Mezi březnem a dubnem (4.)

Projdu-li svoje cestovatelské kapitoly pěkně od začátku, zjistím, že v Büku mi dosud chybí listopad, prosinec a březen. Začátek téhle cesty sice vyšel až na samý konec posledně jmenovaného měsíce, ale i to se počítá.

4. kapitola: Kapuvár (31. března 2023)

Ne úplně slunečné, ale určitě polojasné je dnešní ráno v Büku. Spíš bych tedy měl říct dopoledne, přece jen vstávám o poznání později než včera.

Mám namířeno do Kapuváru, který je od Büku vzdálen jen nějakých 30 nebo 40 minut. A to i v případě, že vás navigace zavede na podobnou cestu, po jaké jsem se projel asi pět stovek metrů. Za všechno může docela malý výkop na odbočce v obci Simaság. Tohle tedy bude nejkratší možná objížďka. Na jejím počátku mírně zaváhám, ale pak vyrazím kupředu. Cesty zpět pak už není. Je dobře namoknuto, po rozmáčeném bahně to chvílemi pěkně klouže ze strany na stranu. 

Že by ale následující asfaltka, na níž ještě drahnou chvíli dělám stopy, byla zas o tolik lepší, to se říct nedá. Hlavní silnice se sice v Maďarsku po kouskách opravují, ale ty vedlejší jsou někdy opravdu hrůza. Tohle je prostě jedna z nich.

Město Kapuvár si nepleťte s Kaposvárem, jenž leží opačným směrem, asi pětačtyřicet kilometrů jižně od Balatonu. Tak tedy Kapuvár, který najdete asi 10 kilometrů od hranice s Rakouskem, byl založen zřejmě někdy zkraje 12. století. Svůj název odvozuje od slov kapu (brána) a vár (hrad). Jelikož leží v rovině, je nasnadě, že dnešek bude dnem spíše odpočinkovým. A konečně také musím k vodě, ta už se mi do včerejšího programu nevešla. 

Od počátku byl Kapuvár považován za vstupní bránu do Maďarska ze západu, z téhož důvodu byl hrad v dobách turecké invaze proměněn v pevnost. Práce začaly kolem roku 1540, tou dobou už byli Turci v Budíně. Pevnost, tak tak dokončená, po dlouhém obléhání v roce 1594 padla.

Zdejšími pány byly snad všechny významné rody, na které si vzpomenete: vystřídali se tu Kanizsaiové, Nádasdyové i Esterházyové. Doby, kdy měl hrad tvar čtverce s baštami v rozích, jsou dávno pryč, stejně jako věž se zvonicí. Z toho čtverce se dodnes zachovala jen jedna strana. Esterházyové hrad přebudovali na zámek, a obývali ho do té doby, než jim ho stát znárodnil. V budově dnes sídlí správa města, jehož význam po Trianonu paradoxně poklesl, ač se ocitlo hranicím státu blíže než kdykoliv předtím.

Před zámkem je park, zbudovaný na místě někdejšího hradního příkopu. Dnes je přirozeným centrem společenským, v letních měsících i kulturním.

Na jeho okraji si pak můžete všimnout bývalého mostu. Zůstal zachován i poté, co bylo koryto umělého kanálu Kis-Rábca, původně tvořící součást obrany hradu, přeloženo o kus dál. A vtipně byla zvětšena i nosnost mostu. Bylo to nutné i prozíravé, dnes po něm totiž vede hlavní průtah městem.

Nepřehlédnutelný je kapuvárský Farní kostel sv. Anny (Szent Anna plébániatemplom). Rok jeho vzniku (1808) i obnovy po požáru (1884) se dozvíte z průčelí.

Zamčeno sice není, ale projít si vnitřek kostela stejně nemohu. Vstupu totiž tentokrát brání mříž. Fotit se přes ni sice dá, ale to je tak všechno.

V centru Kapuváru najdete spoustu soch i památníků. Nezbytný je král Štěpán I. se svou manželkou Giselou. Sousoší stojí právě u zmíněného průtahu Kapuvárem.

Přesuňme se ovšem zpátky ke kostelu. Vpravo od něj (myšleno při pohledu z hlavní ulice) je Park hrdinů (Hősok parkja) s pomníkem obětem 1. světové války.

Za pomníkem je vidět Katolická základní škola Sv. Vincenta (Szent Vince katolikus altalános iskola), v jejíž budově fungoval v pohnutém říjnu šestapadesátého roku zdejší národní výbor. Možná trochu překvapí, že se pamětní deska na zdi školy neobjevila na nějaké kulaté výročí, ale v říjnu 2005. 

Na památníku příchodu Maďarů sice rok jeho vzniku nenajdete, ale jelikož upomíná na 1100. výročí, musí nutně pocházet z roku 1996.

Před Kulturním střediskem (Művelődési központ), ...

... sloužícím jako koncertní sál i divadlo a obsluhujícím i veřejnou knihovnu, jejíž budova je v těsném sousedství, najdete Ženu hrající na harfu (Hárfázó nő). Budova sama má přibližně tvar písmena L, a jedna její část stojí v místě jednoho z křídel původního hradu.

V sousedství je pak i praktická věc - sluneční hodiny, kupodivu ukazující aktuálně platný letní čas.

Ve městě se nakonec vydržím procházet přes dvě hodiny. Následující návod k použití tlačítkového semaforu se může hodit nejen v Kapuváru. Ponechme stranou, proč právě v tomto městě dali nové cedule přes staré tak, že původní nápisy přečnívají, a buďme věcní. Černé pole přináší nutný úvod "jestliže chcete přejít". První krok popisuje pole šedé: "stiskněte". Že tlačítko, to už si musíte domyslet. Barvy následujících příkazů korespondují s barvami svítícími na semaforu: na červenou "čekejte", na zelenou "můžete jít". Je to jednoduché. 

Zůstal bych i déle, ale lázně, které tady v Kapuváru mají, jsou jen sezónní. Na jejich otevření si musíme počkat do 15. června. Kemp ani parkoviště kamiónů nepatří mezi objekty mého aktuálního zájmu, radnici už jsme viděli, takže mohu svoji zdejší návštěvu směřovat ke konci.

Kavárna se k tomu účelu zdá být jako stvořená, a skutečně jednu nacházím. Jak se posléze ukáže, úplný konec to není. Ale všechno hezky popořádku. Síť cukráren, pekáren a kaváren Lipóti byla založena v roce 1992. Její provozovny najdete prakticky po celém Maďarsku, častěji snad v jeho západní polovině. Kavárnu v Kapuváru hledejte téměř naproti kostelu sv. Anny, blízko hlavní křižovatky.

A zbývá ten závěr. Skutečně neplánovaný, zařídilo ho počasí. Slunce totiž na chvíli vyleze z mraků, a tak oběhnu pár předtím již viděných míst a fotím je znova. Stíhám jen sluneční hodiny, památník příchodu Maďarů a královský pár. Fotky skutečně vypadají lépe, ale aprílové počasí je i s malým předstihem hravé a svým způsobem záludné. Víc mi nedopřeje.

Na samém startu této rychlé části procházky však obrátím vaši pozornost k objektu, který u nás již nenaleznete. Zároveň může telefonní budka být dobrým vodítkem, budete-li třeba hledat právě kavárnu Lipóti. 

A o pár metrů dál nalézám možná nejúplnější pohled na někdejší kapuvárský hrad, později zámek, nyní radnici. Křižovatka je bohužel velmi frekventovaná, takže k získání nerušeného pohledu budete potřebovat i jistou dávku trpělivosti. Jestli se vyplatí, to už je na každém z nás. 

Na parkovišti lázní v Büku jsem kolem čtvrt na dvě. Ten ranní půlkilometr po polní cestě je na autě znát pořád. 

V těchto místech jsem nebyl půl roku, a tak je čas podívat se, co je tu nového. Prostor před lázněmi dostává konečně tvar, ale co vlastně v té nové budově bude, opravdu nevím.

Hotová je cesta přes park. U pokladny lázní tak můžete být o něco dřív, ale zatím choďte po těch kamenných obdélnících. Jistě si to časem sedne, ale zatím se to trochu boří.

Vstupné je zase o kousek vyšší, letos vás přijde na 6200 forintů, to je asi 384 korun. Hlavní bazény už mám okoukané, a tak se na chvíli přesouvám do zážitkových lázní, jak tady tomu říkají (v originále elményfürdő). Lidí je tu hodně, ale mně samotnému teplota nad třicítkou a velká vlhkost za chvíli vadí.

Zkouším se rozhlédnout více. Jak mimo sezónu vyřešit provoz čtyřdílného bazénu, to muselo opravdu dát práci vymyslet. 

V té jediné funkční části se lidí tísní také dost, takže se vracím. Teplota dnes dosáhne na tu vší bídu slušného maxima, a tak to zvládnu i venkem.

Následný pobyt ve vodě pak proložím návštěvou zdejšího bistra. Ne že bych si zrovna na polévku mohl nějak stěžovat. Ale lázním v Büku už dlouho chybí jídelna s nějakou širší a zajímavou nabídkou. V tomto směru dobré časy skončily s nástupem covidu. 

Z lázní odjíždím mezi šestou a sedmou. To už se přihnal další večerní déšť, chvílemi opravdu silný. Vyžene mě dokonce i z cesty k Fehérló, na druhý pokus už se vybavím lépe.

Odpočinkový den končí. Byl tak trochu zkrácený o ráno i kus večera, neboť k Fehérló jdu tentokrát ještě za světla. Ale i to k odpočinku patří.