Mezi dvěma pobřežími (10.)

Se začátkem léta pravidelně vyjíždím na svou první větší cestu. Tu jsem tentokrát pojal trochu velkoryseji, takže mohly přibýt i končiny zcela nové. Jestli se svezete celých devatenáct dní, nebo jen kousek, to už nechám na vás.

10. kapitola: Ze střechy Maďarska do večerní Budapešti (7. července 2023)

Desátý den na cestě je už v autě docela znát. Na sedadle spolujezdce se hromadí různé účtenky a prospekty. I když jsem jich část stihl vyhodit, nedá se vůbec vyloučit, že některé další, samozřejmě už pouze jednotlivé kousky jsou uloženy i jinde. K tomu všemu na podlaze vezu trochu písku od Baltu. 

Hromádka papírků se záhy rozšíří o další položku. Ve vsi či obci Sirok totiž nalézám obchod, v němž pořídím něco k snídani. V tu chvíli mi chybí jen několik stovek metrů k ujetí 3000 kilometrů.

Ačkoliv už jsem měl možnost se přesvědčit, že Maďarsko nejsou vždy jen nížiny a roviny, je třeba přiznat, že ani Mátra, nejvyšší maďarské pohoří, nějakými závratnými nadmořskými výškami nevyniká. Jeho součástí je i nejvyšší maďarská hora, vysoká 1014 metrů. Její název Kékes ([-š]) by se dal přeložit jako Modrák.

Nejjednodušší výstup na Kékes začíná na křižovatce ve vsi Mátraháza. Asi 70 metrů od ní je parkoviště, navzdory předem zjištěným informacím zdarma. 

Dojít na vrchol můžete po silnici (a po ní tam opravdu můžete i dojet, dokonce i autobusem)...

... nebo po turistické cestě, která silnici víceméně kopíruje. Dole po startu se můžete na chvíli chytit žluté značky, ale jakmile po ní dojdete zpátky k silnici, opusťte ji - na vrchol Kékese totiž nevede. 

Po většinu výstupu tak půjdete po trase neznačené, ale je to úplně jedno - na silnici nebo v její bezprostřední blízkosti zabloudit vážně nejde.

Vrchol Kékese se často označuje rozšířeným názvem Kékestető. Slovo "tető" má v maďarštině několik významů. Tím základním je střecha, ale můžete jím pojmenovat vrchol či vrchní stranu v podstatě čehokoliv. Vlastně to není nijak vzdálené tomu, co známe z češtiny - i o Sněžce se někdy mluví jako o střeše Čech. 

Pěší trasa z parkoviště na vrchol Kékese měří méně než 3,5 kilometru, převýšení dělá 303 metrů. Ta délka platí, pokud si vyšlapanými cestami zkrátíte některé táhlé silniční oblouky. Asi sedm stovek metrů před koncem se navíc může hodit možnost si na chvíli odpočinout.

Mně přijde vhod především pramínek, s jehož názvem Jávoros si v zásadě poradí i nehungarista.

Poslední prudkou zatáčku už projít musíte, zkrátit ji není kudy. Kousek před kapličkou překročíte výškovou hranici 1000 metrů nad mořem. Okolí vrcholu Kékes je jedinou oblastí na maďarském území, která leží nad ní. Celkově to dělá okolo čtvrt čtverečního kilometru.

Vrchol Kékese je vlevo od silnice. Symbolicky jej označuje kámen vyvedený v maďarských národních barvách (a s patřičným nápisem). Momentálně jsou okolo něj zábrany a pásky, ale zase tak moc to nevadí.

Pouhým okem je totiž vidět, že skutečný vrchol je o pár metrů vedle a o několik desítek centimetrů výše. Označen je mnohem skromněji. Stojím u něj za 71 minut od vykročení z parkoviště, jen několik málo minut před polednem.

Kékes je kromě jiného i lyžařským centrem, na jeho západním a severním svahu jsou sjezdovky i vleky. Ano, v Maďarsku se opravdu lyžuje. Snad právě tuhle skutečnost dokumentuje symbolický rozcestník, ukazující i směr k Tatranské Lomnici. Uvádí vzdálenost 145 kilometrů, což plus mínus souhlasí.

Díváte-li se z přístupové cesty na vrchol, stačí udělat čelem vzad a máte před sebou 176 metrů vysokou televizní věž, dokončenou v roce 1981 a rozeznatelnou už z hodně velké dálky. Vlastně se dá říct, že je pro Kékes typická, může být i rozeznávacím znamením. 

V televizní věži je ve výšce 45 metrů kavárna s vyhlídkou. Vyjet se tam dá výtahem, což doporučuji. Schody jsou příkré, nepohodlné, trochu opotřebované a po druhé otočce si říkám, kdy už jim bude konec. Dost se to vleče a zdá se to být náročnější než celý předchozí výšlap. 

Když konečně vylezu nahoru, ocitám se v takové skromnější variantě Ještědu. S ním čirou náhodou pojí Kékes velmi podobná nadmořská výška (Ještěd je o dva metry nižší). 

Ale je tu čisto, příjemná obsluha, a pořád možnost jet dolů výtahem (což také posléze učiním). 

Na vrcholu nejvyšší maďarské hory jsou výškové budovy dvě. Ta druhá, podstatně starší i nižší, je vlastně nejlépe vidět právě z kavárny. Kdysi sloužila jako rozhledna i televizní vysílač, ale první z obou funkcí začaly časem bránit kolem rostoucí stromy, té druhé zase zastaralé technické zařízení. A tak postavili tuhle televizní věž, a její předchůdkyně tu dnes stojí opuštěná. Kvůli plotu se nedostanete ani do její blízkosti. 

Cestou dolů se počasí, které dosud slibovalo leccos, rozjasní. Jak se časem ukáže, je to zlom, který znamená definitivní nástup tropického léta. 

Dole v Mátraháze jsem za 49 minut. Při mém odjezdu je tu sice kolem dvaceti stupňů, ale jak postupně sjíždím níž a níž, teplota jde rychle nahoru. O šest set metrů níže skončí na třicítce. 

Z dálnice směřující na Budapešť sjedu v Hatvanu. Na internetu jsem zjistil, že by tam měly být lázně. Podle navigace už jsem skoro na daném místě, dokonce ve správné ulici, a pořád nic nevidím. Ale můžu vás uklidnit, jsou tam.

Městské lázně v Hatvanu. Nekryté, sezónní, a opravdu skromné. Koho nepřesvědčil už hlavní vchod, toho přesvědčí šatny.

Za nimi jsou pouhé tři bazény, z toho jeden je spíš brouzdalištěm. Ale zase je to jediný s teplou vodou. Tu v první chvíli nevyžaduji, po výstupu na Kékes dávám přednost osvěžení.

Ale nakonec zkusím i ji, abych neměl pocit, že jsem byl jen na koupališti. Hodinka v lázních může připadat za těch 2900 forintů drahá, ale tahle zastávka je přesně to, co jsem potřeboval.  

Do Budapešti zbývá samozřejmě šedesát kilometrů. Samozřejmě říkám proto, že slovo "hatvan" znamená maďarsky právě šedesát. Odnepaměti se vedou spory, odkud se ten název vzal. Jedni tvrdí, že podle vzdálenosti od hlavního města, druzí celkem logicky oponují, že název existoval už v době, kdy lidstvo o nějakých kilometrech nic netušilo. A tak to bude jen nějaká náhoda, podobně jako v rakouské vsi Vierzehn, jež leží 14 kilometrů od české hranice.

Až k Budapešti je cesta v pohodě, ale pak přichází pomalý průjezd přeplněným městem. Nakonec mi těch 60 kilometrů trvá skoro hodinu a půl.

Hotel Oswaldo pro mě není ničím neznámým, ani já pro něj ne, a tak jsem s ubytováním hotov celkem rychle. Pokoj mám od vchodu či od recepce pořád rovně, asi abych nezabloudil.

Vyrážím do centra, ani ne tak za poznáváním něčeho nového, ale nasát atmosféru. Nejprve dojdu asi kilometr k jízdenkovému automatu, kde si koupím jízdenku na tři dny za 5500 forintů. Nelze jej minout. Vörösmartyho ulice (Vörösmarty utca), na níž je i hotel Oswaldo, totiž vede až sem. Stačí jít pořád rovně a na konci se trochu rozhlédnout. 

K centru se musím posunout nejprve příměstkou železnicí zvanou HÉV. To je zkratka za Helyiérdekű Vasút (nesnažte se to ani přečíst, doslovný překlad znamená "železnice místního zájmu", což se v tomhle vedru nesnažte ani pochopit). 

Na HÉVu oceníte, že jezdí víceméně přesně. Jinak je to strašidelná socka. Špínou a celkovou zanedbaností se vyznačují především stanice, marně vzpomínající na zašlou slávu. Stáří je znát i na vozech. Aby ne - vyrobeny byly před desítkami let kdesi v NDR. 

Tramvaje už jsou na tom podstatně lépe, a hlavně na rozdíl od loňska jezdí linka číslo 2, kterou z konečné HÉVu dojedu až do centra. 

Za soumraku zajímavě osvětlený je Řetězový most. Nejdříve jsem myslel, že se střídají národní barvy, ale tuhle teorii jsem zavrhl, když se objevila jakási modrofialová.

Dovolím si jednu histrorickou odbočku s těmito místy souvisejícími. Při pohledu na most mám někde za zády budovu Maďarské akademie věd (Magyar tudományos akadémia). Instituce založená v roce 1830 neměla dlouho vlastní budovu. Nakonec byla vypsána sbírka, z jejíhož výtěžku bylo v letech 1862-1865 postaveno novorenesanční sídlo na Náměstí Istvána Széchenyiho.

Řetězový most je otevřený pro dopravu, ale pořád ještě ne pro chodce. Ti se mohou přes Dunaj dopravit autobusem, který jede až do Hradní čtvrti. Povinnost velí jet. Mluvil jsem totiž o atmosféře. Kdo totiž nebyl večer na Rybářské baště a nepohlédl přes Dunaj na osvětlenou budovu parlamentu, jako by v Budapešti nebyl.