Malá únorová ochutnávka maďarských specialit (1.)

Od dovolené v zimě čekáte leccos. A jak to tak v životě bývá, vaše očekávání se splní tu více, tu méně. Nepochybně v tom značnou roli sehrálo i štěstí, že pár únorových dní v Büku a okolí se dá řadit mezi ty hodně zvláštní. 

1. kapitola: O zimních zvláštnostech nejen na cestě (7. a 8. února 2022)

Jestliže jsem se v poslední loňské kapitole loučil slovy "tak třeba zase příští rok", měl jsem je pochopitelně v úmyslu splnit. Jen jsem netušil, že k tomu dojde tak brzy. A netušil jsem to ještě pár dní předtím. Na dovolenou navíc v zimě nejezdím, a tady vynechám i možná očekávané slovo "obvykle" - nejezdím totiž nikdy. Jsem prostě spíše jarní a letní dovolenkářský typ. Rozhodnutí přišlo poměrně náhle, stejně rychlá byla i jeho realizace. A pokud pořád platí Jánosova slova, že pokoj u něj mám vždycky, nemůže být nic jednoduššího, než je splnit touto dobou.

Když už se rozhodnete, že místo svých letních nebo přinejhorším jarních pobytů navštívíte v zimě, musíte chtě nechtě počítat s některými specifiky. S prvními už na cestě. Když se mě po dojezdu ptali, jaká byla, vlastně nešlo krátce odpovědět. Záleží totiž na tom, na kterou její část bych si vzpomněl. Začátek nebyl ničím zvláštní, ale o necelé dvě hodiny později před Budějovicemi přišla chumelenice. Fotka neukazuje nic víc než její začátek.

Jasně, v únoru nic zvláštního. Prostě srážím rychlost z devadesáti na padesát, což je nutné až k místu rituální pauzy. Pak sněžení ustalo. Příjemně ale moc není, takže pauzu tentokrát uskutečním pod střechou.

Je půl třetí, další sníh má přijít ve čtyři. Stíhám odjet včas, ale brzy za Budějovicemi mě sněžení tak jako tak dohání. Nutně mě musí napadnout, co asi únor a teplota těsně pod nulou provede s poučkou, že přes Rakousko vždycky prší.

Ale neprovede nic. Těsně po čtvrté hodině projíždím hranice zcela volně, u sousedů sice leží starší sníh, ale nový už nepřibývá,...

... a ve Freistadtu dokonce prosvítá sluníčko. Také teplota nenápadně vystoupá z nuly na pět.

Na dlouhém úseku mezi Lincem a Vídní už je to naprostá pohoda. Dálnice suchá, zaplněná nejvýše průměrně, valím to prakticky nepřetržitě 135 kilometrů za hodinu. Snad i trochu uberu ze zdržení, které jsem nabral v jižních Čechách.

Rakousko své pověsti dostojí až v kopcích u Vídně, ale to už tolik nemrzí. Padla tma a v těch místech se stejně smí jen osmdesátkou.

Poslední pauzu si udělám 20 kilometrů před maďarskou hranicí. Ani na ní žádná kontrola nečeká. Dvacet minut po sedmé tu krátce zastavím jen proto, abych vyfotil pohled, který už stejně dávno znáte. Jediný rozdíl je v tom, že tentokrát vám nabídnu jeho noční variantu.

Do Büku dojíždím přesně ve 20 hodin a 20 minut. Vítá mě János starší. Od mladšího má patřičné pokyny, takže není problém. Vlastně je, jeden malý. Jakmile chce János rozsvítit, ozve se známé "puffff" a prasklá žárovka vyrazí jističe v celém domě.

Chvíli jsme tedy potmě. Ale opravdu jen chvíli. Vybalení věcí odkládám na pak, jen je vynesu po schodech nahoru - dostávám totiž číslo 3, a poprvé tak bydlím v patře. Za tím jsou ryze praktické důvody, neboť jedničku pode mnou mají zabranou oba Jánosové. Nikdo jiný tu momentálně ubytovaný není, takže i parkovací místo si mohu vybrat dle libosti. Hned poté běžím přes ulici k Fehérló, kde by měli mít otevřeno do devíti.

Stíhám polévku i víno. To druhé i díky tomu, že zavíračku posunou asi o půl hodiny. V restauraci totiž opravdu sedí hosté. Není nijak narváno, ale pár hladových se v Büku najde. 

Už při odchodu z restaurace cítím ostrý vítr, který v noci ještě zesílí. Ráno v Büku je ovšem krásně slunečné, krásnější samozřejmě o zlatou medaili Ester Ledecké. Jsou prostě věci, které si neodpustím ani tady.

Denní světlo také odhalí jedno drobné zjištění. Že totiž jet s autem před cestou na myčku byla investice zcela zbytečná. 

Dopoledne tak trochu proflákám v apartmánu. Snídaně se zvolna změní ve svačinu, něco málo času věnuji olympiádě, a také se konečně pozdravím s Jánosem. Tedy se synem. Samozřejmě přijde řeč na takové ty obvyklé věci, jaká byla cesta nebo jestli je v apartmánu všechno v pořádku. To první už víte, a všechno v pořádku je. To, co v létě funguje jako klimatizace, má teď funkci topení, takže ani za chladných nocí mrznout rozhodně nebudu. 

Do lázní tedy nakonec odjíždím až před polednem. To už je kolem deseti stupňů. Trochu mě překvapí, že v ulicích Büku není po nočním vichru ani spadlá větvička. Ani žádnou střechu vítr nevzal, takže kdo v Büku nestrávil poměrně hlučnou noc, možná by ani nevěřil.

Touhle roční dobou je parkoviště u lázní samozřejmě zaplněné jen málo. Mezi auty je jich i několik s českou značkou.

V okolí lázní je tak trochu mrtvo. Žádný velký ruch nepanuje ani na stavbě v jejich sousedství. Snad tu má být nějaký nový hotel, ale to se dozvídám až později, a pro tuto chvíli je to nakonec jedno. 

Stejně volný jako vstup do Maďarska je i vstup do lázní. Svou připravenou Tečku cpu pokladnímu pod nos zbytečně, nezajímá ho. Jediné, co formálně vyžadují, jsou roušky, ale praxe je nakonec taky trochu jiná. Striktní jsou snad jedině u té pokladny. Tam trochu překvapí jiná věc, a sice cena. Za vstupenku totiž chtějí od dospělého 4800 forintů, v sezóně to má být 5200. 

Než projdu pokladnou a najdu si nějaké místo k utáboření, trochu se zatáhne. Ale pršet nemá, a na datum, které dnes píšeme, je to pořád počasí velmi slušné. 

Co tedy vlastně v lázních funguje? Samozřejmě hlavní bazén. Voda je v něm sice teplá, hodně teplá, ale dávno vím, že chybí průchod do budovy. Z vody prostě musíte vylézt venku. V těch 12 stupních, na které teplota nakonec vystoupá, to jde, ale tahle hodnota se mi zdá hraniční. Nevím, jak bych se cítil, kdyby třeba mrzlo. 

Dobrou volbou se zdá druhý bazén, částečně venkovní a částečně krytý. Jenže voda je v něm o něco chladnější, a v té odkryté části se zdá opravdu studená. Tenhle pocit částečně kompenzuje návrat pod střechu.

Vše, co je venku, si sice můžete projít, ale tím vaše snaha skončí. Zavřená jsou všechna občerstvení, a pochopitelně i bazény.

Ten, v němž je v létě teplá termální voda, vypadá navíc dost podezřele. Vody v něm bude tak po kolena, ale to uvádím jen jako přirovnání. Shrabané hromady napadaného listí pomalu tlejí, takže ta trocha vody nejvíc ze všeho smrdí. Opravdu hrozně. Nijak lákavě ostatně nevypadá ani ten sousední. 

Někde poblíž hlavního vchodu je restaurace, ale jestli je teď zrovna v provozu, to vám opravdu nepovím. Prostě se mi tam nechce. Spokojím se jen s malým občerstvením,...

... pochopitelně též krytým.

Protože se mezitím o pár stupňů ochladilo, hlavní bazén se mi už zkoušet nechce. Navštívím tedy jeden krytý, který jsem vám doposud tak trochu tajil. Je v bezprostředním sousedství, ale v létě prostě nemám důvod ho navštívit. Voda je v něm horká, stejná jako v hlavním bazénu, ale v uzavřeném prostoru se v ní dá vydržet tak půl hodiny, víc ne.

Zavírá se v šest, v tom se nic nezměnilo. Do úplného konce tu nejsem, ale i tak odcházím skoro za tmy.

Hlavní vchod je pěkně nasvícený, a pěknou hru světel v mracích předvádí i západ slunce.

U Fehérló je dnes čas na bohatší menu. Na plátky nakrájené koleno jsem tu už měl, ale nová varianta obsahuje navíc i plátky slaniny a cibuli. Bramborovou kaši nahradily opečené brambory.

A tak nakonec nahrazuji i já: místo vína dnes večer řadím do programu Aperol Spritz.