Se začátkem léta pravidelně vyjíždím na svou první větší cestu. Tu jsem tentokrát pojal trochu velkoryseji, takže mohly přibýt i končiny zcela nové. Jestli se svezete celých devatenáct dní, nebo jen kousek, to už nechám na vás.
14. kapitola: Ve třech státech (11. července 2023)
Ráno před osmou je v Koperu 28 stupňů. Zkusím před tím horkem utéct. Proto teď zůstanu u jediného obrázku z města, je na něm nově zakrytá tržnice. Proč zrovna ona, to je prosté: je totiž cestou na parkoviště. Jen tudy proběhnu a odjíždím.
Na konci stoupání, které dálnici A1 vyvede někam do sedmé stovky metrů nad mořem, je podstatně chladněji. Aspoň prozatím.
Dalších 40 kilometrů se nemusí zdát tolik, jenže vedou typickou slovinskou podhorskou krajinou. Silnice je chvílemi úzká, chvílemi se trochu klikatí, takže to zkrátka nějaký čas chce.
Za sebe bych radil nespěchat a tu cestu si prostě užít. Má totiž svoje kouzlo.
Místní to dobře vědí a pamatují na to. Malých odstavných ploch, kde nakrátko zastavíte, abyste si udělali pár fotek, najdete cestou hned několik.
Ale všeho s mírou, neboť je třeba využít čas, kdy je počasí pořád ještě příjemné. U prvního z dnešních cílů jsem kolem půl desáté.
Divje jezero, česky Divoké, ležící v nadmořské výšce asi 350 metrů, je malou přírodní rezervací. Dlouhé je něco přes 60 a široké kolem 40 metrů.
Můžete se k němu projít, ale protože uzavřeno z jedné strany strmou skálou jej obejít nejde, jsou k němu cesty dvě. Jedna z jihu, druhá ze severu. Obě slepě končící, obě kratší než sto metrů.
Severní cesta je schůdnější snad jen o tolik, že nemusíte na začátku po schodech. A snad i jezero samo je z této strany fotogeničtější.
To nejzajímavější je ovšem zraku návštěvníka skryto. Jezero je napájeno sifonem, jehož ústí je asi 15 metrů pod hladinou. Trochu to připomíná naši Hranickou propast. Zatím se potápěči dostali do svislé hloubky 160 metrů, ale vzhledem k malému sklonu zatopené jeskyně se prozkoumaná šikmá délka blíží k půl kilometru.
Z jezera vytéká řeka Jezernica, tok o velmi mírném sklonu, který se po 55 metrech vlévá do větší řeky zvané Idrijca. Jezernica se řadí mezi asi sedm řek, které soupeří o titul té nejkratší na světě. Opět narážíme na známý problém, neboť není tak jednoduché určit, co lze za řeku ještě považovat. Ve Slovinsku mají jasno a říkají řeka všemu, co teče, u nás bychom Jezernici označili nejspíš za potok. Ani ta délka není vždy jednoznačná a stálá, zvláště ústí-li tok třeba do moře.
Každopádně ve Slovinsku Jezernica nejkratší řekou je. I při její skromné délce přes ni vede most - je to ten, po kterém jsem přijel. A při pohledu ze severní cesty podléhám pokušení dostat celou délku jejího toku na jednu fotku.
Občas se stane, že Jezernice zmizí. Ne že by vysychala, příčina je přesně opačná. Idrijca se totiž hlavně během tání umí rozvodnit, a pak její vody mohou přetéct až do jezera. Teď je tu však klid, až si říkám, kde vlastně jezero ke svému jménu přišlo. Neznalé návštěvníky poučí informační tabule: za silných deštů, kdy z podzemí přitéká více vody, se na hladině občas vytvoří vodní kužel. Jezero pak prý vypadá, jako by se voda v něm vařila.
Může to vypadat až strašidelně, ale nic takového dnes nehrozí. A kdo přece jen zatouží po drobné dávce adrenalinu, může vyzkoušet blízkou lávku přes Idrijci.
Trochu se to houpe, jinak nic. Možná vás to přinutí se uprostřed zastavit, takže si stihnete všimnout, jak čistá je v řece voda.
Vracím se k autu. Teď potřebuji ujet kus podstatně delší. Mám štěstí - volný je jak průjezd Lublaní, tak tunelem Karavanky. Zvlášť v tunelu je to něco výjimečného. U okýnka se dá koupit i rakouská známka, a tak to placení odbudu naráz. Samotný tunel jinak stojí 7,80 eura. A ukazatel teploty říká, že i tady už je 29 stupňů.
V půl jedné jsem tedy v Rakousku, za další půlhodinu stavím na kraji obce Seltschach ([zelčach]), takto na výchozím bodě výletu na další trojmezí. Díky němu rozšířím seznam dosud navštívených zemí. Rakousko je v něm číslem šest, a za úplně symbolickou jeho účast nepovažuji. Když někde strávím několik hodin a utratím tam nějaký ten peníz za něco víc než kafe u benzínky, není o čem pochybovat.
Než budu pokračovat v úvahách, musím krátce před cílem zastavit. Pohled na masiv Villachských Alp s vrcholem Dobratsch (Slovinci mu celkem nepřekvapivě říkají Dobrač) vysokým 2166 metrů je jedním z těch, které doslova ohromí.
O kousek dál si v Seltschachu koupím za 19 eur zpáteční lístek na lanovku, jejíž dolní stanice je v nadmořské výšce 695 metrů.
Trasa o 21 podpěrách a šikmé délce asi 2200 metrů pojme v obou směrech 132 třímístných sedaček. Chvílemi jste někde v korunách stromů,...
... abyste se vzápětí ocitli jen pár metrů nad pevnou zemí. A kdybyste snad chtěli vědět úplně všechno, tak potůček, který lanovku občas provází, se jmenuje Petrinjakbach.
Horní stanice lanovky je ve výšce 1455 metrů, kousek pod vrcholem hory Taubenkogel.
Nahoře čeká slunné počasí, skoro bezvětří a krávy na svazích. Prostě dokonalá alpská idylka. Fotka už neřekne, že horko mezitím došlo i sem.
Pětapadesát výškových metrů mě dělí od dalšího vrcholu zvaného slovinsky Peč, německy Ofen, italsky Monte Forno. Ten je odtud sotva kilometr vzdušnou čarou, takřka na dohled. Jenže tak snadné to není. Vtip je v tom, že nejdříve musím sejít o skoro padesát metrů níž.
Takže ve druhé části je to bezmála stovka, kterou musím vystoupat. V tomhle počasí to stojí za to.
Prudce stoupající cesta vede po slovinsko-rakouské hranici. Vlastně si tu můžete vybrat, po které straně hranice půjdete. Tuhle otázku jsem nijak nepromýšlel, naprostou náhodou jsem se ocitl na cestě slovinské. To ostatně zjistím až ve chvíli, kdy na cestě vzhůru minu první hraniční kámen.
Slovinsko končí úzkou, asi třicet či čtyřicet metrů dlouhou špičkou. Vlevo od lavičky je Itálie, jí patří ještě turistický přístřešek. Za ním je hranice s Rakouskem, jehož hranici se Slovinskem přibližně kopíruje dřevěný plůtek vpravo.
Hranice všech tří zemí se sbíhají na vrcholu Peče ve výšce 1408 metrů nad mořem. Jsem tu minutu po čtrnácté hodině, od lanovky až sem mi to trvalo kolem půl hodiny.
Na hraničním kameni je samozřejmě vyznačen bod dotyku, ve kterém se stýkají rakouská země Korutany (Kärnten), italské Furlansko (Friuli) a slovinské Kraňsko (Kranjska).
Výhledy odtud zahrnují Dobratsch na rakouské straně či Julské Alpy při pohledu slovinským směrem.
Možností odpočinku je tu několik. Snad i pohodlnou poskytuje Rakousko, ne však v dnešním vedru. A tak nedojde k bližšímu seznámení než takovému, které bych popsal jako velmi letmé.
Přístřešek v italském rohu už jsem zmiňoval, a využívám právě jeho stinného pohostinství. Během zdejší necelé půlhodiny vypiju skoro všechno, co jsem si s sebou nesl. Vyzkouším ale i možnost na chvíli si natáhnout kostru.
Následující fotku přikládám pouze jako důkaz, že jsem opravdu stál na italském kousku země.
Pozornému čtenáři však neunikla drobnost prozrazující, že na vrcholu už nejsem sám. Náhodou je tu rodinka krajanů, a tak - kromě obvyklých řečí, kdo jsme odkud - si poskytneme i malou protislužbu.
Nakonec se na trojmezí zdržím více než hodinu. Pro dnešek mám v podstatě splněno, a tak není kam spěchat. Cestou k lanovce se zastavím v restauraci. Na fotce bude sotva k rozeznání, ale je přesně v tom dolíku, do kterého musím sejít, než se pustím do svahu Taubenkogelu. Vidět je naopak jeho vrchol ve výšce 1469 metrů, a snad i stanice lanovky.
Ta restaurace je na rakouské straně hranice, ale některé stolky má ve Slovinsku. Hraniční znak zapuštěný do země je nepochybně milosrdný k personálu i k hostům. Ne už tak ceny - 3,40 za malou lahvičku sodovky je docela dost.
Lanovka je v provozu do 17 hodin, a jelikož se dolů vydávám něco před čtvrtou, všechny sedačky mířící nahoru jsou snad s výjimkou jedné prázdné.
Pro zpáteční cestu do Koperu vyhodnotí navigace situaci kolem Ljubljany i v tunelu Karavanky, a pošle mě domů po italské dálnici. Hned kousek za hranicí vyfasuji lístek, takže mě to bude něco stát.
Čeká mě tedy asi 180 kilometrů po Itálii, ale mám-li tuto zemi (opravdu symbolicky) zařadit na seznam navštívených, shledávám k tomu důvod spíše v několikerém šlápnutí na její půdu v okolí trojmezí. Tohle je skutečně jen tranzit.
Už v Rakousku se zatahovalo, teď v Itálii se navíc citelně ochladilo a déšť na sebe nenechá dlouho čekat. Snad i tahle změna počasí přispěla k únavě, která na mě v jednu chvíli padne. Zvyklý poslouchat podobné pocity stavím a na chvíli zavřu oko. Díky tomu aspoň zdokumentuji, jaké jsou ceny u italských pump. Pro srovnání, ve Slovinsku bylo zatím všechno s velkou rezervou pod euro a půl. Jinak řečeno, rozdíl na litru nafty dělá nejméně 12 korun.
Všechno to drobné divočení počasí se odehrálo v horách. Italská dálnice A23 směrem k Udine prudce klesá a s tím roste i číslo na teploměru. Ve chvíli, kdy platím za dálnici, už je obloha zase jako vymetená a jsme opět nad třiceti.
Placení se tu děje přes automat. Povídá si to s vámi, kromě domácí italštiny si můžete zvolit angličtinu, němčinu a dokonce i španělštinu. Ale pro hluk okolních aut i toho vašeho je to stejně skoro k ničemu. Stačí sledovat displej, který - v případě, že zvolíte hotovost - vám píše, kolik ještě zbývá, kam strčit bankovky, otevře se kasička na mince, kde je ještě zdůrazněno, abyste tam fakt házeli jen mince, a případně vám ta věc vrátí přeplatek.
Nasbírám tu požadovanou sumu přesně, takže ten poslední krok neposoudím, jinak to funguje bezvadně. A nakonec ta cena není nijak hrozná: oproti tunelu Karavanky platím navíc jen čtyři a půl eura, což je daň za cestu bez kolony rozhodně přijatelná.
V sedm jsem v Koperu. Jdu rovnou do města. To je taková věc, která nejde při žádné návštěvě vynechat. Stokrát ten pohled, kdy se najednou objeví Prétorský palác, znám, a stejně ho nemám dost.
Vzpomínám si také, jak dopadl můj poslední koperský pobyt: v moři jednou, v restauraci Pri Vodnjaku vůbec. A tak jdu obojí dohnat.
V životě ale přicházejí změny, z nichž některé zaskočí, a tohle je jedna z nich. Vodnjak čili Fontana na svém místě je,...
... ale restaurace se změnila v rybí podnik. Všechno je tu jinak.
Vlastně ani nemám nic proti rybě. Spíš mi v tu chvíli vadí nemožnost výběru a změna zavedených zvyklostí, a tak odcházím. Večerní procházka městem byla tím pádem trochu navíc, ale nevadí.
Skončím v jedné z restaurací na promenádě. Klasiku, tedy pljeskavici, mají. Sice v lepenji, ale mají.
