Léto roku devatenáctého (8.)

Potřetí v tradičním termínu, prakticky po stejné trase, ovšem s novými cíli. A jestliže jsem dříve čtenáře lákal na bloudění i nečekané příhody, na vše jmenované došlo i tentokrát. Taková byla první cesta léta roku devatenáctého.

Kniha druhá: Pobřeží Jadranu

3. kapitola: Na kraji Chorvatska (7. července 2019)

Vypadá to, že trhy v Koperu se přesunuly jednak ze soboty na neděli, jednak z Přístavní ulice mezi tržnici a parkoviště. Jelikož jsem si po včerejšku trochu přispal, přicházím sem až před desátou hodinou, kdy je už vše v plném proudu. Proběhnu tím lehkým zmatkem a vyrážím pryč.

V Chorvatsku jsem celkem rychle a bez zdržení. Hůře to vypadá opačným směrem – kolona z Chorvatska je dlouhá asi tři kilometry, táhne se až na dálnici od Puly. Tajně doufám, že odpoledne už to bude o něco lepší, a mířím k pobřeží.

Je tu několik vesnic náležejících k Umagu, mezi nimi Bašanija (italsky Bassania), nejzápadnější chorvatské sídlo. Že jsem v Chorvatsku, to si připomenu hned po zaparkování. Výběrčí žádá rovných 40 kun. 

K Bašaniji patří maják, funkční od roku 1818 dodnes. Legenda praví, že tu chtěl kníže Metternich nechat postavit dům pro sebe a jistou dámu, do níž se zamiloval. Měla prý pocházet ze sousední Savudrije.

Jenže než byl dům dokončen, ona dáma prý zemřela, a tak Metternich nechal postavit místo domu maják, aby mu jeho světlo stále připomínalo ztracenou lásku. Skutečnost je však mnohem méně tragická – maják byl postaven na pokyn samotného rakouského císaře Františka I. Jeho světlo pomáhá v navigaci na západní výběžek Istrie a je viditelné ze vzdálenosti 32 kilometrů.

Kdybyste se však chtěli dostat až k majáku, klidně na to zapomeňte. Leda že byste si zaplatili ubytování přímo v něm. Pro dvě osoby na týden za nějakých 7.200 kun.

Bašanija je stará rybářská vesnice. Díky jednomu znamení prý místní pláž bezpečně rozeznáte. Pár metrů nad mořskou hladinou visí, zavěšené na stlučených trámech, loďky místních rybářů, kteří je sem odpradávna vytahují před mořskými proudy, před větrem a bouřemi. Pobřeží okolo Bašanije tak získává nejen neopakovatelný, ale i velmi starobylý ráz.

Asi 400 metrů od majáku je nejzápadnější bod celého Chorvatska. Není zrovna snadné ho najít. Označen nijak není, a tak se tady ani nedozvíte, že mys se jmenuje Lako. Navigace však pomůže najít místo, za nímž už je jen moře.

Pochopitelně, každá voda má své dva břehy. Čili: trefíte-li odtud přesně západní směr a podaří-li se vám z něj neuhnout, asi po 70 kilometrech dorazíte na italskou pláž Lido di Jesolo. Pravda, trochu to kazí tu představu nekonečné dálky, ale je třeba uvést věci na pravou míru.

Už v těsné blízkosti majáku lze najít několik restaurací, z nichž každá tvrdí, že zrovna ona je ta nejzápadnější. Stačí jen šikovně natočit mapku a udělat na ní červený puntík. Nemám takové podfuky rád, ale najdu podnik, který by se tím honosit skutečně mohl. V baru zvaném Lavante však kupodivu na žádnou takovou mapku nenarazíte. 

Bohužel tu nenarazíte ani na žádné jídlo, nejzápadnější chorvatská budova je specializovaná pouze na nápoje všeho druhu. Co si tak asi můžete vybrat, chcete-li tu chvíli posedět.

Horko je už značné, návštěvnictvo početné, ale místo pod slunečníkem jsem ještě našel. Dám si tedy půlhodinku lehkého přepychu s výhledem na moře.

Klasická pláž tu vlastně není. Známá chorvatská vybetonovaná plata už mnohde podlehla síle mořské vody, místo nich z moře vykukují špičatá, nepravidelná, plochá a jen místy ostrá skaliska z materiálů částečně přírodních a částečně umělých. Lézt do vody bez obutí tedy rozhodně nedoporučuji.

Přece jen, oproti pláži v Koperu je tu podstatně volněji, výhled na moře nemá šanci unavit, před sluncem tu navíc chrání borovice. Snad kromě možnosti něco sníst už není moc věcí, které by tu chyběly. Na pláži strávím několik příštích hodin. V postupně sílícím větru jsou však vlny stále vyšší a vyšší. Když zjistím, že je moře silnější než já, vzdávám to.

I když se obloha zatahuje a je zřejmé, že se schyluje k dešti, horko je pořád. Na parkovišti tedy ocením, že jsem si vybral jeho jižní stranu ve stínu borovic. Odjíždím okolo půl třetí.

Daleko ale nedojedu. Oběd se už stává pomalu životní nutností, a tak stavím už po necelém kilometru, když potkám první restauraci. Mám ji jen pro sebe, a i když výhled z ní rozhodně není bůhvíjaký, je jasné, že obloha svou modrou barvu ztratila. 

Původně objednaný kotlet s houbami je kvůli absenci základní suroviny vyměněn za medailonky, ale to považuji za komplikaci jen minimální a za újmu nijakou. Jídlo je vynikající.

Nechám se tedy unést příjemnou atmosférou, stále nerušenou byť jen jediným dalším hostem, a posezení si trochu prodloužím. Náladu mi nepokazí ani placení, neboť na vyšší cenu jsem připraven. Očekávání je beze zbytku naplněno, snad jen pro informaci a pro úplnost: s diškrecí tu nechávám rovných 190 kun. Jestliže si Chorvati stěžují, že se začíná vracet doba paštikářů, nechť hledají příčinu zde. Já sám tedy paštikář rozhodně nejsem, ale je pravda, že do Chorvatska už nějaký čas jezdím pouze na výlety.

Vracím se tedy tam, odkud jsem přijel, tedy zpátky do Koperu. Řada aut před hranicí se bohužel nezkrátila. Takže se jen zařadím do pruhu na končící dálnici a tu frontu si hezky vystojím. Nakonec není tak hrozná, jak se tváří na začátku. Za půl hodiny jsem už za hranicí.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.