumím (se zbylými čtyřmi nemá problém, neboť to jsou Poláci), povídá nám o Pucku, zdejším zálivu, o kose, o Jastarni a tak dále. Vlastně jsou to zhruba věci, které jste si mohli doteď přečíst, zbývá jen pár drobností: Jastarnia je město velmi staré, existovalo už ve 14. století. Zato molo je nové, postavili ho v roce 2005.

Do kostela mě posílá marně, jednak už jsem tam byl, jednak jsem se tak jako tak dovnitř nedostal. Trochu nad tím kroutí hlavou, ani jeden s tím však nic neuděláme. 

Nakonec je to příjemně strávený čas. A tak i když sám sebe fotím hrubě nerad, nakonec tomuhle drobnému pokušení na moři neodolám. 

Čtvrtá hodina tedy minula bez deště, pršet nebude prý ani v pět, snad kolem šesté. Takže cestou zpátky stihnu malé občerstvení. Polská varianta fast foodu zvaná "zapiekanka" vznikla v 70. letech a spočívá v rozkrojené vece, na níž jsou položeny sýr, šunka nebo salám, houby, možné jsou samosebou i další varianty a přísady. Vše dohromady - jak název napovídá - zapečeno, podáváno ihned, dokud je to křupavé.

Dvacet kilometrů domů nakonec trvá více než půl hodiny, těsně před Władysławowem se doprava trochu zasekává. A než se mi po návratu povede vyrazit do města na večeři, začne kolem šesté opravdu pršet. Dobrá zpráva je, že pstruh se povedl. Horší je ta, že déšť má vydržet i po většinu zítřka. Jsou ovšem věci, se kterými neuděláte vůbec nic. S tímto vědomím také jdu kolem půlnoci spát.