Mezi dvěma pobřežími (3.)

Se začátkem léta pravidelně vyjíždím na svou první větší cestu. Tu jsem tentokrát pojal trochu velkoryseji, takže mohly přibýt i končiny zcela nové. Jestli se svezete celých devatenáct dní, nebo jen kousek, to už nechám na vás.

3. kapitola: Kolem Władysławowa (30. června 2023)

Polština je jazyk češtině příbuzný, a proto celkem srozumitelný. Také v ní ovšem najdeme slova, která ač znějí stejně nebo podobně, znamenají něco zcela jiného. Tak třeba slovo "sklep" značí obchod, "ostatni" je poslední, "zapach" znamená vůně a "obecnie" přeložíme jako "v současné době". Sloveso "szukać" je ve všech japných i nejapných vtipech nevinně, neznamená nic více než "hledat". A pokud vám někdo nabídne "krzesło", můžete čekat židli jakoukoliv, jen křeslo ne. Zkuste si ještě zapamatovat, že "łaska" je milost a "miłość" je láska. Měsíci dubnu říkají Poláci "kwiećień", a slovo "czerstwy" je starý, u potravin i ve významu oschlý (což se navzájem nevylučuje). Když v Polsku o věci řeknou, že je "bezcenna", má nevyčíslitelnou hodnotu. Turistům se mohou hodit i slova "kantor" či "droga". To první značí směnárnu, netřeba se lekat ani druhého, neboť to je obyčejná cesta.

Psaný jazyk pak vypadá díky spřežkám, spoustě dvojitých w a svérázné diakritice (ą, ę, ł, ż, ś, ć, ń...) možná trochu divoce, ale při troše cviku se polský text pochopit dá. Jen ta čárka nad ó kdyby k něčemu byla, tohle písmeno totiž Poláci čtou jako krátké [u]. Zdá se to jako zbytečnost, ale vzpomeňte na naše ů. Je tu vývojová spřízněnost, včetně zachovaného střídání výslovnosti (srovnej třeba dvůr, ve dvoře, dvorní / Kraków, w Krakowie, krakowski). Ekvivalent k nosovým samohláskám ą, ę bychom v češtině hledali marně, pravidla výslovnosti jsou navíc poměrně složitá. A tak si aspoň řekněme, že ten ocásek se polsky nazývá "ogonek". Přeškrtnutí u ł se nazývá "kreska ukośna" a písmenko se čte jako neslabičné u, tedy podobně jako anglické [w]. Tečce na ż se říká "kropka". A když náhodou zahlédnete přeškrtnuté z, je to jen grafická varianta znaku ż. Jeho výslovnost se od ź s čárkou liší, stejně jako sz od ś, ale jako cizinci vám splynutí obou nejspíš prominou. Polština také dosud rozlišuje výslovnost měkkého i a tvrdého y. Spřežky zkuste číst tak nějak intuitivně, půjde to. Jen místo rz si klidně představte naše ř, ale čtěte ho spíš jako [š]. Odtud nejspíš pochází dojem, že Poláci trochu šišlají. A ještě pozor: přízvuk je v polštině zásadně na předposlední slabice.

Polština je plná slovních spojení, která nám znějí zvláštně, někdy možná až komicky, rozhodně ale mají svoje kouzlo. Taková "stonka ziemniaczana" je mandelinka bramborová, záchranná vesta se řekne "kamizelka ratunkowa". Máte-li s něčím "rotować przeciwnie do ruchu wskazówek zegara", otáčejte tím proti směru hodinových ručiček. "Łódź podwodna" není nic jiného než ponorka, a opravdu půvabný je "skok w bok", tedy termín pro nevěru. Hodit se může žehlicí prkno, tedy "deska do prasowania" nebo mobilní data - "dane komórkowe". A "piłka nożna" je fotbal, analogicky pak "piłka ręczna" házená. Nerad bych vás teď zklamal, ale lednímu hokeji Poláci říkají "hokej na lodzie". Jedno hezké sousloví bohužel s postupující evropskou unifikací prakticky zmizelo - nafta se polsky řekne "olej napędowy". U některých pump můžete dodnes vidět zkratku ON - tak to je aspoň drobný pozůstatek.

V kraji kolem Władysławowa je to všechno ještě složitější. Jsou tu totiž jazyky dva, i když o kašubštině neexistuje jednoznačná shoda, je-li samostatným jazykem, nebo jen nářečím polštiny. Každopádně tu běžně narazíte na dvojjazyčné nápisy.

Pro pochopení je dobré zmínit, že se Władysławowo až do roku 1938 jmenovalo Wielka Wieś. To jen kašubština přejmenování města na počest krále Vladislava IV. dosud nevzala na vědomí. No a jestli vám psaná polština opravdu připadá divoká, mrkněte na diakritiku kašubskou.

Snídani si musím dnes a v příštích dnech zařizovat sám, a tak tedy spoléhám na Władysławowo. Vycházím ven už před osmou hodinou. Je to asi trochu brzo, ale snídani nakonec nacházím kousek od Domu Rybaka, budovy staré asi 70 let. Sídlí v ní městská správa, ale zároveň je také výrazným orientačním bodem. Budete-li si chtít domluvit schůzku s někým, kdo Władysławowo nezná, domluvte si sraz právě tady.

Věž slouží i jako rozhledna, ale podobných příležitostí je v okolí více. A protože Dom Rybaka otvírá až v deset, nedojde na něj. Dojde ovšem na tu snídani, kterou bych málem zamluvil. V ulici, která vede od Domu Rybaka (ulica Generała Józefa Hallera) je podnik, kde vám dají vybrat z několika možností, a za přijatelnou cenu.

Po snídani odjíždím k majáku do blízkého Rozewie. Ten je právě jedním z těch míst, odkud je možno rozhlédnout se po okolí. Vystoupat do výšky 33 metrů můžete za 15 zlotých.

Světlo majáku Rozewie je viditelné do vzdálenosti 26 mil (asi 48 km), což je nejdál na celém polském pobřeží. Totiž k téhle výšce je potřeba připočítat ještě útes, na němž maják stojí, takže jeho světlo je nějakých šedesát metrů nad mořskou hladinou.

Maják byl postaven v roce 1822. Postupně prodělal několik úprav, a především ta z roku 1978 mu dala moderní vzhled. Tehdy byl kromě jiného přidán horní kovový válec, kterým vzrostla výška majáku o 8 metrů, a v němž je také prostor pro návštěvníky. Trochu těsný, ale to platí i o schodišti.

V jednom z nižších pater najdete miniatury několika polských majáků, ten zdejší mezi nimi nechybí. Model ovšem zachycuje jeho podobu před zmíněnou rekonstrukcí. 

Většímu rozhledu v tuhle chvíli brání počasí. Začátek Helské kosy u Władysławowa ale vidět je. A když se podíváte pozorně, najdete i věž Domu Rybaka.

V sousedství tohoto majáku je ještě jeden, označovaný jako Rozewie II. Rovněž přístupný, ale nižší a s vysokými stromy okolo. To byl ostatně také důvod, proč byl maják v roce 1910 po pouhých 35 letech činnosti vyřazen z provozu. Lézt na něj v tuhle chvíli proto nedává moc smysl.

Málo znatelný výběžek pobřeží s majáky byl do roku 2003 považován za nejsevernější bod Polska, ale ten leží jinde. A dokonce pouhé 2 kilometry odtud, ve vsi Jastrzębia Góra ([jastšembia gura]). Kousek od hlavní silnice je památník Gwiazda Północy, tedy Severní hvězda, ale ani ten ono místo neukazuje přesně.

Je tomu tak čistě z praktických důvodů, neboť Jastrzębia Góra leží na třicetimetrovém útesu. Skutečný nejsevernější bod je tedy na pláži, poznáte ho podle směrové růžice na nevysokém sloupu. Prý je to o celé 2 metry severněji než v Rozewie. Pořádek prostě musí být. 

Nakonec ale na místo samotné nejdu. Začíná totiž pršet, a cesta z třicetimetrového útesu na pláž není na první pohled zcela zřejmá. Takže se spíš schovám - následuje nejprve krátká nápojová přestávka, poté půlhodina v autě, kterýžto čas zabere přesun o něco jižněji (z logiky věci to na sever odtud moc nejde).

Vesnice Mechowo je známá svými jeskyněmi (Groty Mechowskie), objevenými v roce 1818, ale částečně zpřístupněnými až v roce 1910. V dnešním rozsahu jsou návštěvníkům k dispozici od roku 1949. Vstupné stojí pouhé 3 zloté, tedy sotva 16 korun.

Mechowské jeskyně jsou nejkratší turistickou trasou v Polsku. Typické pískovcové sloupky můžete vidět i přes plot a zdarma, ale protáhnout se mezi nimi, to je teprve ten pravý zážitek.

Spodní vody dokázaly odnést sypký, málo odolný materiál, čímž vznikly podzemní dutiny. Místy bylo přírodě trochu pomoženo, aby byly jeskyně průchodné, nikde se však nekopalo do pevného materiálu. Upozornění na nízký strop je tedy zcela namístě.

Cesta v podzemí není nijak značená, orientovat se můžete podle světel. A když si nejste jisti, zkuste prostě usoudit, kudy ještě zvládnete prolézt. Zabloudit tu prakticky nelze, není totiž kam.

Celková délka Mechowských jeskyní je kolem 60 metrů, ale trasa vede jen jejich menší částí. Zbytkem by návštěvníci prošli obtížně, místy vůbec. Mezi pískovcovými sloupky tedy prokličkujete nějakých 15 metrů a za pár minut jste zase venku. Ponejvíce se budete pohybovat v podřepu nebo po čtyřech, je to tu opravdu nízké. Postavit na dvě se dá až v poslední jeskyni těsně před východem.

Mechowo tím pro mě ještě nekončí. Stačí jít půl kilometru dál do vesnice, do vršku opravdu jen velmi mírného, a za chvíli přícházím ke Kostelu Svatého Apoštola Jakuba a Svatého Mikukáše (polsky Košciól Świętego Jakuba Apostoła i Świętego Mikołaja).

Jednoduchá hrázděná stavba vznikla v polovině 16. století. Současnou podobu včetně dřevěné barokní zvonice získal kostel po rekonstrukci v roce 1742. Zatímco vitrážovým oknům dominují květinové motivy, zařízení kostela lehce připomíná lovecký zámeček. Samozřejmě až na nezbytné předměty s náboženskou tematikou.

Další program silně ovlivní liják, který se spustí kolem půl třetí. Zrovna projíždím Władysławowem (kde pozorný čtenář opět najde důležitý orientační bod), takže se i chvíli rozhoduji, co dál. Nakonec na Helskou kosu přece jen odbočím.

Helská kosa (polsky Mierzeja Helska) je úzký, asi 35 kilometrů dlouhý poloostrov začínající právě u Władysławowa. Z hlediska geomorfologického je písečná kosa útvar vznikající v místě, kde se pobřeží náhle stáčí směrem ke vnitrozemí. Unáší-li v těchto místech mořský proud písek, za ohybem ztrácí rychlost, a písek se začíná usazovat. Helská kosa vznikla poměrně rychle, ještě před dvěma či třemi stoletími tu byla jen řádka ostrovů. Skutečně je celá z naplaveného písku. Stačí, když šlápnete kamkoliv mimo chodník nebo silnici. Okamžitě se boříte, a to i ve městech a vsích. Dokonce i v lese. První div je, že na tom něco roste, druhý div je, že na tom vůbec lze něco postavit.

Na silnici, která spojuje Helskou kosu se zbytkem Polska, jsem tedy vjel, ale stejně pořád přemýšlím, jestli vůbec pokračovat dál. Déšť totiž pořád sílí. Silnice je v opačném směru přeplněná, ale těch pár kilometrů, co jsem zatím ujel, nějak přežiju.

Tak tedy obracím. Musím chvíli čekat, než mě do té kolony mířící zpátky do Władysławowa někdo pustí, ale povedlo se. Jenže jak si tak vesele poskakuji po metrech vpřed, postupně pršet přestane. Dobře tedy, na nejbližším možném místě se otáčím zase směrem do Helu, města na samém konci kosy. Samosebou, že do pěti minut prší znovu. Spíš než volba je vše následující rezignace, ale tentokrát už fakt jedu dál. Ono to prostě nějak dopadne.

Pro začátek celkem dobře, za pár minut se dá vyjít z auta. Najdu parkoviště - normálně je placené, jenže v dešti to asi někdo vzdal. Nejspíš věděl proč, i teď tu stojím jediný.

Dojdu na severní pobřeží kosy s pláží písčitou a momentálně též liduprázdnou.

Obracím se, po lesní cestě...

... dojdu ke kolejím. Počkám, až přejede vlak,...

... přejdu trať, silnici a cyklostezku,...

... a jsem zase u moře. Obě pobřeží jsou naprosto odlišná. Na téhle straně, směřující do Puckého zálivu, se písek neusazuje, takže jižní pobřeží Helské kosy je kamenité.

Paradoxně nejširší je kosa na svém konci, kde leží město Hel. Z jednoho pobřeží na druhé byste tady museli jít více než dva kilometry. Dojedu sem autem a nechám se odchytit prvním z provozovatelů parkovišť. Ti jsou dalo by se říct až drzí, vlezou vám před auto, tváří se, že oni jsou ti poslední, u koho zaparkujete, a jasnými gesty vás směrují na to svoje parkoviště. Alespoň po určitou mez to samozřejmě pravda není, parkovacích míst je zdá se dostatek. Konkurenční boj holt vypadá všelijak. Z pohledu turisty je jedno, kde zaparkujete - pokud jsou rozdíly v ceně, jsou marginální. A jste-li znalí místa nebo chcete-li z nějakého důvodu jet o kousek dál, stačí dát jednoduchým gestem najevo, že děkuji, ale nechci. Nechají vás a vrhnou se na další auto za vámi.

Hel byl založen coby ostrovní město někdy ve 12. století. Dnes bezmála čtyřtisícové město nabízí ubytování i stovky metrů pláží v příjemném a upraveném prostředí. Najdeme tu i spoustu historie, neboť na Helské kose se Polsko bránilo německé invazi až do začátku října 1939. Jenže ničemu z toho zrovna teď počasí moc nepřeje. 

Nejstarší dochovanou stavbou v Helu je gotický Kostel sv. Petra a Pavla (polsky Kościół św. Piotra i Pawła), pocházející ze 14. století.

Svému původnímu účelu sloužil do roku 1945. Koncem 50. let tu proběhla jakási rybářská výstava, což předurčilo osud kostela pro zbytek historie: dnes je tu Muzeum rybářství (polsky Muzeum rybołówstwa), a někdejší zvonice, postavená v roce 1670, slouží coby rozhledna. Přístav i se sochou Neptuna mám odtud jako na dlani. 

Pohled na nové čtvrti možná tolik nezaujme, ale je důkazem, že navzdory své poloze je Hel vlastně docela obyčejným městem. 

To muzeum je svým způsobem dokonalé - zatímco vnější vzhled zůstal zachován, uvnitř byste většinou ani neřekli, že jste v bývalém kostele.

Venku ještě stihnu oběhnout vystavené lodě, jimiž je kostel obestaven kolem dokola. Pohled ze zvonice za vstupné ve výši 20 zlotých stojí, ale expozice uvnitř a venku jsou pro turistu bez specializace na historii rybářství prakticky rovnocenné. 

Pak začne liják svůj závěrečný díl. Po chvíli už je to doslova úprk kamkoli do sucha. Usušit, napít se a najíst zvládnu v jedné z blízkých restaurací. Zmínit musím velmi milou obsluhu, velký výběr a příjemné ceny.  

Název Zatoka (polské slovo pro záliv) tedy rozhodně stojí za zapamatování. Ryba je skvělá, jako příloha je k ní kromě brambor též surówka - kyselá, ale jinak neupravovaná zelenina.

A protože déšť je vytrvalý, nedá se nic dělat - zůstanu i na dezert. Tím také dnešní program končí. Ven se odvážím až ve chvíli, kdy mě paní domu ujistí, že "juź nie pada", tedy že neprší.