Mezi dvěma pobřežími (16.)

Se začátkem léta pravidelně vyjíždím na svou první větší cestu. Tu jsem tentokrát pojal trochu velkoryseji, takže mohly přibýt i končiny zcela nové. Jestli se svezete celých devatenáct dní, nebo jen kousek, to už nechám na vás.

16. kapitola: Podčetrtek (13. července 2023)

Než odjedu ze Slovinska, je nutno vyřídit ještě jednu drobnost. Říkal jsem, že si musíme chvíli počkat, a ten správný čas nastal právě teď. Tímhle směrem, ve vzdálenosti asi 1073 kilometrů odtud, je známé odpočívadlo na břehu Baltského moře mezi Puckem a Władysławowem.

Ač třináctého, není rozhodně pátek, ale čtvrtek. To ještě sehraje svoji roli, ale o tom zatím nic netuším. Den je to každopádně důležitý, neboť mě čeká poslední přesun. Ale hezky všechno popořadě, chtělo by se říct, a částečně to i splním, ovšem dvě stovky kilometrů po slovinské dálnici A1 s dovolením přeskočím. Sjedu z ní někde za Celje a hledám směr na obec Podčetrtek.

Její název je odvozen od hradu, který dříve nesl jméno Četrtek. Což je docela stylové, neboť tohle slovo ve slovinštině znamená opravdu čtvrtek. Obec pod hradem pak byla pojmenována celkem logicky, ale proč později začal být její název vztahován i na hrad, to vám nepovím.

K hradu vede cesta. Ovšem ne ledajaká. Ke konci prudká, točitá a prašná. Auto párkrát zahrabe, ale vyškrábe se tam.

Hrad Podčetrtek, poprvé zmíněný už v roce 1016, byl od druhé světové války ve vlastnictví státu. Jeho místnosti sloužily jako leccos, byly v nich byty i prostory pro slepičí farmu. Nakonec zůstal opuštěn. Volně přístupný poté podléhal nájezdům nenechavců, kteří odtud odnesli či aspoň poničili, co se dalo. Právě probíhající rekonstrukce se tak spíše rovná jeho záchraně. 

Cesta sem se možná na první pohled zdá zbytečnou, ale může být námětem pro návštěvu někdy v budoucnu. Každopádně si ji zapisuji jako velmi slušný výkon, i když nikoli svůj. Tímto zdravím do Boleslavi. Ještě zbývá to celé sjet.

Shora cesta vypadá snad ještě hůře, ale pozdrav předčasný naštěstí nebyl. Za chvíli jsem v pořádku v obci kdesi pod hradem. 

Podčetrtek, nevelká obec o 580 obyvatelích, leží těsně při hranici s Chorvatskem. Jako následující bod programu udělám pár kroků k sousedům. Auto nechám u nedávno opuštěné celnice. Jsou tam tři parkovací místa, ale nejde o cestu zrovna frekventovanou, takže je to počet bohatě dostačující.

Po můstku přejdu řeku, které ve Slovinsku říkají Sotla a v Chorvatsku Sutla. Celých 86 kilometrů z devadesáti teče právě po hranici, ve zbytku se střídavě koukne tu do jedné země, tu do druhé. 

Snad že je po dešti, je Sutla (neboť stojím na chorvatské straně) zakalená. Jinak se dle veřejně dostupných fotek umí tvářit mnohem přívětivěji.

Tohle místo je asi mimo zájem všech, a to z obou stran hranice. Například marně čekám, kdy tu projede aspoň jedno auto. Už teď mohu prozradit, že jsem se nedočkal. A to jsem v Chorvatsku pobyl plných sedm minut. 

Na můstku přes Sotlu (neboť jsem už zase ve Slovinsku) mě zaujmou vrata. Sice otevřená, ale přemýšlím, proč tu jsou.

Až pak si všimnu plotu na slovinském břehu. Kdy a proč některé země stavěly ploty, to pamatujeme všichni. Není to tak dávno. 

Odbočka do Chorvatska vychází z kruháče, který už znám. Je to jen něco přes deset měsíců, co jsem tudy projížděl na Čatež.

Ta cesta tehdy dopadla jinak, než bych si na tomto místě představoval, nicméně od té doby vím, že na odbočce opačným směrem jsou v Podčetrtku lázně Olimia. Parkovat se dá v podzemních garážích, které kvůli nízkým stropům vypadají trochu stísněně. Jejich nespornou výhodou však je, že jsou zdarma.

Fóbií z malých prostor trpět nebudu, primárně proto, že pod zemí už místo není. A tak parkuji v horním, odkrytém patře. Tím podzemím nicméně musí projet každý. 

Zdejší lázně byly postaveny v 80. letech, na přelomu století prošly výraznou rekonstrukcí. Odvážné tahy nepravidelných hran budovy zaujmou na první pohled.

Je kolem půl druhé. Nabízejí mi tříhodinové vstupné za 10 eur, to se mi zdá přijatelné po všech stránkách. Už skříňky v šatnách dávají tušit jistou eleganci, v níž se návštěvník po následující hodiny pohybuje. 

Terme Olimia překvapí i uvnitř. I když po těch dojmech úvodních už možná ne tolik. Každopádně jsou tyhle lázně za jedny z nejmodernějších i nejhezčích označovány zcela právem. 

Dva průchody vedou do odkryté části bazénu. Voda teplá 37°C je mírně radioaktivní, což je v termálech spíše běžné než výjimečné. Původní název lázeňského areálu Atomske Toplice se ovšem svého času oblibě netěšil a důvěru nevzbuzoval. Vydržel ale až do roku 2000.

V dobrém mě po předchozích zkušenostech překvapí zdejší restaurace. Je tu mnohem širší výběr a docela rozumné ceny, mají i jídla pod 10 eur. A všechno čerstvě udělané. Sice si chvíli počkáte, ale připravují to přímo před vámi. Hotovost nechte zamčenou v šatně. U kasy jen přiložíte hodinky, které jste vyfasovali při vstupu. Útrata se připočte na váš účet, který vyrovnáte až při odchodu. 

Mezi kapkami deště, který se spustí kolem třetí hodiny, můžete obdivovat nepravidelné tvary zdejších ubytovacích kapacit. Jde o součást komplexu, jehož hlavní částí je docela luxusní hotel. Ceny za jednu noc v něm začínají na 110 eurech za osobu, přidat k této částce ještě polovinu není vůbec žádný problém. Ale právě tyhle apartmány jsou levnou variantou ubytování, pořídíte je klidně pod padesát. 

Kolem půl páté se vydávám na druhou půlku dnešní cesty, s přestávkami je to pořád deštivé. Od slovinského pobřeží s výrazným vlivem italským se dostávám do oblasti, kde se kromě slovinštiny dá domluvit i maďarsky.

Před šestou hodinou dojde na cestě k vůbec prvnímu zádrhelu, který se týká ubytování. Mám naštěstí takový zvyk, že se Jánosovi vždycky ozvu, když se dá nějak odhadnout čas mého příjezdu do Büku. Slovinsko-maďarská hranice je k tomu příležitostí vhodnou, a tak zastavím pár metrů před ní. Jánosova odpověď mě trochu zaskočí: "Dnes? Snad až zítra."

Hledám v naší komunikaci, co jsem si u něj vlastně objednal. Brzy zjistím, kde vznikla chyba. Pobyt od 13. července jsem si rezervoval správně. Jenže o pár týdnů později, když jsem v rámci jiné komunikace chtěl rezervaci potvrdit, jsem omylem napsal "uvidíme se v pátek". A János si tuhle poslední informaci zapamatoval. 

Zkušenosti se signálem telefonních operátorů jsou v příhraničí všelijaké. A tak, když už se z tohoto místa domlouváme bez potíží, zatím dál nejedu a vyčkávám. Jsem připraven si najít ubytování na tu jednu noc někde na trase. János se chvilku neozývá, asi něco vymýšlí, déšť si taky dal zrovna pauzu, a tak aspoň vylezu z auta.

Jak se ukáže, zásadní problém to všechno nakonec není. Apartmán u Jánose je volný, jen se se mnou dnes nepočítalo. Na úklid a povlečení má János více než hodinu, takže do tři čtvrtě na osm, kdy nakonec přijedu, všechno v pohodě stihne.

Za další půlhodinu už sedím u Fehérló. Večer mi postačí jen polévka. Smetanová s hříbky je to nejlepší, co tu mají. Pravda, toho nejlepšího tu mají víc, ale na to taky ještě dojde.