Mezi dvěma pobřežími (2.)

Se začátkem léta pravidelně vyjíždím na svou první větší cestu. Tu jsem tentokrát pojal trochu velkoryseji, takže mohly přibýt i končiny zcela nové. Jestli se svezete celých devatenáct dní, nebo jen kousek, to už nechám na vás.

2. kapitola: Podél pobřeží Baltu (29. června 2023)

Den v hotelu Sobótka začíná - alespoň pro hosty - před osmou, kdy se všichni scházejí na snídani. Jelikož Poláci používají velmi podobné slovo "śniadanie", nemělo by dojít k situaci, že bychom si v této věci nerozuměli. Snídani a odjezd z hotelu zvládám do půl deváté, a pak znovu přejíždím hranici mezi Svinoústím a Ahlbeckem.

Moře a vše, co k němu patří, existuje nezávisle na režimech a dokonce i na státech. Ostrov Uznam či Usedom patřil před válkou celý Německu. Po ní jeho kousek se Svinoústím připadl Polsku, zatímco většina ostrova patřila Východnímu Německu. V roce 1990 byla tahle německá část připojena ke Spolkové republice. Skutečně připojena - technicky vzato totiž tehdy nešlo o spojení dvou států, ale o rozšíření území jednoho z nich. Podle mezinárodního práva je Spolková republika Německo po aktu zvaném Viedervereinigung, tedy "znovusjednocení", tímtéž subjektem jako před rokem 1990. Jen je o něco větší. Mezi vší historií samozřejmě nelze vynechat tajné armádní výzkumné středisko, zaměřené na vývoj bojových raket, budované od roku 1936 poblíž vsi Peenemünde na severovýchodním konci ostrova.

Od Svinoústí je to sem sotva 50 kilometrů. Šipky s názvem vesnice a dodatkem "Historisch-Technisches Museum" vás navedou naprosto neomylně. Všechna k muzeu přilehlá parkoviště jsou placená. To pořád není nic, s čím bych nepočítal. Problém je v tom, že zatímco všude možně před Peenemünde jsou parkovací automaty fungující pomocí aplikace EasyPark, tady stojí nějaká předpotopní příšera. Euro na hodinu není nijak mnoho, automat bere jen mince od desetníku výš, to je taky celkem běžné. Jenže vám to musí dohromady hodit celá eura. Mám v drobných přesně 1,90 - takže smůla, víc než hodinu z toho nezaplatím. Obíhat stánky, jichž je v těsné blízkosti muzea přehršel, nemá význam. Jsou vesměs zavřené, občas narazím na živého člověka, ale žádný z nich není před otevřením ochoten cokoliv prodat, rozměnit už vůbec ne.

Muzeum otvírá za půl hodiny, takže je dost času zkusit štěstí někde v okolí. Kafe v sousední vesnici nevypadá jako nejhorší nápad, jenže nejbližší místo, kde něco takového funguje, je osm kilometrů od Peenemünde. Parkování zaplatím bezhotovostně aplikací a hotovost investuji do kapučína. Automaticky dostávám ještě trochu vody. Naštěstí tu mají ceny takové, že nějaké drobné přece jen získám. Zdá se, že mohu jet zpátky, jenže vyřešením jednoho problému vyvstává druhý, neboť fyzilogické procesy jsou neúprosné. Tím naštěstí tohle řetězení končí. Těsně po desáté stojím opět na parkovišti, tentokrát mnohem obsazenějším než na první pokus. 

Historicko-technické muzeum bylo zřízeno na místě bývalého výzkumného střediska. Přesněji tedy na místě toho, co z něj zbylo. Britové při jednom průzkumném letu touto oblastí v červnu roku 1943 vyfotili cosi podezřelého. Jakmile nabyli přesvědčení, že by mohlo jít o vývoj zbraní, poslali v srpnu nad základnu šest stovek letadel, která to tu Němcům dost přerovnala. 

Do muzea, z valné části pod širým nebem, se vstupuje objektem bývalé kotelny. Vstupné je 10 eur. Za ně získáte kromě dalších věcí přece jen bližší přístup. Ono je totiž vše podstatné vidět i zvenku, akorát je to z dálky a přes plot.

Nejvíc tu asi zaujmou dvě věci, ostaně jimi byla a dodnes je tajná základna v Peenemünde nejznámější. Tou na první pohled méně nápadnou je střela V-1 na odpalovací rampě. To V (v německé abecedě nazývané samozřejmě [fau]) byla zkratka slova Vergeltungswaffe ([f-]), znamenajícího "odvetná zbraň". V-1 byla vyvíjena od roku 1942, sériově vyráběna od března 1944 a poprvé nasazena v červnu. V podstatě šlo o první střelu s plochou dráhou letu. 

Známější je balistická raketa V-2, již Němci od roku 1944 používali k útokům především na Londýn a Antverpy, ale i na další cíle ve Francii a Nizozemí. Zatímco V-1 dokázali Britové často zneškodnit před dopadem, raketa V-2 byla něco jiného. Její letová rychlost 1400 metrů za sekundu v té době technicky vylučovala, aby V-2 byla během svého letu lokalizována. 

Od V-1 a V-2 si Německo slibovalo obrat ve válce, ale jakkoliv šlo o technicky nejdokonalejší zbraně své doby, jejich nasazení přišlo naštěstí příliš pozdě. Při zpětném pohledu nebyla ani účinnost raket taková, jakou si Německo slibovalo. Když to nešlo technikou, vyzráli Britové na V-2 úspěšnou dezinformační kampaní o počtu obětí raket, které ve skutečnosti cíl nezasáhly. Němci takhe získali falešná data, a rakety pak směrovali do oblastí, kde napáchaly mnohem menší škody.

Trochu jsem měl obavu, jestli to tu nebude připomínat pomník nebo něco takového. Ale není tomu tak. Je to muzeum techniky, jejíž vývoj s druhou světovou válkou neskončil, ale v podstatě teprve začal. Všeobecně se ví, že V-2 byla ranou prací Wernhera von Brauna. Jedna z raket, ukořistěných Američany, nesla v říjnu 1946 kameru, která pořídila vůbec první snímky Země z vesmíru. A sám von Braun byl u všeho důležitého, co se ve vývoji vesmírné techniky na americké straně odehrávalo. Nejprve sestroji raketu, která vynesla na oběžnou dráhu první americkou umělou družici. Jeho vrcholným dílem je raketa Saturn V, jež v roce 1969 v rámci programu Apollo dopravila první lidi na Měsíc.

Spojenecké nálety přežila zdejší elektrárna, která fungovala až do roku 1990. Dodnes tu stojí i jeřáb na vykládku uhlí a dopravník.

Uvádí se, že za dobu provozu tu bylo spáleno čtyři a půl miliónu tun uhlí, pocházejícího většinou z dolů ve Slezsku. Z odstavené elektrárny je dnes technická památka, kterou si můžete projít v rámci vstupného. Kromě toho je občas využívána ke kulturním akcím. 

Z Peenemünde odjíždím pár minut před polednem. O necelou hodinu později jsem zpátky v Polsku, čímž německé epizodky definitivně končí. 

Krátce nato dojedu frontu na trajekt přes Svinu. Tunel v provozu stále ještě není, což si ověřím, když minu uzavřenou odbočku k němu. 

Vypadá to na delší čekání. Moc činností se tady na tuhle dlouhou chvíli najít nedá, a tak aspoň přemýšlím, jestli tím třetím pruhem, vyhrazeným pro vozidla s právem přednostní jízdy, jezdí i záchranná služba, policie a hasiči. Nakonec si na internetu najdu, že tyhle složky jsou v centru Svinoústí, tedy na ostrově. A je tu i nemocnice.

Jenže tohle mám hotovo za pár minut, čas jsem si tedy moc neukrátil. Podle počtu popojíždění se dostávám až na čtvrtou loď, přičemž ta třetí je uzavřena, když přede mnou zbývají čtyři auta. Prostě trochu smůla. Celkem to i s přeplutím Sviny vydá na další hodinu.

Čeká mě 300 kilometrů, zhruba kopírujících polské severní pobřeží. První zastávku dělám po asi 40 minutách ve městě zvaném Dziwnów ([dzivnuv]), do kterého se vjíždí po zvedacím mostě. Tím také opouštím ostrov Wolin a po nějakých 23 hodinách jsem zase na pevnině. 

Dziwnów je místo od pohledu příjemné, obklopené ze severu baltským pobřežím a z jihu průlivem Dziwna. 

Jenže mě odradí restaurací, kterou najdu naproti radnici. Je totiž zavřeno.

A tak pokračuji dál. Pětasedmdesát kilometrů do Kołobrzegu trvá skoro neuvěřitelnou hodinu a půl. Kvůli některým opravdu bídným úsekům silnice to opravdu rychleji nejde.

Tak tedy Kołobrzeg, nebo taky po našem Kolobřeh. Historicky německy Kolberg, neboť polské je tohle město až od roku 1945. Čtyřicet pět tisíc obyvatel a centrum města s památkami, které rozhodně stojí za vidění. Parkuji u zdejšího Kauflandu. Je to zdarma, pokud vám stačí dvě hodiny. Měly by, neboť centrum je odtud v docházkové vzdálenosti.

Ty nejvýznamnější památky mají společnou tu vlastnost, že se špatně fotí. Především je to gotická Bazilika Nanebevzetí nejsvětější Panny Marie (polsky Bazylyka Wniebowzięcia Najświętszej Maryi Panny), dokončená v roce 1321. Vnitřní prostory pětilodní baziliky si mohu prohlédnout jen od vchodu. Není zavřeno, ale probíhající bohoslužba je důvodem prosby, aby nevěřící nechodili dál a nerušili. 

Svůj typický monumentální vzhled získala bazilika na konci 15. století, kdy byly stavebně spojeny původní dvě věže. Od té doby se na pohled výrazněji nezměnila. Těžce poškozena byla na konci války, kdy za oběť těžkým bojům padly tři čtvrtiny města. Dokonce se uvažovalo i o demolici baziliky, ale v roce 1957 ji převzala katolická církev a začala s její obnovou.

Vedle kostela je Pomník tisíciletí Pomořanského biskupství (polsky Pomnik Tysiąclecia Biskupstwa na Pomorzu). Kolobřeh jej slavil v roce 2000, na pomníku se sešly čtyři osobnosti. Nemohl chybět polský rodák, papež Jan Pavel II., za jehož pontifikátu se milénium slavilo. Přítomnost jeho nástupce Benedikta XVI. mi v téhle souvislosti moc jasná není, ale budiž. O zřízení arcibiskupství v Hnězdně, jež v důsledku fakticky stvrzovalo nezávislost polského státu, se zasloužili další dva: Otto III. a Boleslav Chrabrý. Roztržený kříž má symbolizovat nelehké osudy Polska.

Boleslav Chrabrý je pro nás osobou zajímavou, neboť od jara 1003 do podzimu 1004 vládl v českých zemích. Dokázal využít bojůvek uvnitř přemyslovského rodu i ve státě samotném, a tak trochu se vetřel na český trůn prostředky ne zrovna vybíravými. Sice Čechy a Moravu zbavil krutovlády Boleslava III., jehož nechal uvěznit a oslepit, ale nijaké zvláštní oblibě se netěšil. Nově nastoupivší římský císař Jindřich II. navíc odmítl podpořit jeho dědičné právo na české země. Místo toho pomohl zpět na trůn Přemyslovcům, zatímco Boleslav Chrabrý, navzdory svému přídomku, z Čech v podstatě utekl. 

Několik desítek metrů od baziliky stojí novogotická radnice, dokončená v roce 1832. Vlastně stačí přejít na protější roh křižovatky dvou ulic a nemůžete minout. Radnice byla ve městě značně poškozeném válkou jedna z mála budov, které zůstaly stát. Po válce tu sídlily různé instituce, orgány městské správy jsou dávno jinde, ale stavbě se pořád říká "ratusz" ([ratuš]), tedy radnice. Dnes v ní najdete třeba matriku nebo turistické informační centrum.

Sejdete-li od baziliky k řece, uvidíte římskokatolický kostel lidově zvaný "Malý kostel nad řekou" (polsky Mały kościół nad rzeką), spojený s domovem pro emeritní kněží. Kostel byl postaven někdy v polovině 16. století. S tím, že stojí na ulici zvané Katedralna, tedy pojmenované po kostelu mnohem větším a nepochybně významnějším, patrně není žádný problém.

A je to také jedno z mála míst, odkud se ten větší a významnější kostel dá slušně vyfotit. 

Řeka Parsęta ve městě spěje ke svému konci, její ústí do moře je odtud něco přes dva kilometry. I z fotek je vidět, že se opakuje včerejšek: zamračený den se nakonec rozjasní, zároveň je k večeru nejtepleji. A tak se vydávám směrem k moři.

K němu už ty dva kilometry popojedu. Další parkoviště už je placené, stojí mě 15 zlotých. Cesta k pláži vede kolem majáku, postaveného na základech středověké pevnosti v roce 1947. 

Maják stojí těsně u ústí Parsęty do Baltu. Jeho světlo, viditelné do vzdálenosti 16 námořních mil (necelých 30 km) pomáhá navádět do přístavu v Kolobřehu, nacházejícího se asi kilometr proti toku řeky.

Zdá se, že všechny pláže u Baltu jsou stejně úžasně písčité. Navíc je dnes moře mnohem klidnější než včera, a tak se dá i slušně plavat. 

Na pláži se zdržím jen asi 40 minut, ale i tak mi tahle zastávka stojí za to. Dokonce si půjčím i ten plážový koš. Hodina stojí 18 zlotých, celodenní taxa mě až tak nezajímá. Stihnu si zaplavat i trochu odpočinout před další cestou. Což tu každý dělá způsobem sobě vlastním. 

Do Władysławowa je to pořád něco přes 200 kilometrů, což má činit více než tři hodiny jízdy. Zdá se mi to skoro nemožné, ale v tomhle se navigace nakonec nemýlí. A to i přesto, že kus cesty vede po rychlostní silnici. Nakonec se čas ještě natáhne o nějakou tu přestávku. Jednu z nich udělám u nějaké restaurace u silnice. 

Okusím tady polévku zvanou žurek (polsky čteno stejně, ale psáno żurek). Je to podobné kyselu, určitě to bude výživné, a s chlebem to chutná docela dobře.

To už se stmívá, a cesta mě čeká ještě všelijaká. Nejhorší je několik kilometrů po dlážděné silnici. V naprosto neznámém terénu nemám šanci se podobným "zkratkám" vyhnout.

Chvíli nemám moc tušení, kde jsem. Ani zpětně nejsem schopen určit, kudy jsem vlastně jel. Názvy těch polských vesnic moje paměť prostě neuložila. Pomalu začínám přemýšlet o tom, že bych dal do ubytování zprávu, že jsem opravdu na cestě a blížím se. Když ale konečně zase chytnu nějaký hlavní tah a následně zjistím, že příjezd je možný do půlnoci, neřeším to. To stihnu, i kdybych tam měl couvat.

Asi sedm kilometrů před Władysławowem jsem konečně zase u moře. Před sebou mám Pucký záliv. Vzdálené skupinky světel patří jednotlivým obcím na Helské kose.

Do ubytování v městské čtvrti Poczernino ([počernino]) přijíždím něco po čtvrt na dvanáct.

Na paní majitelku musím trochu déle zvonit, ale jinak se zdá, že mým pozdním příjezdem není vůbec vyvedena z míry. Jen mi rychle ukáže, co kde je, a předá mi klíče s tím, že všechny formality vyřešíme zítra. Bydlení se zdá být slušné, tak dobrou noc.