Malá únorová ochutnávka maďarských specialit (2.)

Od dovolené v zimě čekáte leccos. A jak to tak v životě bývá, vaše očekávání se splní tu více, tu méně. Nepochybně v tom značnou roli sehrálo i štěstí, že pár únorových dní v Büku a okolí se dá řadit mezi ty hodně zvláštní.

2. kapitola: Kousek Chorvatska (9. února 2022)

Noc byla v Büku klidná, ráno je mrazivé. Jasná obloha a předpověď počasí dávají důvod k mírnému optimismu. Ačkoli se snad i trochu právem mohu považovat za znalce zdejšího kraje, to počasí nakonec moc neodhadnu. Pod dojmem toho, že včera mi v mikině přece jen bylo trochu chladno, navlékl jsem dnes na sebe zimní bundu. Svou roli v tom jistě sehrál i ten ranní mráz. Předpověď ovšem nelhala ani v nejmenším: při odjezdu škrábat namrzlá okna u auta rozhodně nemusím, teploměr jde už od rána rychle nahoru.

Už jsem se v nějaké dřívější kapitole zmínil o zdejších Chorvatech. Přišli sem v 16. století, když prchali před postupujícími Turky. Pár Chorvatů došlo tehdy až do českých zemí - například jihomoravská obec Jevišovka se po válce jmenovala Charvátská, ale vydrželo to jen rok a něco. Pak naše úřady, které asi neměly zájem na vytvoření souvisle osídleného území národnostní menšinou, Chorvaty rozptýlily po republice a obec přejmenovaly. Ale těch stop v místních názvech by se našlo víc. Vzpomenete si ještě, že jedna z okrajových částí Bratislavy se jmenuje Jarovce? Je pravda, že slovenština si z maďarského názvu vzala jen část, a to možná tu méně podstatnou. Původní název kdysi samostatné obce byl Horvátjárfalu, což přeloženo do češtiny znamená něco jako "vesnice příchozích Chorvatů". Je tu ještě druhá teorie, a sice že název je odvozen od sousední rakouské vesnice Deutsch Jahrndorf. Také maďarské sloveso "jár" znamená spíš "chodit" než "přijít", tak si vyberte sami. Sám si tipnu, že jazykovědci si vyberou možnost druhou, milovníci romantických příběhů zase tu první. 

Zpátky ovšem do maďarského příhraničí. Dvojjazyčných cedulí najdete na maďarské i rakouské straně hranice dost, Chorvatů tu žije dohromady okolo dvaceti tisíc. Dnes už asi nikdo neví, jak se to stalo, že dvoutisícová obec má největší podíl chorvatského obyvatelstva, který činí něco málo přes polovinu. To je Kópháza, chorvatsky Koljnof, přilepená svou jižní stranou ke hranici s Rakouskem. Svůj název získala už v polovině 14. století, kdy ji vlastnil jakýsi Péter Kolb. Tehdy se jmenovala Kolbenhof, trochu zkomolená podoba Kópháza se poprvé objevila v nějaké písemnosti z roku 1429.

Vesnicí projíždíte, cestujete-li od hranic u Šoproně třeba k Balatonu. Ale to je jen její okraj. Centrum leží stranou od hlavní silnice číslo 84, směrovky vás navedou. 

Také webové stránky má Kópháza i v chorvatštině, i když tedy v trochu ořezané verzi. Ale v obci samotné je dvojjazyčně všechno důležité.

Podíváte-li se pozorně na znak obce, najdete tam jistě výrazný chorvatský prvek, totiž červenobílou šachovnici. Vlastně jsou tam docela pěkně smíchané motivy maďarské a chorvatské. A prohlédnete-li si znak opravdu pozorně, bude se vám to ještě hodit.

Obecní úřad (v místních jazycích polgármesteri hivatal či općinski stan) najdete na rohu Hlavní ulice (Fő utca/Glavna ulica), k němuž přiléhá Petőfiho náměstí.

Tam je také možné zaparkovat, a dokonce zadarmo. Maďarský název Petőfi tér oko ničím nepřekvapí, ale chorvatská varianta Petőfijev trg vypadá stejně pěkně, jako když maďarská jména zakomponujete do textu českého.

Dominantou obce se zdá být Kostel sv. Martina (Szent Márton templom/Crikva Svetoga Martina), jak ale brzy zjistím, jiná zdejší budova obdobného charakteru je patrně ještě významnější.

Barokní kostel z 18. století je ovšem zavřený, takže vnitřek s oltářem fotím zase jen přes mříž vstupních dveří.

Kópháza je jinak podobná víc obcím maďarským než chorvatským, ale to je dáno samozřejmě její polohou, dalekou od chorvatské domoviny. Procházkovým krokem mířím k železniční zastávce.

Splést se nemohu, ulice se jmenuje Nádražní (Vasút utca/Kolodvorska ulica), ale opravdu tu mají spíš zastávku než nádraží. 

Každopádně tudy příští asi hodinu a půl vlak neprojede (možná nákladní, ale ty v jízdním řádu uvedeny nejsou). Asi čtvrt kilometru za kolejemi je nová dálnice na Šoproň, o dalších asi sto metrů dále už začíná Rakousko. Dálnice může být linií nepřekonatelnou, takže obracím směr svých kroků zpět do vsi. 

Jazyk, kterým se tu mluví (i píše), není přesně tentýž, který můžete slyšet například na chorvatském pobřeží. Je to místní varianta chorvatštiny, v češtině označovaná jako burgenlandská, Chorvati jí říkají gradišćanskohrvatski jezik. Malinká odlišnost mě trkla do oka hned u těch směrovek na náměstí, a sice slovo "crikva", tedy kostel, který se jinak chorvatsky řekne "crkva". Pojmenování tohoto nářečí souvisí s rakouskou zemí Burgenlandem, česky zřídka pojmenovávanou Hradsko, chorvatsky Gradišće. Na jejím území žije většina zdejších Chorvatů, a podle Trianonské smlouvy měla k Rakousku patřit i Kópháza. O jejím setrvání v Maďarsku rozhodlo šoproňské referendum. V obci s tehdy téměř drtivou převahou Chorvatů hlasovalo pro Maďarsko asi 70 % obyvatel. Kópháza tak dnes leží na začátku výrazného maďarského výběžku do rakouského území. 

To je jasné, každý kraj má svoje nářečí, a pokud jde o chorvatštinu, používám nejspíš její středočeskou variantu s vlivy mnoha dalších slovanských jazyků. V každém případě by to chtělo vyzkoušet, jak se tu dá s chorvatštinou uspět - a příležitost se opravdu naskytne. Ve vsi, kde vládne o středečním dopoledni takový klid, že skoro nepotkáte živáčka, to prostě odnese jedna starší paní za jedním plotem. Vytasím se na ni s učebnicovou větou svého jinak letního jazyka - "dobar dan, govorite li hrvatski?" - a ono to opravdu funguje! Paní samozřejmě mluví i maďarsky, ale chorvatsky tu ve vsi prý aspoň rozumí skoro všichni, ačkoli od doby, kdy sem Chorvati přišli, "prošlo je dosta vremena" (tedy že uběhlo hodně času). I Turek je zmíněn. No vida, mám radost, když věci na místě souhlasí. Dva použitelné jazyky mi vyhovují neobyčejně - co nevím v jednom jazyce, řeknu v druhém, a tak se nakonec domluvíme. Popřejeme si pěkný den a jdu dál.  

K Poutnímu kostelu Panny Marie (Sarlós Boldogasszony búcsújáró templom/Hodočasna crikva Blažene Djevica Marije) mi zbývá jen pár minut. Kostel je též barokní, starší jen o pár desetiletí než kostel Sv. Martina na Petőfiho náměstí. Ve čtyřech výklencích v průčelí jsou sochy čtyř světců, více vám však neukážu. Jak už to tak bývá, i tady jsou těžké železné dveře zamčené. Pozorný čtenář si však po pohledu zvenku vzpomene, že poutní kostel viděl už ve znaku obce. 

Rozšiřující se obec si pomalu podmaňuje okolí kostela, ale prostor před ním mu stále zachovává majestátnost. Ve středu jakéhosi nízkého parku je socha svatého Rocha, ochránce před morovými ranami. 

Jak se lze dočíst na zadní straně podstavce, socha tu stojí od roku 2018, kdy ji na znamení přátelství obyvatelům Kópházy věnovala chorvatská obec Bibinje, ležící těsně vedle Zadaru.

Ještě by to asi chtělo bližší pohled na samotného Rocha. Ten je zobrazen tradičně jako mladý, psem provázený a vousy zarostlý muž, jenž na své noze ukazuje rány způsobené morem. Dokázal od něj pomoci mnoha lidem, sám se jím však nakazil. Uchýlil se za hradby nějakého města, a právě tam si ho prý našel ten pes. Nosil mu vodu a něco k jídlu, Roch se pak uzdravil, a tak spolu už zůstali. 

Tím se můj zdejší pěší okruh posunul do poslední fáze. Věž Kostela sv. Martina je vidět až sem, takže se v téměř liduprázdné Kópháze, kde kromě té paní za plotem potkám snad už jen pošťačku na kole, určitě neztratím. Obec je nepochybně zajímavá z historických důvodů, ale nutně na vás zapůsobí i tím, jak je upravená. 

Do centra se vracím čtvrt hodiny před polednem, což je akorát tak čas na oběd, ale mám smůlu - zrovna dnes je místní restaurace zavřená. Zpráva o tom je na rozdíl od všeho ostatního psána pouze maďarsky. Nezbývá než vzít zavděk alespoň malým občerstvením v místním obchodě. Tam počet zde spatřených osob rozšířím o prodavačku, pokladní a několik spolunakupujících. 

Na slibovaných 15 stupňů se dostaneme, ještě než dojedu do asi 50 kilometrů vzdáleného Sárváru. Tamní lázně se projevily jako velmi operativní - otvírací doba praví, že od pondělka do středy se zavírá v šest večer a zbylé dny v devět, ale ač je dnes středa, prodlužují mimořádně provoz až do té deváté hodiny. Venku je opravdu nádherně, únor je to tedy opravdu zvláštní, a srovnáte-li dnešní pohled s nějakou letní fotkou, nenajdete ani oněch pověstných pět rozdílů.

Jo, stromy jsou holé, a dva venkovní bazény jsou zavřené. Jinak mě opravdu nic moc nenapadá. Otevřené jsou i venkovní kavárny, jen lidí je tu přece jen trochu méně. Dokonce dnes ani není cítit teplotní rozdíl mezi venkovní a vnitřní částí zážitkového bazénu. Když k tomu připočtu, že na sportovním kanálu Maďarské televize dávají od druhé třetiny náš první zápas na olympijském hokejovém turnaji (tu první sleduji na telefonu), není si nač stěžovat.

Snad na výsledek, ale ten tady v Sárváru ovlivnit nemohou. Tu bídu si vylepším aspoň pozdním obědem, který stíhám o první přestávce.

Vystřídám tu všechny bazény - tedy ty otevřené. A mezi nimi udělám pár fotek, jež v podstatě dokumentují mnohé výše řečené. 

Vydržím dlouho, až do tmy. Ještě si vyfotím zaseklý teploměr u plaveckého bazénu. Technickou podstatu toho zvláštního jevu jsem nezkoumal, a i když je opravdu teplo, těch 20 stupňů mu přece jen nevěřím.

Odpolední káva se mi nakonec posunula do doby, kdy už se jednak šeří, jednak už se trochu ochladilo. Ale pořád se venku sedět dá. 

Než stihnu dojet zpátky do Büku, spadne teplota o více než deset stupňů. Slibované další mrazivé ráno je tak docela pravděpodobné. Ten oběd v Sárváru byl nakonec tak pozdní, že se u Fehérló zdržím dnes velmi krátce a zůstanu jen u vína. A i když to mám k Jánosovi jen přes ulici, když jsou z patnácti stupňů najednou dva, tu zimní bundu nakonec ocením.