Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Mezi dvěma pobřežími (17.)

Se začátkem léta pravidelně vyjíždím na svou první větší cestu. Tu jsem tentokrát pojal trochu velkoryseji, takže mohly přibýt i končiny zcela nové. Jestli se svezete celých devatenáct dní, nebo jen kousek, to už nechám na vás.

17. kapitola: Překvapení v Bratislavě (14. července 2023)

Některé věci se stanou neočekávaně a jen souhrou několika náhod. Dnešek toho byl dokonalým příkladem. Je pravda, že o Bratislavě jsem jako o cíli výletu už nějaký čas uvažoval. O dnešku však rozhodlo v podstatě jen to, že mi poslední den platí maďarská i slovenská dálniční známka. Na cestu domů ani jednu z nich nepotřebuji, tak proč se ještě na poslední chvíli nesvézt. 

Z Büku to vůbec není daleko, nějakých 130 kilometrů, které se dají ujet za necelou hodinu a půl. Ráno se mi navíc podaří vstát docela brzo, a tak jsem už v sedm na cestě. Na dálnici M86 nasadím tempomatových 120 km/h, a za celou dobu jízdy po ní nemusím ani jednou přidat či přibrzdit. Totéž se mi mimochodem povede i při večerní cestě zpátky. Na Slovensku jsem v osm, dalších asi 20 minut trvá dojet k parkovišti.

Tak tedy Bratislava. Slovenská metropole s 450.000 obyvatel, v minulosti město mnoha názvů. Asi ze jména slovanského knížete Božana vznikl latinský název Posonium, podle kterého bylo později město pojmenováno maďarsky Pozsony ([požoň]). Už z počátku 9. století pochází název Vratislaburgium, odvozený ze jména moravského knížete Vratislava, údajného zakladatele města. Z jeho německé podoby vzniklo pojmenování Breslausburg, později zkomolené na Preßburg, z čehož vznikl někdejší slovenský název Prešporok. K názvu Bratislava se město definitivně přiklonilo až v roce 1919.

Parkoviště vybírám čistě podle mapy, zhruba si vytyčím trasu po pamětihodnostech a pevně věřím, že v reálné Bratislavě se mi do cesty nepostaví něco, o čem mapa neví. Naštěstí je to zbytečná starost, vše dopadne podle představ. Od dálnice D2 přijedu na petržalskou Einsteinovu ulici, poté mě navigace docela složitým obloučkem obrátí do opačného směru. Ale přesně to jsem potřeboval, a když pak kouknu do mapy, asi to jinak nelze. Projedu benzínkou ÖMV, hledaný parkovací dům je hned za ní.

Začínám v Sadu Janka Kráľa. Nejstarší veřejný park ve střední Evropě byl založen v roce 1774 za vlády Marie Terezie. Ze dvou stran ho ohraničuje nepříliš nápadná vyvýšenina - zeminový val, který tu postavilo rakouské císařské vojsko jako součást obrany města proti napoleonským útokům. 

Janko Kráľ, národní buditel a básník generace štúrovců, stojí na pomníku uprostřed parku od roku 1960. V názvu se ale jeho jméno objevilo už o patnáct let dříve. 

Dvanáct kruhových prostranství s dvanácti znameními zvěrokruhu je po parku rozmístěno víceméně rovnoměrně. Zahlédnu jich několik, ale bezprostředně míjím to se znamením Štíra. 

Nepřehlédnutelným prvkem je gotická věž kostela, pocházející z 15. století. Kostel vážně poničila zemětřesení v letech 1580 a 1586. V roce 1897 musela být věž snesena, poté byla umístěna do parku. Zde plní roli originálního altánku i orientačního bodu, je místem setkávání i svateb. 

Park leží na území V. městského okresu, jediného místa na pravém břehu Dunaje, které patří Slovensku. I proto vše, co je v Bratislavě důležité, najdeme na břehu levém. Řeku překonává několik mostů, nejblíže mám Starý most s tramvajovou tratí uzpůsobenou pro dvojí rozchod kolejí.

První skutečný most tu v roce 1891 otevřel František Josef I. Zpočátku také nesl jeho jméno, po vzniku republiky jej ovšem pojmenovali po Štefánikovi. A pak už byla historie mostu spíše neveselá. Na konci války ho zničili Němci, po obnovení byl pojmenován po Rudé armádě (slovensky Most Červenej armády). Současný název platí od roku 1990. Mimochodem je to právě ten most, ze kterého v dubnu 1981 skočil Jiří Schelinger. 

Císař jej otevřel jako most železniční, ale postupně se sem nastěhovaly všechny myslitelné druhy dopravy. Havarijní stav byl po roce 2010 příčinou jeho uzavření a nakonec i demontáže. Současný most je v provozu od roku 2016. 

Přecházet Starý most znamená možnost spatřit na vlastní oči typické bratislavské panorama s hradem a Mostem SNP, rozeznatelným vždy a snadno podle charakteristického pylonu. Bezmála půlkilometr délky Starého mostu dává dost času najít si ten nejlepší pohled. 

Za mostem míjím Univerzitu Komenského, nejstarší školu, která od roku 1919 poskytovala vysokoškolské vzdělání ve slovenštině. Aspoň tak se to říkalo, ve skutečnosti se na univerzitě ještě dlouho po jejím založení přednášelo většinou česky. Ve prospěch slovenštiny se poměry obracely od 30. let. 

Jen pár desítek metrů navíc znamená obejít Šafaříkovo náměstí (Šafárikovo námestie) s parkem a neobarokní Kachní fontánou (slovensky Kačacia fontána) z roku 1914. Její střed, sestavený z nepravidelných kusů žuly a pískovce, má imitovat břeh řeky. Čtyři kachny a s nimi dovádějící tři chlapci jsou z bronzu.

Napodruhé trefím Pribinovu ulici (holt to chce pořádně koukat po cedulích), která mě dovede až k nové obchodní zóně. Ta se jmenuje stejně jako ulice a má ambice se stát dalším městským centrem. 

Z jedné strany ohraničená Dunajem začala zóna přirozeně vznikat v prostoru z druhé strany vymezeném Novou budovou Slovenského národního divadla. Ta tu stojí od roku 2007, cesta k ní ovšem trvala od prvních úvah bezmála půl století. Samotná stavba pak probíhala v rozmezí 21 let. 

Je vhodná chvíle odbočit z cesty, prozatím alespoň myšlenkově. Pamatuji samozřejmě doby, kdy Slovensko nebylo cizinou. Otázka, jestli se jí nutně muselo stát, se může zdát dnes už zbytečnou. Slovensko prostě cizinou je, na druhou stranu ovšem cizinou velmi blízkou. A je dobře, že jsem konečně poznal něco jiného než jeho jih, kde je maďarský vliv tak velký, až ty kraje působí od Slovenska trochu odtažitě. 

Ať už mají Slováci ke společné historii s námi vztah jakýkoliv, nic to nezmění na tom, že někdejší Československo bylo první formou jejich státnosti. Že jim tato časem mohla být poněkud malá, je jen logické, a zvlášť markantní to bylo ve chvíli, kdy jsme jim asi měli a mohli nabídnout více. Více než třicet let jsme rozděleni, a je dobré i potěšující, že alespoň někteří na bývalý stát nezapomínají. Socha Milana Rastislava Štefánika a Lev s prvorepublikovým znakem jsou toho dostatečným důkazem. 

Štefánikovo jméno nese i nábřeží pod divadlem. Je odtud vidět most zvaný Apollo, dokončený v roce 2005,...

... a konečně také Starý most. Tyhle dva spolu mohou soupeřit o titul aktuálně nejmladšího bratislavského mostu přes Dunaj. Záleží na tom, zda Starému mostu přiznáme i léta jeho předchůdců. Pokud ano, rázem je z něj most nejstarší.

Jistě jsem mohl pokračovat pěšky, ale už se to tak sešlo. Je něco málo před desátou, horko už slušné, mám za sebou něco přes 3 kilometry a další cíl, Prezidentský palác, skoro tak daleko před sebou. Rozpomenu se na aplikaci z Budapešti a volám taxíka. Je za rohem, ale na nábřeží se autem zajet nedá, takže nakonec nečekám já na něj, ale on na mě. Ale tuhle maličkost srovnám při placení. 

Pozdně barokní palác, dokončený v roce 1760, je též slovensky zván Grasalkovičov podle svého stavitele a prvního majitele. Tím byl maďarský šlechtic Anton Grassalkovich (slovenština však používá fonetický přepis), štědrý mecenáš umění a kultury v Bratislavě a okolí. Prý až tak štědrý, že jej musela manželka v tomto jeho nadšení poněkud krotit.

U Prezidentského paláce vystupuji minutu nebo dvě po desáté hodině. Čeká tu zástup lidí, takže se pídím po důvodu. Prý je dnes den otevřených dveří. O ničem takovém jsem do této chvíle neměl ani tušení, ale zdá se, že jsem ve správný čas na správném místě. Ač jsem zahájení o deváté hodině nestihl, původní plán, který zněl palác si vyfotit a jít dál, v tuhle chvíli ruším. Čekajících tu je pořád počet, který se rozhodně nezdá být nepřekonatelným. Stavím se na konec fronty.

Za mě se ale rychle řadí další. Zástup navíc chvíli stojí, neboť na nádvoří paláce probíhá střídání čestné stráže. Zakrátko však postupujeme vpřed pomalým, ale jistým krokem. Jeho tempo udává bezpečnostní kontrola, kterou musí projít každý návštěvník. 

Kontrola netrvá víc, než je nutné, všichni se chovají korektně a v rámci svého zaměstnání i příjemně.  Vlastně to šlo všechno docela rychle, v jedenáct hodin už jsem v paláci.

Grasalkovičův palác je sídlem slovenského prezidenta od roku 1996, ovšem první z nich pouze formálně převzal klíče, ale jinak tu nepobýval. Pak přišla trochu delší pauza, kdy Slovensko sice mělo prezidentské sídlo, ale nemělo nikoho, kdo by odtud mohl úřadovat. Všechno se to konečně sešlo až těsně před koncem 20. století. 

Dnes jsou tedy k vidění reprezentační prostory určené k přijímání státních návštěv a dalším oficialitám. Jeden ze salónků je upraven do podoby z letošního března, kdy prezidentka Zuzana Čaputová vítala nizozemského krále Viléma Alexandra. Dokonce jsou tu i šaty, které tehdy měla na sobě. 

Zvláštní součástí prohlídky paláce je výstava darů a dárků. A jak jsou různá místa jejich původu, i ty předměty jsou druhů nejrůznějších. Na fotku se krom jiného vešel budík, malý vláček, svetr z Islandu, dřevěný drak i dřevěná kabelka. I když vypadá spíš jako miska, popsaná je ta věc jako italská váza, dále je tu grafický list z Lozorna nebo dětská kresba neuvedeno odkud. Stůl je ve skutečnosti asi třikrát delší než tahle ukázka, i tak jde o pouhý výběr. 

V podstatě se dá říct, že hlava slovenského státu může rokovat se zahraničními i jinými delegacemi v kterémkoli sále paláce. Záleží jen na tom, kolik lidí se sejde naráz. Pro početnější setkání je určen Zelený salón. Původní jsou tu dveře i lustr, který je zároveň největší z celého paláce. Je tak velký, že se mi ho na fotku vešel jen malý kousek. To by znělo hezky, ve skutečnosti je pravý důvod ten, že některé věci zjistím až následně a na místě samém mi uniknou. 

Dva obrázky krajin jsou z poloviny 19. století, ze stejné doby pocházel i Štúrův portrét. Jenže tady na zdi visí pouze jeho umělecká kopie, a to zcela současná. 

Jeden předmět mému focení unikne. Řečnický pultík si totiž chce vyzkoušet každý. Já sám se do toho nehrnu, neboť na rozdíl od všech, co jdou přede mnou a za mnou, do úřadu být zvolen nemohu. Nechám tedy potenciální příští prezidenty, ať si to vyzkouší. Tím pádem ale na fotku prázdného pultíku čekám marně. Cizí lidi si fotit nechci, a tak to vzdávám. 

Jako knihovna a třeba i jako neformální pracovna může sloužit Hnědý salón. Vznikl při prezidentské rekonstrukci v 90. letech spojením dvou menších místností. Některé kusy nábytku jsou z 19. století, na potřebný počet je doplnily stylově odpovídající kusy nové. V knihovnách bychom našli knihy se  státnickou tematikou, mezi nimi na prvním místě originál Ústavy Slovenské republiky. 

Posledním bodem prohlídkové trasy je Kaple sv. Barbory z roku 1768, původně stojící mimo samotný palác, ale postupně do něj byla začleněna. Zařízení kaple je z 19. století, zcela původní jsou fresky, malované záměrně tak, aby prostor kaple opticky rozšiřovaly. V praxi to znamená, že například sloup skoro uprostřed fotky je ve skutečnosti namalovaný na hladké stěně. Zcela vlevo si můžete všimnout obrázku Madony, který do kaple věnoval Jan Pavel II. 

Zahrada, pro niž se vžil název Prezidentská, prochází toho času obnovou, a tak je pro veřejnost uzavřena. Jezdeckou sochu Marie Terezie, s niž pojil Antona Grasalkoviče přátelský vztah, tak vidím jen z hodně velké dálky přes sklo. 

Pak už je na programu hlavní otázka dne: přijde paní prezidentka, nebo ne? Ti, co věří první možnosti, se zatím tak porůznu shromažďují na zadním nádvoří paláce. Utvoří se i pár debatních kroužků, ale těch skutečně vášnivých je naštěstí menšina. Na návštěvníky je jinak v horkém počasí pamatováno: voda je zdarma v libovolném množství, a kdo chce třeba kávu, zaplatí za ni peníz opravdu symbolický. 

Volně procházet se dá do Zahradního salónu a ven z něj. Tahle místnost odvozuje název od svého původního účelu. Sloužila totiž k přezimování vzácných dřevin, tedy jako zimní zahrada. Je v ní trochu příjemněji než venku, ale komu je opravdu horko, může využít chlad kaple. Je to sice proti směru prohlídky, ale všichni, co tu na návštěvníky dohlížejí, mají rozum a těch doslova pár metrů tolerují.

Situace se zdá nadějnou, protože - jak si každý může všimnout - paní prezidentka je zřejmě doma, neboť má u domu auto. Ale dolétne sem i zpráva prý přímo od mluvčího: kdo chce počkat, ať počká, neboť se docela určitě dočká. 

Netrvá to už nijak dlouho, když do Zahradního salónu napochoduje čestná stráž. Rázem se uspořádáme i my návštěvníci. Pořád ale čekáme, neboť prezidentka zatím hovoří na druhé straně paláce, tedy u vstupu.

Po čtvrthodině dorazí i sem. A je jasné, že i když my čekající budeme především její příznivci, potlesk je nadšený a uvítání opravdu srdečné. 

Řeč vede paní prezidentka jen krátkou. Vítá návštěvníky a slíbí být všem, co se s ní chtějí vyfotit, k dispozici. Řada na mě dojde brzo. "Dobrý den, paní prezidentko, já vás pozdravím česky..." Co taky říct na samý začátek jiného. 

Paní prezidentka je velmi milá a bezprostřední. A tak ji prostě zajímá, jak jsem se tu ocitl. Prezidentce, která sice není vaše, ale kterou byste svého času nejraději adoptovali a tak trochu ji sousedům závidíte dodnes, se musí říct pravda. A to je zhruba návod, jak strávit pár minut v naprosto fajnovém rozhovoru. Nejsem tím, kdo jeho délku určuje, a bodygard to samosebou ví taky. A jsem moc rád, že fotil dál, protože i ta rozesmátá fotka má něco do sebe.

Nakonec paní prezidentku ještě požádám o autogram. Kartu mám už předem připravenou, takže ne tak úplně běžný suvenýr z dovolené je záhy na světě. "Všetko dobré." Překladu ani dalšího komentáře netřeba. 

Venku chvíli přemýšlím, kam dál. To čekání další program nutně ovlivnilo, mnohé musím pro dnešek škrtnout. Půldruhého kilometru odtud je Bratislavský hrad, což mi přijde jako dobré řešení. Jeho Vídeňskou branou procházím chvíli před třetí hodinou. 

Původně gotický hrad prodělal přestavbu renesanční i barokní. Velmi si jej oblíbila Marie Terezie, ovšem za panování jejího syna Josefa II. začal přesun maďarské státní zprávy zpět do Budína, čímž obecně význam Bratislavy i hradu poklesl. Hrad byl nakonec jako nepotřebný předán armádě. Jakási dobovými prameny blíže neurčená neopatrnost vojáků byla v květnu roku 1811 příčinou devastujícího požáru. Ruiny hradu byly rekonstruovány do dnešní podoby až mezi lety 1955 a 1968.

A tady prostě nějak nevím... O dobových kritikách projektu je dnes zmiňováno jen velmi letmo či vůbec, a i když určitě hrad jako takový byl jistě zachráněn (až do 50. let pořád patřil armádě, což mu zrovna nepřidávalo) a s ním zůstalo zachováno i typické bratislavské panorama, nepůvodnost z místností a dalších prostor jen čiší.

Ten pocit mám nejspíš proto, že rekonstrukce se mi nezdá být ani novogotickou, ani novorenesanční, ani novobarokní. A prosklené dveře jsou jen takovou třešničkou.

Původní mobiliář samozřejmě neexistoval, a tak jsou některé místnosti zaplněny různými výstavami Slovenského národního muzea. V jedné jsou například betlémy, v další oltářní obrazy a sošky z celého Slovenska.

Když už byl dojem od samého začátku rozpačitý, i kaple v moderním střihu působí dost zvláštně.

A tak asi nejzajímavější ze všeho jsou fragmenty původního gotického arkýře z 15. století. Jsou umístěny v přízemí, krátce po vstupu do placené části. 

Do stejné kategorie se dají řadit i základy baziliky z doby Velké Moravy. Ty můžete vidět zdarma, vstupné 12 eur vám umožní vidět je lépe, to jest z výšky.  

Zdarma je k vidění též socha velkomoravského knížete Svatopluka (pohlédněte o pár fotek výše), z roku 2010, kontroverzní okolnostmi svého odhalení v době vrcholící předvolební kampaně i drobným skandálem okolo původního znaku na Svatoplukově štítě, ne nepodobného symbolu nechvalně proslulé Hlinkovy gardy.

Venku mi pak padne do oka takový detail. Krásně pasuje k tomu, když jsem psal o nejasném stylu rekonstrukce. Víme, že ta padesátá léta byla veskrze dobou podivnou. Vlastně těžko čekat, že by přinesla něco skvostného. 

Ovšem zahrada, zrenovovaná v barokním stylu, je v pohodě. Ničím z řečeného neubírám hradu jeho význam historický, pro který je zapsán mezi nejvýznamnějšími slovenskými památkami.

Ostatně pohledy z něj jsou ničím nenahraditelné. Dokonce si mohu vybrat i výšku, ze které se mi nejvíc líbí Most SNP.

V sousedství hradu je budova Národní rady Slovenské republiky. Během své výstavby zažila změnu politických poměrů, kvůli níž musel být upraven projekt. Dokončena byla v roce 1993. 

Přes fontánu na budovu parlamentu hledí busta Alexandra Dubčeka, po kterém je pojmenováno i malé náměstí. Adresy jsou na něm jen dvě, kromě Národní rady ještě restaurace nazvaná Parlament.

Doba pokročila, teplota setrvává na třicítce. Mířím do Sárváru. Ten je z Bratislavy o čtvrt hodiny blíže než Bük, lázně mají otevřeno do devíti. Parkoviště je doslova narvané, takže volné místo není úplně kulturní. Ovšem není zbytí.

Další zprávy ze Sárváru už jsou ale jen dobré: jíst je co, z lázní zpočátku lehce přeplněných postupně návštěvníků přece jen ubývá, a vlastně ani večerní vstupné 2500 forintů rozhodně není k zahození. 

 

Autor: Jaroslav Babel | úterý 15.8.2023 0:11 | karma článku: 17,41 | přečteno: 222x
  • Další články autora

Jaroslav Babel

Beze ztrát (5.)

Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.

14.5.2024 v 21:05 | Karma: 8,43 | Přečteno: 112x | Diskuse| Cestování

Jaroslav Babel

Beze ztrát (4.)

Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.

12.5.2024 v 9:57 | Karma: 10,14 | Přečteno: 146x | Diskuse| Cestování

Jaroslav Babel

Beze ztrát (3.)

Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.

6.5.2024 v 22:11 | Karma: 9,26 | Přečteno: 125x | Diskuse| Cestování

Jaroslav Babel

Beze ztrát (2.)

Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.

3.5.2024 v 15:34 | Karma: 11,00 | Přečteno: 180x | Diskuse| Cestování

Jaroslav Babel

Beze ztrát (1.)

Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.

27.4.2024 v 22:40 | Karma: 12,35 | Přečteno: 208x | Diskuse| Cestování
  • Nejčtenější

V Turecku zemřela česká zpěvačka Victoria. Zavraždil ji její vlastní manžel

14. června 2024  8:59,  aktualizováno  11:23

Česká zpěvačka Victoria byla zavražděna v Ankaře. Podle tureckého portálu Hürriyet ji zabil její...

„Ukrajinská sebevražda“. Intriky v Kyjevě čím dál víc frustrují Západ

11. června 2024  19:21

Kádrové změny nezmítají jen ruským ministerstvem obrany, rostoucí pozornost vzbuzují i rošády v...

Brusel zveřejnil 10 kroků pro přijímání migrantů, z nichž se Česko nevyzuje

12. června 2024  18:34

Evropská komise zveřejnila harmonogram, který má zajistit, aby v jednotlivých členských státech EU...

Pravda o střelbě na fakultě. Unikátní rekonstrukce, vrah přišel ve 13:23

17. června 2024

Premium Pravda o střelbě na filozofické fakultě se vynořuje postupně a některé detaily jdou proti tvrzením,...

Evropu čeká vlna veder, dorazí i do Česka. Ve Španělsku čekají 45 stupňů

11. června 2024  15:34,  aktualizováno  15:49

Teploty v Evropě od víkendu výrazně vzrostou. Od pondělí do čtvrtka příštího týdne bude letní až...

Ve Francouzských Alpách zahynuli dva Češi, v silném proudu se s nimi převrátil raft

18. června 2024  9:39,  aktualizováno  9:57

Dva čeští občané přišli o život při nehodě raftu ve Francouzských Alpách. Nehoda se stala v pondělí...

Z novel o televizních poplatcích zmizí povinnost hlásit uživatele internetu

18. června 2024  9:25

Ministerstvo kultury odstraní z mediálních novel povinnost firem hlásit České televizi a Českému...

Požár stodoly na Rychnovsku přeskočil na sousední dům, při zásahu se zranil hasič

18. června 2024  9:15

Požár stodoly a střechy přilehlého obytného domu v Pěčíně na Rychnovsku v noci na pondělí způsobil...

Výborný: Jurečka by měl ministrem zůstat, v krajích i Senátu chceme posílit

18. června 2024

Premium Lidovci v eurovolbách své dva mandáty neobhájili. Pokud jejich předseda Marian Jurečka dodrží svůj...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

  • Počet článků 313
  • Celková karma 12,31
  • Průměrná čtenost 1321x
Zdravotní sestra.

Po několika zkušenostech si dovoluji upozornit, že veškeré materiály zde publikované podléhají autorskému zákonu. Užití článků nebo jejich částí tudíž není bez výslovného souhlasu autora možné.