Mezi dvěma pobřežími (1.)

Se začátkem léta pravidelně vyjíždím na svou první větší cestu. Tu jsem tentokrát pojal trochu velkoryseji, takže mohly přibýt i končiny zcela nové. Jestli se svezete celých devatenáct dní, nebo jen kousek, to už nechám na vás. 

1. kapitola: Směr Svinoústí (28. června 2023)

Pokud si chci v dalším vyprávění udržet nadhled a dobrou náladu, neměl bych se snad ani příliš podrobně rozepisovat o samém úvodu cesty, započaté kolem půl sedmé ráno. Praha je o středečním ránu prostě jedna dlouhá a otravná kolona. Klid od ní je až ve chvíli, kdy se kolem ústecké dálnice D8 začínají rýsovat vrcholy Českého středohoří. 

Docela pohledným dílkem na téhle dálnici je lávka Kočičí oči. Stojí za zmínku, ač pro cestu samotnou nemá význam pražádný. Získala totiž ve své době pár mezinárodních architektonických ocenění. Na 76. kilometru dálnice může někomu posloužit i jako dobrý orientační bod. Těsně za ní je totiž poslední benzínka před hranicí.

Zastavím se tam také, i s touhle přestávkou jsem v Německu po třech hodinách jízdy. 

Pohodová jízda zatím pokračuje i tady, a tak ji zkusím vylepšit přestávkou na lehce předčasný oběd. Je to takové prefabrikované cosi, hodné fastfoodu, ale u vědomí toho, co dokáží naservírovat v téhle části země, to považuji za celkem přijatelné. 

Trochu drhnout to začíná na Berlínském okruhu, jinak též na dálnici A10. Obvyklé tři pruhy jsou momentálně většinou zredukované na dva, což tedy udělá svoje. Místy jedu tak padesátkou a jsem rád.

Ale aspoň jedu, po Berlínkém okruhu asi 50 kilometrů (čímž je tentokrát myšlena vzdálenost), pak odbočím směrem na Štětín, a je zase klid. Štětín je na směrovkách samosebou v německé verzi jako Stettin, neboť Němci uvádějí po svém všechny názvy.

Na hranici zbývá ujet posledních něco přes sto kilometrů. Ve tři čtvrtě na dvě míjím ceduli s nápisem Rzeczpospolita Polska.

Krátce poté přichází nejhorší nápad dne. Motivace k zastávce ve Štětíně byla celkem jasná - najít nám nejbližší moře nebo aspoň něco, co by na něj navazovalo. Tady na severu, na jižním pobřeží Baltu, je to s určením hranice moře trochu složitější. Což o to, hydrologové mají po létech sporů jasno - nejzazší místo, kam sahá Balt, je ústí Odry do Štětínského zálivu. Ale neznalému návštěvníkovi, mezi které se tady počítám, nemusí být zřejmé, co zrovna vidí. Na bohatě členitém pobřeží a v zálivu odděleném od okolního moře souvislou řadou ostrovů totiž nemusí být na první pohled jasné, co je už moře, a co je jen jezero na řece, která se do moře teprve o kus dál vlévá. 

Štětín (polsky Szczecin [ščecin]) je podle všech dostupných materiálů místo docela malebné. Ve mně ale zanechal dojem rozkopaného města bez možnosti průjezdu. Pokus o něj nakonec končí doslova ve slepé uličce, z níž je návrat problematický stejně jako předchozí obrat. Obojí je ovšem v jednu chvíli nutné. Obrat zvládnu nadvacetkrát na nějakém dvorku mezi domy, kde jsou parkovací místa pro šest aut, ale stojí jich tam nejméně osm. Návrat pak zpestřuje několikeré potkání se s protijedoucími, kdy z toho jednoho jízdního pruhu, společného pro oba směry, před sebou opravdu uhýbáme, kam se dá. Hektické a stresující je to tak, že nakonec z tohoto místa nemám ani jedinou fotku. Dost, Štětín prostě vzdávám. Všechno se holt nepovede, a mohu jen doufat, že takto neúspěšný už v dalších dnech nebudu.

Mořskou zátoku nenacházím ani na druhý pokus, nepochybně úspěšnější. Jak později zjistím, ve Štětíně bych ji dle současné klasifikace ani nenašel. Ústí Odry, vzdálené od české hranice 283 kilometrů, totiž leží o něco málo severněji. Ve srovnání s tím, co jsem mohl najít na okraji Štětína, mám ale náhradu v podstatě rovnocennou.

Odra se asi 80 kilometrů před Štětínem větví do úzké delty, tvořené nejprve dvěma rameny. Ta se postupně dělí na nepřehlednou spleť kanálů, mezi nimiž jsou četné ostrovy a mokřiny. A také ledovcové jezero Dąbie ([dombje]), v Polsku čtvrté největší. Hlavním zdrojem vody je rameno zvané Regalica, nicméně existuje i komunikace s hlavním tokem Odry.

K jezeru přijíždím trochu blátivou cestou z vesnice Czerna Łąka. Opravdu to tu moře trochu připomíná - písčitou pláž vidím hned na první pohled, prázdná je jen kvůli počasí. Teplota sotva dvacet stupňů prostě do vody nikoho neláká. Na břehu jezera jsou ale i mariny, do nichž díky nulovému spádu zbývajících deseti kilometrů oficiálního toku Odry mohou připlouvat i lodě z volného moře.

Do cíle mi zbývá kolem 90 kilometrů. Polovinu z nich ujedu po rychlostní silnici S3, takže aspoň tato část je poměrně rychle za mnou. Krátce poté vjíždím po mostě na ostrov Wolyn, nejvýchodnější z ostrovů oddělujících od moře Štětínský záliv. 

Dojezd do Svinoústí (polsky Świnoujście [švinoujšče], historicky německy Swinemünde) zdrží nutnost  překonat Svinu, tedy průliv spojující Štětínský záliv se samotným Baltem. Tunel pod Svinou právě dokončili, ale navzdory různým slibům i zprávám ho neotevřeli ani 17., ani 23. června. Nakonec se tak prý stane třicátého v poledne, ale to už je pro mě pozdě. Zbývá tedy pouze trajekt, který dosud obstarává jediné spojení mezi čtyřicetitisícovým Svinoústím a zbytkem Polska, a který je k mému obrovskému překvapení zdarma.

Trajekty jsou tu vlastně dva, ale na vybranou nemám. Jeden je totiž určen výhradně pro obyvatele Svinoústí, a jako cizince vás od něj nemilosrdně vrátí, i kdybyste si tu vystáli frontu nevím jak dlouhou. 

Ono to čekání je jaksi otravné už ze samé podstaty věci, ale uvážím-li, že ani ne hodinu poté, co jsem odjel od jezera, jsem už na trajektu, není to zase tak hrozné příkoří. 

Paradoxně k tomu všemu na mnohem menší ostrov Karsibór ([karsibur]) se stejnojmennou vsí o sedmi stovkách obyvatel vede most. Poplujete-li směrem do Svinoústí, nemůžete ho vlevo od plavební dráhy přehlédnout. 

Svina, polsky Świna, byla mezi mořské průlivy zařazena někdy v 19. století. Do té doby byla kartografy považována za jedno z ramen delty Odry, stejně jako Dziwna, oddělující od pevniny ostrov Wolin. Drobným dokladem toho je samotný název města, ještě průhlednější je pak jiné české exonymum Ústí nad Svinou, svou formou rozhodně odkazující spíše na řeku než na cokoliv jiného. Ať už tedy je Svina čímkoliv (a myslím, že jí samotné je to jedno), má v tomto místě šířku kolem 500 metrů. Trajekt s vámi ovšem obkrouží oblouček zhruba o polovinu delší. 

Plavba z jednoho břehu na druhý trvá kolem dvaceti minut. Velkou radost mi činí, že se zatím vyjasnilo, a i když se pomalu blíží večer, teploměr konečně vylezl až někam k pětadvacítce.

Centrum Svinoústí leží na ostrově Uznam, jehož větší část náleží Německu. Tam ho nazývají Usedom. V češtině pro něj existuje název Uznojem, uváděný encyklopediemi, ale mohu-li přidat vlastní pohled, až do doby plánování téhle cesty jsem znal jen název německý, a tak nějak samozřejmě jsem předpokládal i existenci polského. Po tomto ostrově tedy musím ujet posledních osm kilometrů do klidné, okrajové části města zvané Dzielnica Nadmorska ([dželnica nadmorska], tedy Přímořská čtvrť). Po šesté hodině jsem konečně na místě.

Hotel Sobótka ([sobutka]) vypadá stejně klidně jako ona čtvrť: z jedné strany je park, v ulici je provoz řekněme přiměřený. Za jednu noc platím necelých 250 zlotých (aktuální kurs je 5,29 Kč/1 zł), kterážto cena zahrnuje též snídani. 

Parkování je třeba si dokoupit, za den chtějí 50 zlotých. Za tuhle cenu máte auto aspoň za plotem a k tomu jistotu parkovacího místa. To svoje poznáte podle čísla, shodného s číslem pokoje. Prosté. 

Poté, co jsem ubytován, tedy "zakwaterovany", jak se říká ve zdejším kraji, přejedu blízkou hranici a jsem zpátky v Německu.

Na pláži pod obcí Ahlbeck ([álbek]) vyzkouším Balt. Moře, které má u nás pověst studeného, je teď večer naopak velmi příjemné, byť vlny si s vámi občas udělají, co se jim zrovna zachce.

Ty, co jsou zvyklí na Jadran, překvapí velmi málo slaná voda. Příčinou je nízký odpar a vydatný přítok vody z řek. Slanost Baltského moře je tak asi čtyřicetkrát menší než Jaderského. S trochou nadsázky se dá říct, že je to taková trochu ostřejší minerálka. Voda Baltu je často označována jako brakická, tedy míchaná sladká a slaná. Pak by Baltské moře bylo vůbec největší plochou brakické vody na světě. Nic to ovšem nemění na krásných písečných plážích, k nimž odedávna neodmyslitelně patří proutěné košíky sloužící k ochraně před větrem i před pískem. 

Vlastně si tu tak trochu doplňuji vzdělání, na rozdíl od svých vrstevníků jsem totiž u Baltského moře v NDR nikdy nebyl. NDR už dávno není (a dobře, že tak), ale to moře tu je víceméně pořád stejné, a jak je vidět, zachovaly se i některé tradice. Stokrát si pak můžete říkat, že některé fotky odtud budou až kýčovité - třeba i budou, ale jsou pohledy, které vám poskytne právě a pouze moře, ať už jakékoliv. 

Soumrak mě zastihne přímo na hranici. Je tu takový zvláštní pomník nebo jak to nazvat, obsahující státní symboly sousedících států a jejich názvy v obou jazycích, přičemž první je vždy jazyk domácí. 

Na pobřeží je to odtud kolem dvou set metrů, vede tam dřevěný chodník a cyklostezka v jednom. Během této krátké vzdálenosti minete záležitost zvonaou v němčině Grenzbake, v doslovném překladu hraniční maják. Jde o signalizaci státní hranice, viditelnou už z dálky. 

U tohoto předmětu stojacího se hranice i stezka lomí, a zatímco hranice pokračuje až do moře, stezka krátce poté končí, načež se začnete bořit do písku. Tak trochu bych nevěděl, co si tam případně počít s kolem. Od určité chvíle je totiž úplně nejlepší ze všeho jít bos. I tak vám ten písek za chvíli vleze úplně všude.

Ve směru té stezky pokračuje plot, napůl pískem zasypaný a evidentně dost letitý, který dává tušit, kudy na pláži probíhá polsko-německá hranice.