Mezi dvěma pobřežími (18.)

Se začátkem léta pravidelně vyjíždím na svou první větší cestu. Tu jsem tentokrát pojal trochu velkoryseji, takže mohly přibýt i končiny zcela nové. Jestli se svezete celých devatenáct dní, nebo jen kousek, to už nechám na vás.

18. kapitola: Borgáta (15. července 2023)

Tropy mají dnes trochu pomalejší start, i přes jasné nebe je ještě kolem deváté poměrně snesitelně. Využívám tohle mírnější dopoledne k nákupu a posléze k snídani. 

Poslední den chci mít spíše odpočinkový, takže jedu jen kousek, chtělo by se říct k sousedům. Cesta je nakonec stejně trošku pomalejší, neboť v sobotu dopoledne míří mnozí k Balatonu, a většina mojí trasy vede po hlavním tahu. Do cílové destinace tak dojedu už za poctivé třicítky.

Vesnice Borgáta je od Büku vzdálená asi 40 kilometrů, svým počtem obyvatel hluboko pod dvěma stovkami dokonale splňuje požadavek nepodnikat dnes nic velkého. Všechno, co by mohlo stát za trochu pozornosti, tu najdete doslova na několika metrech. Dokonce tady ani nemají kostel, jen kapli se zvonicí.

Při bližším pohledu na ni je pak jasné, že původní účel této stavby byl zcela jiný. Nejspíš se však potřeba alespoň malého svatostánku stala naléhavější než nutnost mít ve vsi transformátor. 

Miniaturní park, čítající deset tújí, ukrývá sochu maďarského krále Bély IV. (v maďarské verzi IV. Béla se číslovka řekne "negyedik"), panovníka, který se i přes četné vojenské neúspěchy těší poměrně velkému uznání. Prchal před Tatary, prohrál s Přemyslem Otakarem II., přesto dokázal zemi po válkách pozvednout, využiv pokaždé svých schopností na poli diplomatickém. 

Čistě pro přesnost, zvonice mají ve vsi dvě. Obě jsou tak trochu příbuzné, neboť ta druhá vznikla ze starého sloupu elektrického vedení.

Nízká oranžová budova v pozadí je kaple, kulturák a knihovna v jednom. Otevřeno je každou středu,  to pokud chcete knihu, pak v neděli, to když vaše prosby směřují někam výš. Jinak dle případného programu nebo po předchozí domluvě. A to je opravdu vše.

Prakticky jediný příjem z turistiky generuje Borgáta ze zdejších lázní. Jako se to přihodilo i jinde, také tady v roce 1964 hledali ropu. V hloubce 732 metrů však narazili na termální pramen o teplotě 47°C. Lázně otevřeli na státní svátek 20. srpna 1968. 

Lázeňská čtvrť je od vsi sotva dva kilometry daleko. Parkuje se tu dost nadivoko, prostě postav auto tam, kde je místo, a snaž se, aby ostatní mohli vyjet.

Už vstupní brána dává tušit jistou skromnost, jí pak odpovídá i cena 2500 forintů na celý den.

Je tu celkem pět bazénů: tři dospělácké a jeden dětský s teplotou vody nad 30 stupňů, a pak jeden plavecký, jehož voda má příjemných osmadvacet. Nějaké to občerstvení, lidí přiměřeně, cizinců minimum. Protože jsou lázně v Borgátě sezónní, jsou nekryté. Jediná stříška zakrývá část hlavního bazénu, ovšem v čase těsně popoledním spíše nedostatečně. Za těmi okny není žádná budova, nýbrž keře a plot, čímž je areál oddělen od okolí. 

Občerstvení obstarávají přilehlé domky, řešené vtipně tak, že okna z jedné strany vedou normálně do ulice, okna z druhé strany pak slouží jako výdejní. Pravda, některé jsou uzpůsobeny k výdeji z obou stran. Uličky jsou v tomhle novodobém kousku vsi rovnoběžné a na sebe kolmé, sama čtvrť má půdorys skoro dokonalého čtverce. A co nepřiléhá k lázním, tam se normálně bydlí. 

Tak tedy střídám bazény krom toho dětského,...

... prokládám to občas něčím k napití či k zakousnutí či k obojímu, mezi tím si pod jedním ze stromů posouvám věci spolu se stínem, a s tímhle programem tu vydržím až do pěti a něco. Víc už to nejde.

Auto se mi zatím ocitlo ve stínu, aspoň v něm bude trochu méně nesnesitelně. Projedu se jen tak ze zvědavosti kousek za lázně.

Cesta je tam všelijaká, ale jsou tam vinice, což mi potěší oko vždycky. Po pár kilometrech vyjedu na silnici číslo 84, touhle dobou už bez kolon. Obracím se směrem na Šoproň. 

Vracím se do Büku před šestou. Venku je pořád 32°C, takže se na chvilku zchladím v klimatizovaném pokoji. Asi za hodinu jdu k Fehérló. Ne že by už bylo chladněji, ale mám chuť si dát něco skvělého. Vyhrává roštěná na houbách s dvěma kusy masa velkými jak sloní ucho, neboť si zapomenu říct o malou porci. Takže mě to stojí skoro šest tisíc, ale i když k tomu ještě byla příležitost, objednávku už měnit nebudu.

U Fehérló nastal zajímavý úkaz. Uvnitř restaurace je docela příjemný chládek, ale jsem tu úplně sám.

Všichni ostatní zatím dobrovolně vysedávají ve venkovních tropech, které tu panují i teď kolem osmé.

To ovšem není věc, kterou bych měl řešit. Dojím a dopiju si svoje a jdu se chystat na zítřejší cestu domů.