Maďarsko Čechům blízké i vzdálené

Soudě podle jazyka, neexistuje v Evropě mnoho národů, které by byly Čechům vzdálenější než právě Maďaři.  

Historie tomu chtěla, že dlouhá staletí žily oba národy nejen v těsném sousedství, ale po velkou část z nich i v jednom státním útvaru. Za společné byly přitom tyto státy považovány spíše méně nežli více, a to z obou stran. V dnešním pokračování mého „maďarského občasníku“ se pojďme podívat alespoň na některé zajímavosti ze společné české a maďarské historie.

Jak píše maďarský historik László Kontler, dějiny národů nejsou totožné s dějinami území, která dnes obývají. Jak Češi, tak Maďaři přišli do svých dnešních vlastí z poměrně vzdálených oblastí, které dnes nazýváme pravlastmi. Zatímco předci Čechů osídlili české země už někdy v 6. století, Maďaři přišli do Karpatské kotliny až na konci století devátého. Češi, již usídlení ve středu Evropy, tak zažili poslední fáze stěhování národů, které právě Maďaři svým příchodem de facto uzavřeli.

Stěhování národů a Velká Morava

Již územně etablované národy tak trochu neprávem nazývaly nově příchozí etnika včetně Maďarů barbary a dalšími nepříliš lichotivými názvy. Jejich příslušníci totiž při svých příchodech nečinili nic, co by se nějak výrazně odlišovalo od způsobu, jakým tyto národy obsazovaly svá nová území o nějaké tři stovky let dříve. Dělali to jen později, v době, kdy se Češi spolu s dalšími okolními národy sice již považovaly za civilizovanější, nicméně stále uznávaly boj jako přijatelný způsob, jak přijít k životnímu prostoru.

V roce 894 došlo k územní expanzi Velkomoravské říše, když si kníže Svatopluk I. podrobil slovanské kmeny obývající okolí jeho knížectví. Moderní historie tuto událost někdy nazývá eufemicky slovanským sjednocením. K Velké Moravě od té doby náležely nejen Čechy, ale též Lužické Srbsko, Halič, Slezsko, Slovensko a území dnešního Maďarska. Od té doby se také datuje existence území, jež dnes nazýváme zeměmi Koruny české. O tom, že k nim nebude patřit Panonie, bylo rozhodnuto velmi brzy po příchodu Maďarů do Podunají v roce 896. Historikové předpokládají rozhodující bitvu, která přispěla k rozpadu Velkomoravské říše. Její datum ani místo neznáme, předpokládá se, že snad někdy v letech 902 nebo 903 porazily maďarské kmeny pod Arpádovým velením velkomoravská vojska Mojmíra II. Jako rok zániku Velké Moravy se uvádí 906, nejpozději 907.

Ještě v desátém století se zformovalo České knížectví, Maďarské království vzniklo přibližně ve stejné době. Historici se sice přesně neshodují, zda byl první maďarský král Štěpán I. (maďarsky I. István magyar király) korunován 25. prosince 1000 nebo až 1. ledna roku 1001, nicméně od té doby existují český a maďarský stát v těsném sousedství a jejich dějiny se tu více, tu méně protínají (v jistém smyslu se dá říci, že se tak děje dodnes).

Ladislav Pohrobek

K opravdu významnému kontaktu došlo v 15. století. V době, kdy Maďarské království čelilo útokům Turků, měl se v roce 1400 stát králem novorozený Ladislav zvaný Pohrobek. Maďarský sněm ho nejprve odmítl, neboť celkem správně předpokládal, že v době ohrožení je vhodnější mít v čele země dospělého panovníka než nemluvně. Králem se tedy stal Vladislav III. Jagellonský. Ten nejprve spolu s Janem Hunyadim (maďarsky Hunyadi János) vedl úspěšné boje proti Turkům, dokonce s nimi uzavřel příměří. V roce 1444 však na naléhání papežského zmocněnce Giuliana Cesariniho (přesně toho, který proslul ztrátou klobouku v bitvě u Domažlic) toto příměří sám porušil. Následně za dosud nevyjasněných okolností zmizel v bitvě u Varny (podle některých pramenů padl, podle jiných skončil v otroctví). Jelikož neměl potomky, maďarský sněm konečně uznal nároky Ladislava, který dosáhl již věku 4 let. I to však bylo pro hodnotný výkon královských povinností málo, místo něj tedy vládl Maďarsku regent Jan Hunyadi (v Čechách tutéž funkci vykonával Jiří z Poděbrad).

Hunyadi se o pár set let později objevil i v Jiráskově díle, ale český spisovatel ho líčí jako postavu veskrze zápornou, oplývající nesmírnou krutostí. V roce 1456, kdy bylo Ladislavu Pohrobkovi 16 let, Hunyadi po vítězné bitvě s Turky zemřel (příčinou byl pravděpodobně mor). Ladislav pro jistotu nechal popravit Janova mladšího bratra, též Ladislava (maďarsky Hunyadi László), a hodlal se ujmout vlády. Tento jeho čin však vyvolal v Maďarsku takový odpor, že se král raději na jaře 1457 uchýlil do Čech. Dlouhého panování se ale nedočkal - již v listopadu téhož roku v Praze zemřel. V českých zemích se pak stal králem dosavadní zemský správce Jiří z Poděbrad, v Maďarsku Hunyadiho syn Matyáš, v českých zemích obvykle zvaný Korvín (maďarsky I. Mátyás magyar király). Ladislav Pohrobek mu ještě stihl naplánovat tentýž osud jako jeho strýci. Usoudil však, že jej bude výhodné před popravou ještě nějak využít, Matyáš se tedy prozatím stal rukojmím. Před popravou ho zachránila nečekaná králova smrt. Matyášův další pokus o propletení českých a maďarských dějin zhatil nepříznivý osud - sice se oženil s dcerou Jiřího z Poděbrad Kateřinou, ta však zemřela spolu s jejich dítětem při porodu. Stalo se tak někdy v únoru 1464.

Cesty Matyáše a Jiřího se ovšem krátce nato zkřížily znovu, ale okolnosti byly už zcela odlišné. Koncem roku 1466 prohlásil papež Jiřího kralování v Čechách za neprávoplatné a vyhlásil proti němu křížovou výpravu. Matyáš Korvín se v únoru 1469 vydal s početným vojskem na tažení do Čech. Po počátečních úspěších byla jeho vojska na Českomoravské vrchovině obklíčena a Matyáš byl přinucen k jednání s Jiřím. Slíbil mu, že dalšího nepřátelství zanechá a dokonce zprostředkuje dohodu s papežem, načež byl propuštěn. Slib však velmi záhy porušil a již 3. května se nechal v Olomouci zvolit českým králem. Až do Jiřího smrti v březnu 1471 měly tak české země krále dva. I poté, co dle Jiřího přání nastoupil na český trůn Vladislav II. Jagellonský, nechal se Matyáš papežským zmocněncem opět potvrdit českým králem. Postupně došlo k rozdělení sfér vlivu - Matyáš fakticky vládl v Lužici, Slezsku, velké části Moravy a části jižních a západních Čech. Až v roce 1479 došlo v Olomouci k uzavření mírové smlouvy, která v danou chvíli znamenala pro Vladislava spíše prohru. Navzdory dřívějšímu ustanovení Karla IV. o nedělitelnosti zemí Koruny české vládl nadále Vladislav v Čechách, zatímco Matyášovi připadla Morava, Slezsko a obojí Lužice. České země byly pod jednou korunou sjednoceny až po Matyášově smrti v roce 1490. Po ní se českým a maďarským králem stal konečně Vladislav, od roku 1516 pak panoval Vladislavův syn Ludvík II. Jeho vláda skončila o deset let později v bitvě u Moháče, kde nejprve utrpěl těžkou porážku od Turků a následně během útěku zahynul v bažinách.

Habsburská monarchie

Ludvíkova dcera Anna Jagellonská byla tou dobou manželkou Ferdinanda I. Habsburského, který uplatnil její dědičné právo na svatováclavskou i svatoštěpánskou korunu. Jak už bylo v té době zvykem, ani v tomto případě se věc neobešla v klidu. Ferdinand musel svést boj s maďarským vzdorokrálem Janem Zápolským (maďarsky Szapolyai János), který si dokonce pomoc proti Habsburkům vyjednal u Turků. Poté, co oběma králům došlo, že na jejich bojích vydělávají nejvíce právě Turci, došlo k dohodě, podle které se Ferdinand stal maďarským králem, zatímco Jan se spokojil s titulem knížete Sedmihradska. Nároků na maďarskou korunu se ale definitivně vzdal až jeho syn Jan II. v roce 1570.

Češi a Maďaři se tehdy poprvé sešli v jednom státě, když se jejich dosavadní území stala součástí Habsburské monarchie, jejíž existence skončila až v roce 1918. Tato necelá čtyři století byla ve znamení boje obou národů za vlastní sebeurčení. Úspěšnější v tomto směru byli Maďaři, když v roce 1867 dosáhli značné autonomie vyrovnáním s Rakouskem. Rakousko-uherské vyrovnání ale nebylo přijato bezvýhradně kladně nikým – pro Maďary by bylo ideálním řešením obnovení plné nezávislosti, Rakušané naopak hořekovali nad faktickým rozdělením do té doby jednotné monarchie.

Stále formálně existující České království bylo nadále součástí mnohonárodnostního Předlitavska, zatímco v Zalitavsku se Maďaři stali hegemonem své části monarchie. Když hned v září 1868 došlo k maďarsko-chorvatskému vyrovnání, české snahy o získání stejného postavení pochopitelně ještě zesílily. České snahy však zastavil sám František Josef I., výrazně podporovaný uherským ministerským předsedou Gyulou Andrássym, který se velmi obával oslabení významu rakousko-uherského vyrovnání v případě, že by obdobného postavení dosáhly též slovanské národy. Paradoxem k tomu je postoj jeho syna, též Gyuly, který sice zastával funkci rakousko-uherského ministra zahraničí pouhý týden, za tu dobu však stihl přijmout podmínky příměří stanovené Spojenými státy, čímž otevřel cestu ke vzniku Československa. Jeho nástupce Ludwig von Flotow měl na starosti už jen likvidaci ministerstva v podstatě již neexistujícího státu.

Éra Československa

Zánikem habsburské monarchie soužití Čechů a Maďarů v jednom státě neskončilo. Trianonská smlouva upřednostnila v případě Maďarska strategické zájmy jeho sousedů nad národnostními hranicemi. Zásluhou toho se čtvrtina příslušníků maďarského národa ocitla v cizím státě, z toho na jihu Slovenska něco okolo třičtvrtě miliónu. Spolu s obyvateli Podkarpatské Rusi bylo tehdy v Československu okolo jednoho miliónu Maďarů.

Podívejme se však na chvíli jižněji. Prvním státním útvarem, vzniklým na maďarském území po rozpadu Rakousko-Uherska, byla republika, vyhlášená 16. listopadu 1918. O pouhé 4 dny později vznikla v Maďarsku komunistická strana, která nakonec 21. března 1919 převzala moc v podstatné části země a pod vlivem ruské Říjnové revoluce nastolila komunistickou diktaturu. Toto období známe z dějepisu pod pojmem Maďarská republika rad. Na pozadí snah o obnovení velkého Maďarska i o šíření diktatury proletariátu expandovala na podstatnou část Slovenska, kde vytvořila Slovenskou republiku rad, veskrze závislou na Budapešti. O pár desítek let později budou komunističní ideologové toto krátké období interpretovat jako první pokus pracujícího lidu vzít moc do svých rukou. Již koncem léta bylo po všem a na Slovensku byla obnovena československá státní moc.

Z doby první Československé republiky pochází i jedna kuriozita. Schválně, co byste řekli, že je následující text?

Hol honom, hol hazám?
Hol patak zúg a hegyháton,
csörgedez a rónaságon,
üde virág a kertben
mint egy földi édenben.
Ez az istenáldotta föld,
cseh föld a hazám,
cseh föld a hazám.

Ač se to zdá jen těžko uvěřitelné, opravdu existuje maďarská verze české národní hymny. Ba co více, tento překlad písně Kde domov můj? byl jako hymna i oficiálně používaný. Vznikl v roce 1918 pro potřeby maďarské národnostní menšiny, která po první světové válce a Trianonské smlouvě zůstala na jižním Slovensku, tedy na území nově vzniklé Československé republiky. Maďarská verze je básnickým překladem, a z toho důvodu je jasné, že nemůže být přesnou kopií českého textu. V zásadě však samozřejmě říká trochu jinými slovy totéž. Její doslovný překlad zpět do češtiny by zněl asi takto:

Kde je můj domov, kde je má vlast?
Kde potok šumí po hřbetu hor,
bublá po rovinách,
kde je svěží květ v zahradě
jako v zemském ráji.
To je bohem daná země,
česká země je domov můj,
česká země je domov můj.

Pro úplnost mohu dodat, že existovala i maďarská verze slovenské hymny Nad Tatrou sa blýska pod názvem Fenn a Tátra ormán villámok cikáznak. A jedním dechem je třeba přiznat, že Maďarům, kteří zůstali nedobrovolně mimo svou zem, zrovna jako rajská hudba pravděpodobně nezněla. Vlastně celá meziválečná éra maďarské zahraniční politiky byla ve znamení snahy získat zpět ztracená území. Vztahy mezi Československem a Maďarskem byly po celou dobu napjaté, dědictví této doby si nese i dnešní Slovensko.

Dvě Vídeňské arbitráže, které Maďarsku nakrátko vrátily části československého a rumunského území, byly výsledkem maďarských snah o revizi Trianonské smlouvy. Tyto tendence vehnaly Maďarsko až do pozice spojence nacistického Německa, které po realizaci výsledků Mnichovské dohody přislíbilo v podstatě totéž i Maďarsku. Za zmínku v této souvislosti stojí, že zemské hranice, které navrhoval už poslední rakousko-uherský císař Karel I. ve své zoufalé a poslední snaze přeměnit monarchii v jakési Spojené státy středoevropské, byly mnichovským a vídeňským velmi podobné. Události předcházející druhé světové válce pochopitelně čáry na mapě podobným těmto naprosto zprofanovaly.

Velká část Maďarů na Slovensku se tedy dočkala. Vše má ale svá úskalí. Ač Horthyho režim není dnes stoprocentně odsuzován, v tehdejším Maďarsku přece jen politicky značně přituhlo. A tak Maďaři, kteří dlouhá léta chtěli zpět do své vlasti, velmi záhy po znovupřipojení k Maďarsku vzpomínali na demokratické poměry Masarykovy republiky.

Po válce

Válka skončila a po ní se hranice mezi Československem a Maďarskem vrátily do stavu před ní. Tedy až na malou drobnost – v říjnu 1947 odevzdalo Maďarsko Československu další část takzvaných Bratislavských předmostí. K dosavadním územím na pravém břehu Dunaje přibyly obce Oroszvár (tedy dnešní Rusovce), Horvátjárfalu (Jarovce) a Dunacsún (Čunovo). Další požadované obce Rajka a Bezenye zůstaly Maďarsku.

I když se počty maďarského obyvatelstva v Československu díky poválečným výměnám občanů slovenské a maďarské národnosti zmenšily, po odsunu Němců se Maďaři stali nejpočetnější československou národnostní menšinou. Spolužití Čechů a Maďarů v jednom státě tak pokračovalo. Ovzduší proletářského internacionalismu snahám o revizi Trianonu rozhodně nepřálo, a pravděpodobně znamenalo definitivní stvrzení jeho platnosti. Přineslo také dva z pohledu tehdejšího režimu kritické body – roky 1956 a 1968.

Ty spolu souvisí více, než se na první pohled může zdát. Události šestapadesátého roku pochopitelně nenechaly zdejší maďarskou menšinu zcela v klidu, a českoslovenští komunisté se celkem oprávněně obávali rozšíření maďarských revolučních snah i na československé území. Po rozdrcení povstání zůstaly na maďarském území nejen tisíce hrobů, ale také sovětská armáda. Její přítomnost přinutila Maďarsko pod hrozbou zavedení stanného práva k účasti na srpnové invazi v Českolovensku. Jednoduše řečeno, po vlastní zkušenosti z roku 1956 se Maďarům účast na potlačení Pražského jara příliš nezamlouvala, a jisté trauma pro ně představovala po celý čas, který komunismu v obou zemích zbýval. Hned po uvolnění poměrů koncem osmdesátých let se Maďarsko Československu za účast na okupaci omluvilo (učinilo tak jako druhé v pořadí po Polsku). Omluva přišla v září 1989, tedy v době, kdy se českoslovenští komunisté stále ještě drželi u moci. Těmito kroky byli viditelně zaskočeni, neboť události Pražského jara byly stále označovány za kontrarevoluci a invaze za bratrskou pomoc. Omluva byla našimi představiteli odmítnuta a označena za unáhlené rozhodnutí, podrývající vzájemné porozumění.

Díky Kádárově gulášovému socialismu bylo Maďarsko i za komunistické totality pro Čechoslováky „malým západem“, a to i přes fakt, že ani jemu se nevyhnuly hospodářské problémy typické pro celý východní blok. Vzorem se pak mohlo stát, když se mu podařilo komunisty svrhnout o něco dříve než u nás. Československé sdělovací prostředky si s vypuštěním slova „lidová“ z názvu státu a s rehabilitací a státním pohřbem Imreho Nagye nevěděly rady stejně jako později s pádem Berlínské zdi. O pár měsíců později prezident Havel dobře věděl, o čem mluví, když v jednom ze svých prvních projevů označil Maďarsko za stále nám bližší.

Současnost

Rozpad Československa v roce 1992 v podstatě ukončil soužití Čechů a Maďarů uvnitř jednoho státu. Skončilo také období bezprostředního sousedství. Maďarů dnes prý žije v České republice okolo 20.000, česká menšina v Maďarsku je naprosto marginální, když jsou Češi zahrnuti v kolonce „ostatní”. Jejich počet nepřesahuje rozměr trojciferného čísla.

Kompaktní, původně československá maďarská menšina zůstala z pochopitelných geografických důvodů na Slovensku, a objektivní rozbor Trianonu a jeho dědictví by vydal ne na samostatný článek, ale na celou knihu.

Uhersko nebo Maďarsko?

Na samotný závěr jsem si nechal jednu jazykovou zajímavost. Je to taková česká (a slovenská) specialita. Snad nikdo jiný nemá ve svém jazyce pro Maďarsko dvojí označení, jímž rozlišuje jednotlivé historické epochy. Zatímco slovem Maďarsko obvykle označujeme novodobý státní útvar, vzniklý po první světové válce, Uhersko nám zpravidla slouží k označení všech státních forem z doby dřívější. Přísně vzato k takové dvojakosti není žádný důvod, sami Maďaři všechny své historické státy označují souslovím vždy obsahujícím tvar magyar. Z něj vzniklo i označení národa Maďaři, které v češtině běžně používáme. V dobách před první světovou válkou však bylo celkem běžné označovat příslušníka maďarského národa též slovem Uher, vzniklým z latinského označení státu Hungaria, jež se k nám dostalo nejspíše přes němčinu (Ungarn) a samozřejmě jej převzala i řada dalších jazyků (italsky Ungheria, francouzsky Hongrie, španělsky Hungría, anglicky Hungary, polsky Węgry). Mnoho jiných si však vzalo za základ podobu maďarskou (chorvatsky Mađarska, slovinsky stejně vyslovované Madžarska, lužickosrbsky Madźarska, a - pro zajímavost v protikladu k polštině - kašubsky Madżarskô).

Je to historicky dané, a spousta věcí už zůstane neměnná. Ačkoliv bychom možná neměli v touze po přesnosti problém nahradit sousloví Uherské království doslovným překladem Maďarské království, habsburská monarchie bude už pravděpodobně navěky označena jako Rakousko-Uhersko. Sami Maďaři jí však pochopitelně a pro nás nyní již očekávaně říkají Osztrák-magyar királyság, doslova tedy Rakousko-maďarské království.