Mezi dvěma pobřežími (11.)

Se začátkem léta pravidelně vyjíždím na svou první větší cestu. Tu jsem tentokrát pojal trochu velkoryseji, takže mohly přibýt i končiny zcela nové. Jestli se svezete celých devatenáct dní, nebo jen kousek, to už nechám na vás.

11. kapitola: Pod svatým Gellértem (8. července 2023)

Hotel Oswaldo je poloprázdný, stojí tu všehovšudy tři auta. Snídani jsem patrně chtěl dnes jediný, více než jedno připravené místo nevidím. Pár minut před smluvenou osmou hodinou tedy usedám. S omluvou, že hlavní chod bude hned, dostávám zatím kávu.

Dostal bych i větší, ale mně taková výslovně stačí. Ta snídaně taky, a bohatě. Dva rozkrojené croissanty, v každém z nich dvě vejce, vše v nějakém sosíku. K tomu ne hranolky, ale kostičky, několik drobných klobásek, a místo třešínky broskévka. Mám s tím opravdu co dělat. Mimo záběr zůstala míchanina džusu a šumivého vína. To zdejší se samosebou nemůže nazývat šampaňským, maďarština pro něj má slovo "pezsgő".

Dnes má opět být tropický den, a tak vymýšlím jen to, ke které vodě se dopravit. Nakonec vyberu Gellértovy lázně - primárně samozřejmě proto, že je dosud znám jen z webových stránek. 

Pěšky je to na stanici HÉVu čtvrthodinka, to už vím ze včerejška, dnes se navíc nemusím zdržovat s jízdenkou. I v sobotu jezdí linka číslo 6 v intervalu dvaceti minut, takže nějaký čas odjezdu nejdřív neřeším. Jenže když se opravdu blížím ke stanici a kouknu na hodiny, raději popoběhnu. Dalších dvacet minut se mi najednou čekat nechce. Nakonec to stihnu, vlak přijíždí asi minutu po mém příchodu. Přesněji řečeno poté, co doběhnu. 

Začátek cesty je tedy stejný jako včera, ale tramvají jedu jen do stanice Fővám tér.

Ta je podzemní, vede z ní tedy přímý vstup do metra, aniž byste museli vylézt na povrch. 

Stanice metra Fővám tér je součástí linky M4, značené zelenou barvou. V síti budapešťského metra je to linka nejnovější, otevřena byla v roce 2014. Mimo jiné rozšířila počet stanic, které se nacházejí v Budíně, ze tří na osm. Zbytek z celkového počtu dvaapadesáti je na pešťské straně. Takže se tedy svezu metrem přes Dunaj, přesněji vlastně pod ním. Pojedu jen jednu stanici, ale s třídenním lístkem není třeba nad podobnými věcmi přemýšlet

Ať už na místo dojedete čímkoli, vystupte, jakmile v názvu uslyšíte Gellért. Gellért je tu všechno - kopec, náměstí, hotel, lázně i stanice všeliké dopravy. Když v taxíku řeknete "Gellért", dovezou vás taky sem (nejspíš před ten hotel, pokud to nijak neupřesníte). Stanice metra má v názvu Náměstí svatého Gellérta (Szent Gellért tér), a je to možná jedna z těch, co se dají zapamatovat i vizuálně.

Svatý Gellért, což je místní obdoba jména Gerhard, byl biskup z přelomu 1. a 2. tisíciletí. K jeho svatořečení vedla složitá cesta, ovlivněná tehdejšími událostmi a zakončená smrtí, kterou církev uznala za mučednickou. V běhu dějin ovšem Gellért sehrál roli jen malou, dalo by se říct až nepatrnou, historie se dlouho odvíjela bez jeho účasti.

Král Štěpán I., později též svatý, měl syna Imreho, zjevného následníka maďarského nebo chcete-li uherského trůnu. Jenže jednou v roce 1031 při honu se Imreho cesta zkřížila s opravdu naštvaným divočákem, což se mu stalo osudným. Imremu, ne divočákovi. Na řadě byl tedy Štěpánův bratranec Vászoly ([vásoj], česky též Vazul). Jenže ten odmítal přijmout křesťanství, což bylo v Evropě, kde o všem podstatném včetně samotného uznání státu rozhodoval papež, velmi nebezpečné. Proto se Štěpán musel Vazula zbavit. Nechat někoho oslepit, aby nemohl vykonávat funkci panovníka, se zdálo drsné i kronikářům, a tak to občas připisovali raději Štěpánově manželce, královně Gizele. Ale ta v tom byla podle všeho úplně nevinně. Vazulovi synové raději ze země odešli, azyl jim tehdy poskytly Čechy. Štěpán ustanovil dědicem svého synovce Petra Benátského (maďarsky Velencei Péter), který se také po jeho smrti v roce 1038 skutečně ujal panování. Jenže v roce 1041 byl svržen Samuelem Abou, do arpádovského rodu přiženěncem původu nemaďarského (do panovnické rodiny se dostal tak, že si vzal dceru Štěpánova bratra). 

Samuelovou oblíbenou kratochvílí byly popravy Petrových přívrženců. Nakonec však sám sešel ze světa tímtéž způsobem poté, co Petr v roce 1044 dobyl trůn zpět. O dva roky později však byl svržen definitivně. Uvolněný trůn spěchal z Čech převzít nejstarší z Vazulových synů, pozdější král Ondřej I. (I. András magyar király). A teprve tady se na scéně objevuje Gellért, a bohužel velmi nakrátko. Rozjel se do Budína, aby nového krále uvítal a posléze korunoval, ale na kopci nad Dunajem byl přepaden tlupou Samuelových přiznivců. Ti si v Maďarsku stále vyřizovali účty, a samosebou měli prsty i ve druhém Petrově svržení. Gellérta přivázali k vozu a svrhli do Dunaje, přičemž jeho smrt pojistili ještě dalšími způsoby drsnými tak, že se na tomto místě jejich popisu zdržím. 

Hotel a lázně Gellért fungují od roku 1918 dodnes, s výjimkou přestávky v letech 1945-46 prakticky nepretržitě. Z metra k nim trefíte, když se opět budete držet jména Gellért. Šipka ukazuje na náměstí a k lázním, to jen pro zvědavé, kterým nenapoví text anglický. 

První, co vám po opuštění stanice padne do oka, je ale hotel Gellért. Lázně jsou s ním vlastně spojeny do jednoho komplexu, ale mají samostatný vchod. 

Budovu prostě obejděte zprava. Když přitom krátce pohlédnete směrem k Dunaji, uvidíte Most Svobody (Szabadság híd).

Navzdory jménu křesťanského mučedníka, s nímž se tu všude setkáváte, je vstupné do lázní přímo nekřesťanské. O víkendu, do kterého tu počítají pátek a všechny svátky, je zvýšené na 10.900 forintů, což odpovídá asi 672 korunám. V ostatní dny ušetříte patnáct stovek. Je to zkrátka zdejší klasika, za kterou si musíte připlatit.

Gellértovy lázně jsou vrcholným dílem budapešťské secese, vnitřní i venkovní prostory jsou zdobeny  četnými sochami. I samotné bazény vám dají pocit, že jste se přenesli o více než století zpátky. Moderní prvky jsou samozřejmě přítomné a nepřehlédnutelné, ale to retro tu prostě nějak funguje.

Osovou souměrnost celého areálu narušuje vstupní budova lázní, jež svírá s hotelem pravý úhel, a na ni v linii navazující venkovní bazén s vodou teplou 36 stupňů. Proč je ve vedru, které téměř vyrovnává teplotu vody, permanentně přeplněný, zatímco venkovní bazén je poloprázdný, to mi nějak nejde na rozum. 

Možná je 26 stupňů pro většinu lidí prostě málo. Jak praví cedule, kapacita bazénu je 101 osob. Vážně by mě zajímalo, jak právě na tohle číslo přišli, a hlavně jak to kdo přesně spočítá. Pravda, problém dneška to rozhodně není. 

Je jen škoda nefunkční kašny, do níž se voda kaskádovitě přelévala z horních pater. Atmosféru by to jistě dotvořilo úžasně.

Od vstupného se tak nějak odvíjejí i ostatní ceny. Třeba plechovka nealko piva s příchutí citrónu tu přijde na 2255 forintů. Cena možná takto napsaná vypadá pěkně, ale podle dnes platného kurzu to dělá pár haléřů přes 139 korun českých.

Při své zdejší premiérové návštěvě se snažím projít všechno. Hlavní vnitřní bazén je poblíž občerstvení a minout v podstatě nejde. Jako ve všech budapešťských lázních, i tady vyžadují koupací čepici. Je možné si ji tu koupit, prodají vám tu dokonce plavky, pokud náhodou žádné nemáte, ale cenu vám nepovím. Možná o ní na chvilku zauvažuji, ale v budově je takové horko, že nějak nenajdu důvod se sem vracet. 

Naopak mám důvod zajít znovu do bufetu, a tak mám pro vás něco málo dalších cen. Půl litru bublinkové vody stojí 950 forintů (necelých 59 korun). No a to vedle je oběd, protože po té snídani v hotelu zatím nic většího nezvládnu. 2530 forintů (145 Kč), kdybyste to chtěli vědět. Luxus si holt žádá svoje. Cokoliv, co si tu koupíte, zaplatíte pouze a jen kartou. Hotovost je vám tady dobrá nejpozději při placení vstupného. 

Jak i jiné budapešťské lázně, byly i Gellértovy dříve rozděleny na mužskou a ženskou část. První volání po zrušení tohoto systému přišlo po válce, a to z ryze praktických důvodů. Pánská část byla totiž dosti poničena, zatímco dámy si mohly lázní užívat jen s drobným omezením. Možná tyhle hlasy utnula rekonstrukce, při níž byly lázně tak jako tak uzavřeny úplně. A nakonec právě tady vydrželo tohle rozdělení ze všech lázní v Budapešti nejdéle. Jako první přišly v novém tisíciletí společné víkendy, definitivně pak bylo pánům povoleno družit se u vody i ve vodě s dámami (a samozřejmě i naopak) na Nový rok 2013. 

Vydržím tu lenošit asi tak do půl šesté. Při odchodu splatím malý dopolední dluh v podobě fotky vstupu do lázní.

Když už jsem vyšel na trochu vyvýšené místo, nabídnu možná zajímavější pohled na Most Svobody. Bylo by asi na místě říci k němu pár slov, ale ještě k tomu bude příležitost. 

A i když o něm dnes nebyla řeč jen v dobrém, nelze přehlédnout sochu Štěpána, prý zobrazující budoucího krále v mladém věku. Mě na soše zaujalo spíše to, že takto uctívaná postava maďarské historie je při pohledu od Dunaje zakryta koněm. 

Do hotelu se dostanu přesně obráceným postupem než ráno do lázní. Všechny druhy dopravy mi pěkně navazují, takže cesta trvá i s tím pěším zakončením zhruba hodinku. 

Mám v záloze pár tipů, kam zajít na večeři, ale nejde to. Třicítka vydrží i po osmé hodině. Vymyslím si venkovní posezení a u majitele hotelu si koupím dvoudecku vína, ale nakonec stejně zjistím, že dopít ji bude lépe v klimatizovaném pokoji.