Mezi dvěma pobřežími (13.)

Se začátkem léta pravidelně vyjíždím na svou první větší cestu. Tu jsem tentokrát pojal trochu velkoryseji, takže mohly přibýt i končiny zcela nové. Jestli se svezete celých devatenáct dní, nebo jen kousek, to už nechám na vás.

13. kapitola: Ke druhému moři (10. července 2023)

Snídaně je dnes zase jiná. Tedy ne co do objemu, tady se nic nezměnilo. Poprvé se mi tu ale stane, že to vzdám před koncem. Víc prostě nemůžu.

Po dvou a půl dnech, kdy jsem se spoléhal na jiné druhy dopravy, dnes ráno opět sedám do auta. Z hotelu odjíždím deset minut před devátou hodinou. Na řadě je - nepočítám-li úvodní cestu - nejdelší přesun mezi dvěma místy ubytování.

Očekávám leccos, protože vím, že to Budapešť umí, ale je to ještě horší. Úvodních padesát kilometrů jedu dvě hodiny. Většinu toho času strávím na budapešťském okruhu, ale kolony pokračují i v úvodu dálnice M7, jež vede u Budapešti kolem Balatonu. 

Nějakou chvíli se zdá, že jsem z nejhoršího venku. U Székesfehérváru se zastavím dotankovat, a snad i trochu vzpamatovat po tom ne moc příjemném úvodu. 

Je tu ale další překvapení. Na příštích kilometrech dálnice je jedno omezení za druhým, snad i počet deset bych uvěřil. Většinou se na nich smí osmdesátkou, někde šedesát. A tak jediná maďarská dálnice dnes průjezdná bez problémů je M70 - celých 21 kilometrů dlouhá spojka, která kousek před hranicí odbočuje ze směru na chorvatský Záhřeb, aby cestovatele nasměrovala do Slovinska.

Tam nakonec jsem ve čtvrt na dvě, to znamená mnohem později, než bych si na začátku uměl představit. Že týdenní dálniční známka po patnácti letech o euro podražila, považuji za možná překvapivou, ale přece jen maličkost.

Skutečná přestávka přijde na řadu kolem půl čtvrté. Ne náhodná, naopak s ní bylo předem počítáno jako s pravděpodobnou možností. Po nějakých 420 kilometrech přijde vhod, kromě toho neuškodí poznat cestou aspoň něco málo nového.

Vesnice s názvem pro nás Čechy zvláštním, totiž Dobrna, leží v kraji mně už dobře známém. Kousek od Celje i Velenje, od dálnice něco přes deset kilometrů. Polohu má tudíž výhodnou, a pohled na alpské podhůří ocením vždy.

Lázně jsou pak ještě kousek za vsí, v jednom z hotelů, kterých je tu na poměrně malém prostoru hned několik. Jejich kapacita tak musí nutně předčit pětistovku stálých obyvatel. Všechny vypadají celkem luxusně, jen vědět, ve kterém z nich ty lázně vlastně jsou.

Zaparkuji, doptám se. Musím nakonec popojet kousek zpátky, neboť hotel Vita jsem samozřejmě minul hned na začátku. 

Za vstupné dám 15 eur. Mám odpolední zlevněné, jinak by to bylo za dvacet. A co se mi na první dobrou nechce věřit, lázeňské bazény jsou ve třetím patře. Ale je tomu opravdu tak.

Skříňky v pastelových barvách s celkovou náladou moc nekorespondují, ale třeba to byl záměr. Na celkovém dojmu to lázním neubírá ani v nejmenším. 

Dobrna jsou nejstarší slovinské lázně. Uvádí se, že činnost započaly v roce 1403, ač to tedy evidentně muselo být v jiných budovách. 

Co do rozlohy zdejší bazény nejsou bůhvíco, ale lidí je tu spíš méně, a tak to bohatě stačí.

Je tu malý prostor i na kávu a další věci k pití, za ty na fotce jsem dal 3,70 plus nějaké to dýško. Napitnina, jak ve Slovinsku říkají. Naopak tu nečekejte nic k jídlu, ten bufet - dá-li se tak nazvat - je opravdu miniaturní. 

V lázních se zdržím okolo dvou hodin, v šest jsem znovu na cestě. Zbývá mi asi 190 kilometrů do Koperu. Dorazím ve třičtvrtě na osm. Mám stejný pokoj jako vždy, i když tedy navzdory slevě, kterou dostávám, je cenový skok oproti loňsku opravdu citelný. Ale věděl jsem to předem a rozhodl jsem se jít do jistoty. 

Na pláž se snažím dostat, jak nejrychleji to jde. Samotné ubytování je rychlé, vždyť tu všechno znám, a koneckonců to ví i paní domácí. Ale další věci neurychlím. Odjezd na parkoviště sám o sobě obnáší skoro tříkilometrový okruh kolem historického centra Koperu. Trochu dost na to, že je parkoviště takřka na dohled, ale jednosměrku nepřemluvím. Kruháče, semafory pak prostě nějaký čas zaberou. Na pláži stihnu západ slunce ve 20:54 - což je o celých 12 minut později než včera v Budapešti.

Jsem tedy na druhém pobřeží, u moře od Baltu tak odlišného, jak si jen dokážu pomyslet. Dnešního večera tak byl naplněn název této cesty, zdaleka však ještě ne její obsah. Mezi dvěma pobřežími je toho k vidění pořád ještě dost.