Mezi březnem a dubnem (1.)

Projdu-li svoje cestovatelské kapitoly pěkně od začátku, zjistím, že v Büku mi dosud chybí listopad, prosinec a březen. Začátek téhle cesty sice vyšel až na samý konec posledně jmenovaného měsíce, ale i to se počítá.

1. kapitola: Přes Rakousy do Maďarska (29. března 2023)

Využívám pár volných dnů, které dost možná náhodou vyplynuly z mého pracovního rozvrhu. Původní plán byl vyjet brzy, ale dosud ne zcela srovnán s posunem času na letní to nezvládnu dříve než tři minuty před osmou. Ráno je mrazivé, chvílemi sněží. Pamětliv toho, že rituály se vynechávat nemají, zařazuji do programu tradiční zastávku v Českých Budějovicích. Jediné, co měním, je druh občerstvení. Hned po té svačině se mi poprvé ozve János. Ani jsme si v minulých dnech nepsali, a tak se možná chce ujistit, že jsem na svou dnešní cestu nezapomněl. Jak bych mohl. Odhaduji cestu i všechny možné zastávky na ní a odepíšu mu, že přijedu asi někdy mezi pátou a šestou. A že čas každopádně ještě upřesním.

Hned po odjezdu opouštím obvyklou trasu. Vlastně jsem si k té zastávce musel malinko zajet, ale bylo to nutné. Vynechat rituály se totiž nemusí vyplatit. Místo na Dolní Dvořiště a Linec pokračuji směrem na Třeboň a Chlum u Třeboně. Hranici s Rakouskem překročím kdesi v lese mezi Staňkovským rybníkem a obcí Schlag. 

Ještě než dojedu na místo, kvůli kterému jsem změnil zaběhnutou trasu, učiním zajímavé zjištění: představte si, že i v Rakousku mají Karlštejn.

Oproti tomu našemu je tu několik rozdílů. Ten rakouský se samozřejmě píše německým pravopisem. Také se mírně odlišně čte ([karlštajn]), ale oba názvy vycházejí z téhož. Rakouská obec Karlstein není nad Berounkou, ale nad Dyjí, které tu říkají Thaya. Oproti středočeskému jmenovci má skoro dvakrát tolik obyvatel. Také se jmenuje po Karlovi, ale tento Karel nebyl králem. Vlastně se ani neví, čím byl. Ale hrad tu mají taky. Dokonce o nějakých 250 let starší.

Důvod, proč jedu tudy, je jen o pár kilometrů dál. Z malého města Raabs and der Thaya je to na naše hranice jen kousek, sotva deset kilometrů. Byť přeshraniční cesta s natažením železné opony pozbyla významu, historicky je to okolnost důležitá. Karel Havlíček Borovský se v jednom ze svých epigramů ptal žáků, kde se vzalo jméno Rakouska. Že to nebylo od raků, to si troufne odhadnout asi každý, ale někde to jméno počátek jistě vzalo. Bylo to právě odtud. Místní hrad byl prvním, který cestovatelé z Moravy a z Čech v cizí zemi spatřili. A ruch tu panoval čilý jak obchodní, tak společenský i církevní. Místní hrad se tehdy nazýval Ratgoz. Už Kosmova kronika česká jej v roce 1100 uvádí pod trochu zkomoleným názvem Racouz. Od toho je jen krůček k českému pojmenování Rakousy nad Dyjí. Název se časem přenesl na celý zdejší kraj a brzy i na celou zemi. Takhle tedy vznikl unikátní český název Rakouska. Rozšířil se i za hranice českých zemí, ale vedle robota a možná i pistole se nezařadil. Převzali ho pouze Slováci a na nějaký čas i Poláci, kteří ovšem zkraje 20. století název Rakusy opustili a přešli na obvyklejší Austria. 

Jsem tu krátce po poledni, což se záhy ukáže jako čas nejméně vhodný. Parkoviště na náměstí je zadarmo, ale stát se tu smí jen 90 minut, a prý potřebuji parkovací hodiny. Trafika a papírnictví, kde jejich pořízení připadá v úvahu, mají ovšem od dvanácti do dvou zavřeno.

Takže to risknu bez nich. Chvíle potřebná k doběhnutí někam pod hrad, odkud se dá pořídit slušná fotka, mi projde bez následků. Nakonec mi stačí z náměstí jít jen kousek, neboť ten správný pohled na hrad je z mostu přes Dyji. 

Ne že by se počasí nějak pronikavě zlepšilo - zima je pořád, a pořád stejně nepříjemná - ale před Vídní se teplota vyškrábe někam k osmi stupňům. Tím pádem se občasné sněžení změní na občasný déšť. Tak aspoň něco. Vídeň jinak neslibuje nic zvláštního. Přeplněná dálnice se tu dala čekat. Občas se jen popojíždí, naštěstí to ale trvá jen krátce. Když se podaří tenhle úsek projet, mám vlastně vyhráno.

Je to jediná nepříjemnost, která mě na cestě potká. Po více než čtyřech hodinách se vracím na obvyklou trasu. Pořád o ní mluvím jako o obvyklé, to je pravda, ale sami jste si moholi všimnout, že stále častěji ji měním za nějakou alternativní. Zatím byly všechny kratší co do vzdálenosti, na čas to vychází přinejhorším stejně.

Rakouská dálnice A3 je jako vždy volná, jedu na hraně povolené stotřicítky. Dílek či dva nad ní snad projdou vždycky. V půl čtvrté jsem v Maďarsku. Z hranice píšu Jánosovi, že to stíhám určitě před pátou. 

S ohledem na další plány si kupuji desetidenní dálniční známku. Při jejím placení se nestačím divit - stojí rovných pět a půl tisíce forintů. Docela příjemné jsou naproti tomu ceny pohonných hmot. Netankuji ale hned tady u hranice, a dělám dobře. MOL patří spíše k těm dražším pumpám, najít se dá i litr nafty kolem 570 forintů. Což je rozdíl, který se v přepočtu blíží někam ke dvěma korunám. 

Posílám Anett zprávu, že právě přijíždím do Büku. Připojená fotka není zrovna typická, ale byl by v tom přece čert, aby Bük nepoznala. 

U Jánose jsem nakonec asi ve tři čtvrtě na pět. Mám v plánu jednak vybalit, jednak chvíli relaxovat po cestě a tedy nedělat vůbec nic. Jenže plány záhy změní řetězec drobných náhod.

Anett píše, že dnes nepracuje, ale zahlédla u Jánose moje auto. A že se tam zastaví. Místo vybalování tedy seběhnu dolů (bydlím totiž v patře) a popovídáme tady. Nachomýtne se u toho János otec, který mi nabídne svezení do restaurace. Tak tedy jen abych neurazil, nechám se tentokrát těch možná sto metrů k Fehérló odvézt. Z jídelního lístku vybírám kuřecí prsa a krokety se sýrovou omáčkou.

Samozřejmě nemohu vynechat víno. Červený Zweigelt by mohl být pěkným zakončením dne,...

... ale musím se ještě zabydlet. Času je spousta, zpátky jsem totiž už před sedmou. To se mi nakonec hodí i s ohledem na zítřejší program. Spát tedy mohu jít brzy, ale apartmán se dlouho nedaří vytopit. Termostat nastavím na docela brutálních pětadvacet stupňů. Topení jede na plné obrátky, ale hluk vydává velmi mírný a monotónní, teplota nakonec přece jen stoupne, a tak usínám. Pro dnešek tedy dobrou noc, vše podstatné je přede mnou.