Mezi dvěma pobřežími (12.)

Se začátkem léta pravidelně vyjíždím na svou první větší cestu. Tu jsem tentokrát pojal trochu velkoryseji, takže mohly přibýt i končiny zcela nové. Jestli se svezete celých devatenáct dní, nebo jen kousek, to už nechám na vás.

12. kapitola: Pod mosty mezi Budínem a Peští (9. července 2023)

Dnes to chce na snídani trošku širší záběr, aby se tam všechno vešlo. Nevím, jestli tohle jde ještě překonat. Na druhou stranu je ovšem pravda, že víc jíst se dá teď po ránu, dokud ještě není tak hrozné vedro. A že dneska má být opravdu řádné.

Potřetí a naposledy jdu na HÉV. Už jsem si našel zkratku mezi domy, čímž jsem tuhle pěší trasu zkrátil asi o sto metrů. A také nacházím sochu dámy, po níž je tahle část Budapešti na XX. městském okresu pojmenována. Název Pesterzsébet v sobě skrývá Alžbětu, samosebou v maďarské podobě (Erzsébet [eržébet]), zvanou Sisi. A jakkoliv se Habsburkové u Maďarů zpravidla netěšili nijaké zvláštní oblibě, císařovna je v tomto smyslu pravým opakem. 

Budapešť vznikla 1. ledna 1873 spojením dvou měst. Aspoň se to tak říká, ve skutečnosti to byla města tři: Budín (Buda), Starý Budín (Óbuda) a Pešť (Pest [pešt]), ale to je jen detail. Chvíli trvalo, než se prosadil složený název, neboť plošně i početně podstatně větší Pešť v řeči obecné i úřední dlouho dominovala. 

Potřeba pojmenování nového města vznikla i v dalších jazycích. Čeština, ač má svůj název pro Budín, s klidem přijala název Budapešť. Chorvatština a slovinština ve vzácné jednotě používají názvy Budim ([budym]) a Pešta, a v obou jazycích vznikl název nového města prostým složením obou. Chorvati a Slovinci tak maďarskému hlavnímu městu říkají Budimpešta. Němčina coby jeden z úředních jazyků mocnářství přejala psaný název Budapest, ovšem bez toho vyslovovaného [š]. Což odkoukala - vlastně odposlouchala - spousta jazyků v čele s angličtinou. Slovenština přejala název český, Poláci vyslovují název města stejně jako Maďaři. Píší ho ale polským pravopisem, tedy jako Budapeszt. 

Říká se, že na Budapešť neexistuje lepší pohled než z Dunaje. A tak to vyzkouším. Pokud budete mít tentýž nápad, nejlepší je vystoupit ze známé tramvaje číslo 2 na Vigadó tér.

Stačí dojít doslova jen pár metrů k řece, a můžete si vybírat z nabídek několika společností provozujících vyhlídkové plavby po Dunaji. Některé se vás budou snažit odchytit hned u té tramvaje.

Vyjde mi to nakonec na tu nejlevnější. Ne až tak kvůli ceně, jež v tomto případě dělá 5000 forintů. Spíše proto, že vyplouvají jako první.

Území Budapešti se od doby vzniku města rozrostlo, ale pořád platí, že co je na pravém břehu Dunaje, je Budín, a vše na levém břehu je Pešť. Budín je stále tou zřetelně menší částí, co do rozlohy tvoří asi třetinu města, co do počtu obyvatel ještě o něco méně. Na jeho území leží většina historických památek v čele s Hradem, z Budína úřadují prezident (momentálně tedy prezidentka) i premiér. Drtivá většina ministerstev má sídlo v Pešti, a jak už víme, je tu i budova parlamentu.

Dunaj je tedy stále oním dělítkem mezi oběma historicky danými částmi města, jež jsou spojeny především mosty. V jedenáct hodin startuje cesta, jíž budou mosty nepochybně dominovat. Mnohé detaily zůstanou skryté, ale ten nový úhel pohledu by měl vše vynahradit. 

Loď kotví v blízkosti Alžbětina mostu (maďarsky Erzsébet hít), To je svým způsobem jeden ze symbolů Budapešti, dost možná vám díky své zářivě bílé barvě zůstane v hlavě po případné první návštěvě města. Přes to všechno je tento most pouhou připomínkou dávného lesku. Bohatě zdobený původní Alžbětin most byl otevřen v roce 1903, ovšem stejně jako všechny ostatní byl v lednu 1945 zničen ustupujícími Němci. Obnoven byl až v roce 1964, z budapešťských mostů jako poslední, z finančních důvodů jen ve velmi zjednodušené podobě. Bohužel byl před rekonstrukcí odstraněn i původní pilíř na pešťské straně, který jinak výbuchy přestál bez větších škod a stál na svém místě ještě v roce 1960

Vyplouváme ovšem směrem od mostu, takže jako první ze všeho míjíme Budínský hrad. Ani jeho poválečná obnova se neobešla bez kontroverzí, mnohé úpravy jsou dodnes označovány za necitlivé. Nový tvar hlavní kopule navíc výrazně proměnil panorama města. Na začátku 21. století bylo rozhodnuto o nové rekonstrukci, které by se měla v mezích možností pokusit vrátit hradu předválečnou podobu. Tato i přes různé potíže rázu především finančního probíhá i v současnosti. 

Řetězový nebo také Széchenyiho most (maďarsky Széchenyi Lánchíd [séčeni lánc|híd]) je nejstarší ze všech budapešťských mostů. Otevřen byl ještě předtím, než byly Budín a Pešť spojeny do jednoho města.

Jeho poválečná obnova byla z velké části financována veřejnou sbírkou. Z Dunaje se podařilo vyzvednout podstatnou část mostovky, dokonce i závěsná lana jsou původní. Jedinou změnou oproti předválečnému stavu je takové rozšíření průjezdů v pilířích, aby proti sobě projely dva autobusy. Pilíře zůstaly ušetřeny větších škod, bylo to ale trochu štěstí v neštěstí. Během oprav byly totiž v tom budínském nalezeny nevybuchlé nálože. Most byl předán do provozu 20. listopadu 1949, přesně sto let po svém prvním otevření.

Jestliže je pohled na Řetězový most a Hrad ikonický, Parlament (Országház) je nutně přinejmenším číslem dvě. Funkce budovy je jasná, a tak uvedu její rozměry. Délka 268 metrů, šířka 123 metrů. A pokud je něco v Budapešti vysoké 96 metrů, odkazuje to na rok 896, tedy rok příchodu Maďarů do Karpatské kotliny. 

Lomený Markétin most (maďarsky Margit híd) loď už nepodjíždí, mohu tudíž nabídnout pouze pohled z okamžiku obratu a tedy z jisté dálky. Markétin ostrov (Margit sziget), spojený s městem odbočkou z mostu, je ale vidět docela dobře. 

Je čas se podívat na břeh. Novogotický Reformační kostel na Náměstí Deža Szilágyiho, jak zní jeho oficiální název (maďarsky Szilágyi Dezső téri Református templom [siládi dežő reformátuš]) stojí u řeky tak těsně, jak to jen jde. Jeho stavba byla dokončena v roce 1896. Tento rok a pár před ním byl ve znamení ohromného rozvoje města, které se chystalo oslavit maďarské tisíciletí. 

Podjetí Alžbětina mostu značí, že následuje druhá polovina plavby.

A tak tu máme ze včerejška známý hotel Gellért, a i když je Mostu Svobody (maďarsky Szabadság híd [sabadšág]) vidět jen malá část, je tu asi ta pravá chvíle na pár slov o něm. Otevřen byl v roce 1896 za osobní účasti císaře Františka Josefa I., tehdy také nesl jeho jméno (I. Férenc József híd, přičemž ta číslovka "první" se maďarsky řekne "első" [elšő]). 

Svým tvarem imituje Most Svobody visutý most. Je to především z estetických důvodů, aby lépe zapadl vedle Řetězového a Alžbětina mostu. Ve skutečnosti je to ale zcela odlišně stavěný most příhradový. Tato poměrně jednoduchá konstrukce umožňovala spolu s faktem, že oba pilíře zůstaly nakonci války stát prakticky nepoškozené, jeho rychlou obnovu. Znovuotevřen byl už v roce 1946, jako první z budapešťských mostů. Při té příležitosti dostal nový název. Jako jediný se také po válce dočkal své původní podoby.

Poměrně rozsáhlá budova slouží amatérskému divadlu Szkéné Színház, založenému v 60. letech jako univerzitní scéna. Dnes jedno z nejvýznamnějších budapešťských divadel si prý uchovalo punc jisté alternativy.

Další most, dnes pojmenovaný po básníkovi Sándoru Petöfim (Petöfi Sándor híd), byl postaven mezi lety 1933 a 1937. Nejprve ovšem nesl jméno regenta Miklóse Horthyho, a mnoho let mu dopřáno nebylo. Obnovy se dočkal v 50. letech. 

Obracíme před aktuálně nejmladším budapešťským mostem přes Dunaj. Rákocziho most (nebo též Lagymányosi híd ([laďmáňoši]) podle jedné z budapešťských čtvrtí), dokončený v roce 1995, je součástí jednoho z městských dálničních okruhů. Je sdružený s mostem železničním, což je ovšem našim zrakům skryto. 

Na pešťském břehu stojí za pohled futuristická stavba zvaná Bálna, jež do sebe integrovala bývalou budovu tuším tramvajového depa. Novodobá galerie a obchodní centrum je tím posledním, co mohu z třičtvrtěhodinové plavby nabídnout. Zbývá podjet dva mosty a vystupujeme. 

Na odpoledne nic zvláštního nevymýšlím. Nedá se. Sázím na už známé Széchenyiho lázně. Sedám do tramvaje a vystupuji na nejbližší stanici, kde se dá přestoupit na metro. Stanice Kossuth Lajos tér je sice u Parlamentu, ale pro vstup do metra se k němu musíte otočit zády.

Jednu stanici odtud je Deák Ferenc tér. Tady se kříží tři linky metra, až do otevření čtrvté linky to byla jediná přestupní stanice. Přestupuji z červené trasy M2 na žlutou M1. Je to jednoduché asi jako v metru pražském, jde se podobným koridorem, vše je přehledně ošipkováno.

Až na té staré trase konečně slyším známé "kérem vigyázzanak, az ajtók záródnak", tedy "prosím pozor, dveře se zavírají". Hláška, kterou na nové lince M4 už nevyužívají, vše je omezeno jen na zvukovou signalizaci.

Víkendové vstupné do Széchenyiho lázní je stejné jako do Gellértových. Venku je trochu přeplněno, ale to se dalo dnes čekat. 

Teploměr postupně vystoupá až na 36 stupňů, v tu dobu hledám útočiště v kryté části. Nevím, jak to dělají, ale ve vnitřních prostorách je docela příjemně. A navíc se tu dá najít bazén s termální vodou zchladlou na 29 stupňů. 

I tady je na co koukat, obdivovat se dá třeba secesní výzdoba stropů. A taky tu o pauzách mezi pobyty ve vodě vznikne podstatná část textu této kapitoly.

Ven se odvážím zase až ve chvíli, kdy se větší část areálu ocitne ve stínu a teplota spadne na čtyřiatřicet. Tam vydrží až do doby, kdy odcházím.

Venku před lázněmi je taxíků, až z té žluté oči přecházejí. Nejspíš tohle dá mému dalšímu uvažování jasný směr. V metru by to asi ještě šlo, ale představa vyhřáté tramvaje a HÉVu se mi najednou vůbec nezamlouvá.

Dovolím si malý luxus a svezu se taky. Stažení aplikace je otázkou pár vteřin. Na taxík čekám čtyři minuty, doma jsem přesně za dalších devatenáct. Pohodlí a klimatizace, k tomu docela příjemně hovorný taxikář. To vše za 7020 forintů plus něco od cesty.