Malá únorová ochutnávka maďarských specialit (3.)

Od dovolené v zimě čekáte leccos. A jak to tak v životě bývá, vaše očekávání se splní tu více, tu méně. Nepochybně v tom značnou roli sehrálo i štěstí, že pár únorových dní v Büku a okolí se dá řadit mezi ty hodně zvláštní.

3. kapitola: Zámek Esterházy (10. února 2022)

Ráno byly stejně jako včera dva stupně pod nulou, ale stejně jako včera to dlouho nevydrželo. Už během cesty se oteplovalo tak, že teploměr by stoupal před očima, kdybych na něj tedy mohl mít ty oči upřené. Raději však sleduji cestu, občas si nechám poradit od navigace - a to je někdy ta potíž. Ona zná různé zkratky, a kolikrát vidí silnici i tam, kde je s bídou průjezdná cesta.

Ale risknu to, nakonec je to sotva půlkilometrový úsek, pak už se zase jede po normální silnici. I když, normální... nejen ty vedlejší jsou tady kolikrát ve stavu opravdu bídném. Ale to by byla kapitola sama pro sebe.

Z Büku do Fertődu, městu poblíž hranice s Rakouskem a Neziderského jezera, obývanému asi třemi a půl tisíci obyvatel, je to nějakých 40 kilometrů. Chcete-li navštívit zdejší zámek, budete potřebovat zaparkovat. V klidu ignorujte šipku k zámku směřující vpravo a odbočte naopak doleva. Parkoviště uvidíte záhy po levé straně. Nevypadá nijak výstavně, ale je zdarma. 

Fertődský zámek je největší a nejvýznamnější barokně-rokokovou stavbou v Maďarsku. Založen byl v roce 1720, dokončen byl v 60. letech. Patřil významnému maďarskému šlechtickému rodu Esterházy ([-s-] sic!), jenž původně malý lovecký zámeček postupně proměnil v honosné a reprezentační sídlo rodu. 

Je to asi tři a půl roku, co jsem se procházel zahradou zámku. Tentokrát ji tedy vynechám a zkusím prostory vnitřní. Prohlídky se konají od devíti každou celou hodinu, stíhám tu v jedenáct. Slibují sice výběr mezi výkladem v maďarštině, němčině a angličtině,...

... ale u kasy se dozvídám, že se momentálně provází pouze maďarsky. Holt to tedy zkusím. Nakonec mi paní u pokladny nabídne asi čtyřstránkový výklad psaný česky. To rozhodně potěší. A abych nezapomněl, vstupenka stojí 3500 forintů. 

Zámek je stavba o sto šestadvaceti místnostech a o půdorysu geometricky jednoduše těžko definovatelném. Základem je obdélník, jehož jedna kratší strana je nahrazena půlkruhem. Tady je také vstupní brána. Zevnitř zakulacené jsou i oba protilehlé rohy. Z delších stran pak vybíhají v místech, kde rovná hrana přechází do oblouku, křídla, ale to bychom už zabíhali do detailů. Stojíte-li v bráně, díváte se přímo na hlavní palác. Uprostřed toho všeho je nádvoří s fontánou, v jejímž středu je sousoší představující zabíjení draka. Je to vlastně nejnovější část celého zámku, vybudována byla až v roce 1784, kdy zakladatel zámku Miklós I. Esterházy, řečený Nádherný (v maďarštině Fényes, což by se dalo přeložit třeba jako zářící, ale do češtiny se tradičně překládá takto) považoval konečně dílo výstavby za hotové. Samotná symbolika sousoší má co dělat s vybudováním sídla na bažinaté půdě (však také slovo "fertő" znamená bažinu). Realizace tohoto nápadu, jinými považovaného za šílený, měla značit vítězství ducha nad hmotou.

Ten pocit vítězství si Miklós či Mikuláš neužíval dlouho - zemřel v roce 1790, a žádný z jeho potomků neměl zájem na zámku zůstat. Tehdy také začal postupný úpadek stavby i zahrad, který trval více sto let. Během nich zámek postihl i požár, čímž se zdál jeho osud zpečetěn. Na přelomu 19. a 20. století však Esterházyové začali s důkladnou rekonstrukcí, po níž se život do zámku začal postupně vracet. 

Dlužno pak ještě poznamenat, že Esterházyové svůj zdejší zámek fertődským rozhodně nenazývali. Z důvodu prostého, že totiž tehdy žádný Fertőd neexistoval. Obec, kde zámek stál, se nazývala Eszterháza. Tady bude třeba se na chvíli zastavit a konečně vysvětlit ten zvláštní pravopis. Už dříve jste se na tomto místě mohli dočíst, že maďarští šlechtici při zápisu svých jmen nedbali obecných pravopisných pravidel. A tak se stalo, že název obce sice přejali do rodového jména, ale změnili jej tak, aby snad vypadalo světověji. Neboť maďarština je snad jediný jazyk, který pro hlásku "s" používá spřežku. A abych vrátil k Fertődu: ten vznikl v roce 1950 spojením Eszterházy se sousední obcí Süttör. Oba původní názvy zůstaly dvěma dnešním městským částem.

Těch několik desítek minut do jedenácté strávím právě na tom nádvoří, pojmenovaném Díszudvar ([-s-]), což by se dalo přeložit jako nádvoří Slavnostní, Parádní, Zdobené... Ať si vyberete cokoliv, chybu neuděláte, ty významy si vlastně nijak neodporují. 

Přesně v jedenáct hodin se sejdeme tři návštěvníci a mladá průvodkyně. Když tato sezná, že jsem Čech a ti dva jsou Němci, a že všichni jakžtakž rozumíme anglicky, nabídne právě tento jazyk (neboť německy prý moc neumí). Takže jsem se oklikou dostal zhruba tam, kde jsem chtěl být.

Jak už to tak v maďarských zámcích bývá, i tenhle je prakticky bez nábytku a sbírek. Po první světové válce se zámek ocitl na nové hranici, a protože nebylo jasné, zda nakonec neskončí v Rakousku, nechal kníže Miklós IV. převézt část rodinných cenností a zámeckých sbírek do Budapešti. Na konci druhé světové války byl sice zámek ušetřen většího poškození, ale vyhlédli si ho rudoarmějci, kteří si v něm zařídili svoje sídlo. Mobiliář se pak vyšším šaržím zalíbil natolik, že ho část odvezli s sebou. Další padl za oběť oblíbené kratochvíli řadových vojáků, kteří prostě tu a tam něco rozmlátili a poté spálili. Nastupující režim se pak postaral o zbytek vybavení, jež bylo částečně rozprodáno a částečně rozkradeno. Uvolněné a znárodněné zámecké budovy pak byly využity všelijak - v jedné například sídlila střední zahradnická škola, v další výzkumný šlechtitelský ústav. Tedy instituce veskrze potřebné, ale zámku samotnému rozhodně neprospěly. Historie na konci války dohnala i rodinné cennosti, jejichž velká část padla za oběť požáru paláce Esterházy během budapešťské operace na začátku roku 1945. 

Prohlídka zámku začíná v letní jídelně, přímo spojené s přijímacím sálem. Obě místnosti jsou obložené růžovým mramorem a jejich stropy i stěny jsou bohatě zdobeny malbami i zlatem.

Návštěvy tu zřejmě Esterházyové měli časté a početné. Původní místnosti brzy nestačily, a tak byly rozšířeny na úkor schodiště. Než půjdeme o patro výš, můžeme se zastavit u modelu zámku. Ten je tu především pro ty, kteří si doteď nedokázali představit tvar celé budovy.

Nové schodiště je co do velikosti mnohem skromnější než to původní, ale kromě stavebních plánů se nezachovalo nic, co by jeho dřívější podobu přiblížilo.

Schodiště také podivným způsobem přitahovalo pozornost sovětských vojáků, kteří na konci války zámek obývali. V podstatě ho zdevastovali, naštěstí jako jedinou stavební část zámku. Zbytek dokonala podivná poválečná činnost, nazvaná oficiálně rekonstrukcí, kdy byly stěny schodiště jednoduše zabíleny. S odkrýváním původní výzdoby se začalo na přelomu století. Jako kuriozita byl zachován výtvor jakéhosi vojáka, jenž se snažil výzdobu schodiště učinit soudobější.

Hudba byla důležitou součástí života na zámku, vždyť tu dlouhá léta působil i Joseph Haydn. Hudební a slavnostní sál tím pádem rozhodně nepřekvapí. A jak je vidět, svému původnímu účelu slouží i v současnosti.

Tak jako jinde, i tady průvodkyně čeká, až si my tři návštěvníci všechno prohlédneme. Fotografování je povoleno.

Strop Slavnostního sálu zdobí malba Apollónova čtyřspřeží, jemuž jdou naproti bohyně Artemis coby symbol tmy a Venuše coby symbol světla. Celá freska zaujímá plochu kolem stovky metrů čtverečních.

Jak tak průvodkyně čeká, občas je prostor na nějaký doplňující dotaz. To už zvládneme maďarsky, ostatně zvládnutelný by asi byl celý výklad. Tak třeba příště. Poslední navštívenou částí je zámecká kaple, zrekonstruovaná kompletně v roce 2001. 

Oltářní obraz Kristova zrození vám do oka padne hned, na nástropní fresky se budete muset trochu zaklonit. Asi se dá poznat, že autor fresek v kapli i ve Slavnostním sále je tentýž. Jméno Josef Ignaz Mildorfer nám samo o sobě asi nic moc neřekne, ale jeho malby najdeme třeba v Schönbrunnu. Ve Vídni působil jako profesor na Akademii výtvarných umění (Akademie der bildenden Künste), byl však suspendován poté, co vyšel najevo jeho daňový podvod. A ač se nakonec dočkal omilostnění a byl na akademii přijat zpět, zemřel v chudobě.

V kapli se mi povede uvést trochu do rozpaků naši průvodkyni, když mě zajímá výška kopule. Nakonec se shodneme aspoň na tom, že je to prostě hodně.

Následuje ještě druhá část prohlídky, zásadně se však lišící v jedné drobnosti: platí tu přísný zákaz fotografování. Sejde se nás tu několik skupinek, a sešlí průvodci mají v tuto chvíli patrně jediný společný úkol, totiž hlídat dodržování tohoto zákazu. Takže jen slovem. Vedle sbírky starých hodin a porcelánu jsou tu i kousky nábytku, které se podařilo nalézt a vykoupit zpět. Ne všechny pocházejí ze zámku ve Fertődu, ale všechny jsou z majetku rodu Esterházy. Hledání dalších kusů, finančně vydatně podporované maďarskou vládou, stále pokračuje, a snad by jednou mohly být rozmístěny po zámku. Což by jeho místnosti, jinak opravdu krásně restaurované, rozhodně oživilo. 

Celá prohlídka trvá něco málo přes půl hodiny. Slunečně počasí velí z Fertődu nespěchat, zůstávám tedy na oběd. Prakticky naproti hlavní bráně zámku je Granátos étterem, tedy Granátnická restaurace. Stačí jen přejít Haydnovu ulici (Joseph Haydn út).

Menu vypadá lákavě, ceny přijatelně. Vybírám óriási karaj (čili obří kotlet) s bramborovým salátem. Čekejte něco úplně jiného, než co pod pojmem bramborový salát známe u nás. Rozhodně je to ale šikovná náhrada za standardně nabízené hranolky.

Jak sami vidíte, obří tu znamená opravdu obří, vše je v jednom kusu, a sníst to trochu práce dá. Během konzumace odkládám bundu a sedím jen v triku. Opravdu to jde, slunce ukazuje, co umí, takže vydržím ještě na kávu.

Sice tím pádem nestíhám dojet do Büku, než začne boj Martiny Sáblíkové o medaili na pětikilometrové trati, ale to nepodstatné sleduji aspoň uchem za jízdy, na to podstatné si prostě zastavím. Ta placka za to stojí.

V Büku nic nového nečekejte, snad jen teplotní rekord mého zdejšího pobytu, činící 16 stupňů a zdokumentovaný krátce před třetí hodinou odpolední. Je to opravdu hodně zvláštní únor. 

Takže vydržím zase až do konce provozní doby. Čas před šestou tu stojí za to, neboť ty západy slunce tu jsou zajímavé, alespoň tedy pro oko fotografa.

Ten kotlet byl nakonec tak obří a tak vydatný, že mi stačí i na večer. K Fehérló večer sice zajdu, ale jen na něco k pití. Náhodný výběr vyhrává dnes Aperol, ale ten už jste taky viděli, a tak se pro dnešek loučím bez obrázku.