Mezi dvěma pobřežími (15.)

Se začátkem léta pravidelně vyjíždím na svou první větší cestu. Tu jsem tentokrát pojal trochu velkoryseji, takže mohly přibýt i končiny zcela nové. Jestli se svezete celých devatenáct dní, nebo jen kousek, to už nechám na vás.

15. kapitola: Tanec mrtvých, piranské hradby a chorvatský večer (12. července 2023)

Jakkoli je Slovinsko zemí velmi malou, najdete v ní (krom té domácí slovinské) i několikero kultur dalších. V alpské oblasti vám může připadat jako malé Rakousko, v přímořské zase jako Itálie. Na východě je zase bohatý vliv maďarský. Početně jsou tu přítomni i Chorvati, ale ty nejspíš moc neodlišíte. Se Slovinci byli dlouho v jednom státě, přes veškeré odlišnosti mají se Slovinci pořád nejpodobnější jazyk, a ty ostatní vlivy působily zároveň na oba národy. V každém případě platí, že chcete-li poznat místní život, sjeďte z dálnice a jeďte vlastně kamkoliv. Třeba do města, ale klidně i na svérázný venkov.

Dnes dopoledne volím tu druhou variantu. Po dálnici vyjedu jen za první tunel Dekani a ještě před viaduktem Črni Kal sjíždím. Až pak to začne být zajímavé. O pohodlných silnicích se mluvit moc nedá, některé se ve vesnicích proplétají neuvěřitelným terénem. Šířka žádná, častá prudká stoupání či klesání, občas průjezd neuvěřitelným zúžením, takže by leckterá slabší povaha mohla podlehnout tíze okamžiku a od pokračování třeba i upustit. Mimo obce to tentokrát jde, ale zase tu čekají jiné nástrahy, proti nimž je jízda po dálnici zcela imunní.

Navigace si totiž vzpomene na svoje oblíbené vtípky a začne ukazovat na cesty opravdu pozoruhodné. Odvahy mám myslím přiměřeně, ale do každé odbočky se prostě nepustím. Tím začíná náš souboj, kdo koho přechytračí. Vycházím z něj vítězně, ovšem za cenu drobné časové ztráty a pár kilometrů navíc.

Vesnici Hrastovlje ([ch-]) a hlavně tamní Kostel sv. Trojice (slovinsky Cerkev sv. Trojice, italsky Chiesa della Santissima Trinita) tedy nakonec najdu. Pozdně románská stavba pochází snad už někdy z 12. století. Široká je jen asi šest metrů, dlouhá sotva dvojnásobek, i přesto se jedná o klasický trojlodní kostel, nápadný už z dálky mohutnou zdí ze 16. století, která jej měla opevnit proti nájezdům Turků.

Všechny vnitřní stěny kostela jsou vyzdobeny freskami, jediné místo nezůstalo bílé. Za to můžeme poděkovat dávné negramotnosti zdejších obyvatel. Když si totiž neuměli Bibli přečíst, mohli si aspoň prohlédnout obrázky. A tak tu najdeme výjevy ze Starého i Nového zákona,...

... ze stvoření světa,...

... křížovou cestu,...

... kolem oltáře svaté apoštoly,...

... a dokonce je tu i kalendář.

Na jedné z fresek se dochovala signace jakéhosi Jana z Kastavu a letopočet 1490. Patrně není jediným autorem maleb v kostele, ostatně praxe, kdy malířský mistr měl pomocníky, byla běžná v různých dobách. O Janovi nevíme, kdy se narodil, kdy žil, kromě kostela v Hrastovlje se mu připisují fresky v několika málo dalších. 

Zcela zvláštní malbou je pak sedm metrů dlouhý Tanec mrtvých (Mrtvaški ples), na němž kostlivci vedou k právě vykopanému hrobu příslušníky všech možných kast, od krále po žebráka. Někteří se snaží smrt uplatit, leč jak víme, marně.

Cestu zpátky na pobřeží nacházím kupodivu mnohem snadněji. A nabídnu vám z ní aspoň pohled na Jadran, jeden z těch opravdu povedených. Je to kousek nad Portoroží, a má tu výhodu, že se u něj dá zastavit - byť by to bylo na protější straně rozhodně šikovnější.

Jedu už jen kousek, na kraj Piranu, a v parkovacím domě mám trochu kliku. Pro volné místo musím sjet až do předposledního patra, tedy do šestého (čísluje se tu odshora, pater je sedm). Když vyjdu ven, další auta už dovnitř nepouštějí.

Městské hradby (Piransko obzidje) jsou sice z centra vidět, ale z toho dalekého pohledu moc mít nebudete. A tak je dobré navštívit je samostatně. Budovány byly už od 7. století, ale jak se město rozšiřovalo, muselo se posouvat i opevnění. Postupně vznikly tři jeho sledy. Zachovaná část posledního z nich pochází z konce 14. století a je přístupná za pouhá 3 eura. Bez vstupného asi vytušíte polohu někdejší brány, dnes se tudy projíždí na parkoviště.

V samotném Piranu je dnes dochováno sedm (někde píší i osm) městských bran, ovšem z hradeb až na drobné výjimky zůstal jen tento sotva dvousetmetrový úsek. Po zaplacení vstupného se nejen projdete po hradbách, které oddělovaly město od zbytku poloostrova,...

... ale můžete vystoupit i na věže. 

Pohled, jaký máte odtud na historický Piran, je odjinud neopakovatelný. 

Stavím se v přilehlém občerstvení Pod Obzidjem (jak také jinak). Zdejší posezení mám zpestřené hlídáním kočárku. Zaslechnu totiž rodinu česky se dohadující, kam s ním, když se chtějí taky podívat na hradby. Nabídnu se a ujistím je, že půl hodiny tam určitě sedět budu. A tak si dítko vezmou s sebou a kočárek se slamákem mi svěří do opatrování. 

Hotovosti mám s sebou spíše méně, nějak jsem to podcenil. A tak se zatím snažím platit kartou, co jen jde. V tomhle podniku karty berou, ale až od deseti eur.  A tak objednávám, trochu počítám... ono to nějak vyjde.

Kapučíno zůstalo mimo fotky, i s ním to dělá 9,60 - takže k účtu připíší nějakou vodu za půl eura, přihodím ještě pár desetníků v hotovosti a jsme spokojeni všichni. 

Časově pak klapne všechno naprosto perfektně, předám kočárek, majitelé si do něj uloží nejmladší členku rodiny, a můžeme všichni jít dál.

Piranská osada Fiesa (italsky PIesso) padá prudce k pobřeží. Od hradeb je cesta k ní snadná a pěšky nejjednodušší. Stačí se jen vrátit k parkovacímu domu a pokračovat kolem něj pořád rovně. 

A pak už jen neminout správnou odbočku. Pěší cesta je ještě strmější, na necelé čtvrtině kilometru klesne asi o 35 metrů. 

Mezi útesy se na pobřeží skrývá malé letovisko s pláží. Samozřejmě veřejně přístupnou, neb ve Slovinsku ani jinak nelze. Na protilehlé straně zátoky leží Strunjan, ještě dál pak italský Terst.

Přístupné naopak není zdejší jezero. Samo o sobě jméno nemá, ale je tím větším ze dvou, jimž se souhrnně říká Jezeri v Fiesi, italsky Laghi di Fiessa. Jezero je vedlejším produktem lidské činnosti, kdysi se tu těžil jíl. Po ukončení těžby se jezero, oddělené od moře asi pětadvacet metrů širokým pruhem země, stalo domovem vzácných druhů z říše rostlin i živočichů. Hluboké je kolem deseti metrů a jeho hladina je prakticky ve výši té mořské, ale za vysokým rákosím ji spíš tušíte než vidíte. 

Pláž je kamínková s dobrým přístupem do vody. Pokračuje podél cesty, která vede pod piranským Kostelem sv. Jiří až na mys Madona. 

Vydržím tu nakonec asi tři hodinky. Voda, slunce, i když pro mě tedy spíš stín, ale prostě pohoda a relax. A když přemýšlím, co ještě bych k úplné spokojenosti přidal... no jasně, chyběla mi Cedevita! Za tři pade, pane jo. Koukají na mě divně, když nic jiného nechci, o něco divněji při placení, ale kartu přijmou, a nejdivněji, když desetníky došly. 

Před šestou večer přejedu ještě o kousek dál na jih, do Novigradu. Chorvatsko současně uzavírá seznam navštívených zemí. 

Cestu si zkrátím po kousku chorvatské dálnice, ale zrovna těchto pár kilometrů je teď spíš staveništěm. Snad se za to euro a půl aspoň trocha času ušetří. Po půl sedmé jsem takříkajíc před branami města.

Novigrad je jen doslovným překladem italského Cittanova, což zase pochází z řeckého Neopolis. Nejstarší osídlení se datuje už do 5. století, za starého Říma se město nazývalo Aemona. Vše ostatní znamená česky "nové město", ale jak vidno, navzdory názvu je to město velmi, velmi staré. Chorvatské (byť tehdy v rámci Jugoslávie) je od roku 1954. Předtím patřilo Svobodnému území Terst, ještě předtím Itálii. Když se v roce 1921 provádělo sčítání obyvatel, k chorvatské národnosti se nepřihlásil nikdo. Za pouhé století je všechno jinak, Chorvati tvoří asi dvoutřetinovou většinu z 4400 obyvatel. Město je národnostně bohaté, nejpočetnější - desetiprocentní - menšinou jsou Italové, dále tu najdeme všechny národy bývalé Jugoslávie, pár Němců, Maďarů, Poláků, a prý i dva Čechy. 

Zkouším zajet někam do centra. Parkovišť je tu podle mapy dost, ale v ní se už nedočtu, že jsou všechna místa obsazená. Vzdávám to tak rychle, jak se jen dá z přeplněného města vymotat, a zaparkuji u autobusového nádraží. Tady je volných míst dostatek, a kilometr do města se dá v pohodě dojít. 

Všude se dočtete o zachovaném středověkém rázu Novigradu. Možná by snad i byl, ale...  Jedna z nejstarších památek, Kostel sv. Agáty z 9. století, je viditelný jen ze hřbitova.

Z ulice můžete obdivovat spíš střechy zaparkovaných aut.

Ve starých hradbách je hotel, na jejich druhé straně u pláže se další staví. A tak dále, našlo by se toho víc.

Všechny novoty ovšem nejsou tak špatné. Třeba pestrobarevné deštníky v ulici Gradska vrata mohou poskytnout trochu stínu, navíc mají šanci se časem stát neoficiálním symbolem města.

Svatý Pelagius, patron Novigradu, jemuž byl zasvěcen zdejší kostel, zve k návštěvě zvonice z roku 1883, jíž byl za vzor sám sv. Marko v Benátkách. Třímetrovou sochu ochránce města umístili na její špičku ve výšce 44 metrů o dalších třicet let později. 

Tři eura stojí možnost vyjít po stodvaadvaceti schodech do asi třicetimetrové výšky.

A trefím to skvěle. Nahoře se stihnu sotva rozhlédnout a udělat pár fotek. Jednu směrem k moři, nad nímž se zrovna chystá zapadnout slunce.

Směrem do města druhou, na které možná rozeznáte i ulici s deštníky. 

Potřetí namířím na jeden ze zvonů. Vteřinu po cvaknutí spouště se stane něco, co bych nečekal.

Čtvrt hodiny před osmou se zvon rozhoupe. V tu chvíli se mi vybaví zážitek z Košic a v mžiku se rozhoduji utéct. Zvony jsou ale rychlejší, navíc tenhle nápad nemám jako jediný. Metr či dva od nich je to zvuk doslova nesnesitelný. Uháním dolů, co to jde. Nahoře věž duní jak zesilovač, od půlky dolů už  to jde. Na ochozu jsem pobyl asi tři minuty, ale na vstupné stejně jako ostatní prchající kašlu.

Přímo u zvonice je jedna z tisíce restaurací. Hosty nahánějí už z dálky, ale ceny mají oproti tomu, co jsem viděl cestou, docela slušné, a tak se nechám zlákat. Jenže to dohánějí na nápojích. V nealku tady propiju skoro totéž, co projím v čevabčiči. Celkem platím 19 eur.

Po večeři proběhnu ještě Kostelem sv. Pelagia (chorvatsky Crkva Sv. Pelagija, italsky Chiesa di San Pelagio). Neoklasicistní fasáda je poměrně mladého data, kostel ji získal v roce 1935.  

Budova sama je ale velmi stará, odhady jsou různé a pohybují se mezi 5. a 8. stoletím. Z mnoha přestaveb je na interiéru nejvíce patrná poslední barokní, dokončená v roce 1775. 

Novigradská městská pláž pod hradbami, jež kdysi chránily město před útokem z moře, je jedna z mála chorvatských istrijských, kde mají upravený vstup do vody.

 Devátá je dávno za námi. Horko je sice pořád, ale mnohem příjemnější o to, že už nepraží slunce. 

Místy by pláž snesla drobnou opravu, ale hradby s osvětlenou zvonicí to vynahrazují. A přesto, že zvonice je záležitostí v podstatě novodobou a pláž obrannou funkci dozajista neplnila, je tenhle skoro noční pohled středověký asi ze všech nejvíce.