Léto roku devatenáctého (7.)

Potřetí v tradičním termínu, prakticky po stejné trase, ovšem s novými cíli. A jestliže jsem dříve čtenáře lákal na bloudění i nečekané příhody, na vše jmenované došlo i tentokrát. Taková byla první cesta léta roku devatenáctého.

Kniha druhá: Pobřeží Jadranu

2. kapitola: Benátky (6. července 2019)

Otázkou je, co od Benátek vlastně čekat. Založeny někdy v 5. století na nejnemožnějším místě, jaké si pro město umíte představit, se postupně staly jednou z italských ikon. Pokud vím, Karel Čapek Benátkami příliš nadšen nebyl. Vadil mu kontrast mezi kostely a honosnými paláci, zatímco prosté domy byly zastrčeny ve stísněném koutě. Něco na tom asi bude, chvílemi totiž skutečně pochybujete o tom, že v Benátkách vůbec někdo bydlí. Ale stačí zajít do některé z uliček mimo hlavní proud turistů a zjistíte, že tu nějací místní obyvatelé opravdu jsou. Chytré knihy praví, že jich je asi čtvrt milionu, je však třeba dodat, že v historickém centru jen asi pětina z tohoto počtu. Většina ostatních žije v pevninských benátských čtvrtích. Za posledních 50 let se počet obyvatel Benátek snížil skoro o sto tisíc, a jestli ke slavným rodákům, jako jsou malíř Tizian, skladatel Antonio Vivaldi, dramatik Carlo Goldoni nebo herec Terence Hill, přibudou časem další, na to si musíme nějaký čas počkat. 

Benátky, italsky zvané Venezia, byly postaveny v mělké laguně na 118 ostrovech, které jsou propojeny 345 mosty. Kde už nebylo místo, pomohli si místní jinak: některé budovy stojí na dubových kůlech, zaražených přímo do mořského dna. 

Dnes vstávám opravdu brzy, hranici Slovinska s Itálií překračuji už ve tři čtvrtě na šest. Plánuji být v Benátkách kolem osmé hodiny, ale italská dálnice A4 si v ničem nezadá s naší D1. Je prostě příšerná.

Snad polovina cesty vede kvůli probíhající rekonstrukci zúženým profilem, pochopitelně za omezené rychlosti. Šedesátka se střídá s osmdesátkou, v jednom asi dvoukilometrovém úseku je omezení dokonce na čtyřicet. A za tuhle atrakci zaplatíte 11 eur.

Do Benátek se přijíždí po Mostě Svobody (italsky Ponte de la Liberta). Zdálo by se, že kromě čtyřproudé silnice po něm vede i železnice. Není to docela pravda, mosty jsou to ve skutečnosti dva těsně vedle sebe –železniční tu byl už v polovině 19. století, a vlak byl vedle lodě dlouho jedinou možností, jak se dostat z pevniny do města. V roce 1933 byl otevřen necelé čtyři kilometry dlouhý souběžný silniční most, vzhledem k onomu roku je zřejmé, že se jeho otevření ujal osobně Mussolini.

Jestliže jsou Benátky známé jako město bez aut, také to není tak úplně pravda. Do okrajových částí se autem dojet dá, ale pro turisty je něco takového docela zbytečné. Pro ně bylo na umělém ostrově Tronchetto postaveno několikapatrové parkoviště. Stojím před ním pět minut před půl devátou – to nakonec ještě není tak hrozné zdržení.

Parkovné je sice odstupňováno podle času, ale je to spíš jen formalita. Poslední levnější je tříhodinové, což je doba, na kterou nemá cenu se sem vůbec obtěžovat. Dál už se platí jen 21 eur za celý den, stejná suma pak za každý další načatý. 

Z parkoviště se do města dostanete visutou dráhou zvanou People Mover. Plní přibližně funkci metra, vede ovšem nad zemí a má pouhé tři stanice. Víc se do Benátek prostě nevejde.

Jednotlivá jízda stojí jedno a půl eura. Konečná je na Piazzale Roma, a je to opravdu to poslední místo, kde se setkáte s běžnou dopravou. Vše ostatní musíte zvládnout pěšky nebo po vodě. 

Začínám na Ponte dei tre ponti (v překladu Most ze tří mostů). A pak už procházím uličkami, mosty, nábřežími a náměstími.

Na mnoha místech lze v Benátkách narazit na pítka, snad aby návštěvníci v horkých dnech nestrádali. I opláchnout se u nich dá. To je fajn, bohužel už nevymysleli, kam si u toho odložit brýle.

Ztratit se v Benátkách prý není žádné velké umění. Mohu potvrdit, že i když mám vypracovaný plán cesty, v němž je popsán každý most, ulice, náměstí i kanál, v jednom místě se kvůli chybějícímu označení ulice na chvíli ztrácím. Pomůže mi jedna místní paní. Ani ona však všechny uličky a náměstí v okolí podle názvu nezná. A tak nahlas přemýšlí: „C'e acqua, c'e anche acqua“, zní přibližně její slova, tedy „tady je voda, tady je taky voda...“

Čtu z papíru různé místní názvy tak dlouho, až se ta dobrá žena chytne. Hledaná ulička Calle de la Vida může snad být dokladem Čapkových slov.

Na náměstí Campo San Barnaba, tedy sv. Barnabáše, si chci vyfotit stejnojmenný kostel, ale náměstí jsou tu tak malá, že vhodné místo se hledá velmi těžko.

Náměstí... V Benátkách je jich spousta. Ale všechna jsou označena nejrůznějšími zdrobnělinami. Piazzale, piazzetta, campo, campione... Všechna ta malá náměstí a náměstíčka nejdou ani do češtiny pořádně přeložit, slovo „campo“ navíc původně znamená „pole“. Jen jednomu náměstí je v Benátkách vyhrazen hrdý název „piazza“, pochopitelně je to Náměstí sv. Marka.

Ale nepředbíhejme. Na své asi čtyřkilometrové cestě potkávám gondoly, odvěký symbol Benátek, dnes ale tak předražený, že skoro nemá cenu se o něco podobného zajímat, nechce-li se vám rozhazovat stoeurovky.

Na Benátky si velmi záhy zvyknete. Nakonec přijmete jako fakt, že tam, kde mají jiná města ulice, mají Benátky vodní kanály. Po nich se děje doprava naprosto čehokoliv, co vás napadne. Potkávám i cosi, co vypadá jako trénující oddíl.

Je opravdu jen málo mostů, na kterých nejsou schody. Svůj význam to samozřejmě má – oblouk zvyšuje výšku mostu, pod kterým pak mohou proplout vyšší lodě. Benátky rozhodně nejsou městem bezbariérovým. A jakkoli jsou hlavními dopravními cestami skutečně ty vodní, občas je nutno něco dopravit i cestou suchou.

Ročně se mluví o mnoha milionech turistů, a je už skoro jedno, jestli jich je dvacet pět nebo snad dvacet sedm. Zkuste si to číslo vydělit počtem dní v roce – vyjde vám něco jako Zlín nebo Most. Snad proto, že jsem dosud chodil trasami spíše vedlejšími, a snad i proto, že jsem asi dobře vsadil na sobotu (kdy se obvykle turisté trávící svou dovolenou kdekoliv u Jadranu střídají, čímž se počet potenciálních návštěvníků zvenku přece jen snižuje), musím říct, že zatím jsem se se žádnými velkými davy nesetkal.

Po Mostu Akademie (Ponte dell'Accademia) přecházím přes Canal Grande. Je to jeden z pouhých čtyř mostů, po kterých lze překonat benátskou „hlavní třídu“.

Nejjižnější z mostů přes Canal Grande byl otevřen v roce 1854. Sloužil asi 75 let, a ačkoliv v tehdy vypsané soutěži zvítězil návrh mostu kamenného, byl starý most nahrazen opět dřevěným. V roce 1933, kdy byl otevřen, se jednalo o největší dřevěný obloukový most v Evropě. Jeho nosné prvky však vydržely ještě méně, a tak byly v roce 1986 nahrazeny kovovými. 

Jen asi sto metrů od mostu je Campo San Stefano, co do rozlohy patřící k největším náměstím v Benátkách, momentálně ovšem klidném tak, že se mi podaří fotka bez jediného turisty. Jediným přítomným je Niccolo Tommaseo, italský spisovatel a autor Slovníku italského jazyka (italsky Dizionario di lingua italiana), vydaného v roce 1861. 

Chcete-li vidět šikmou věž, nemusíte jezdit do Pisy. Díky nestabilnímu podloží jich je v Benátkách hned několik. Zvonice Santo Stefano, se 66 metry třetí nejvyšší věž Benátek, je momentálně veřejnosti nepřístupná. Je sice lehce skryta za Kostelem sv. Mořice (italsky Chiesa di San Maurizio), ale její náklon je viditelný i tak. Špička zvonice je od svislé osy odchýlena o dva metry. 

Nemohu si odpustit ještě jeden benátský most: na první pohled se zdá, že Ponte Duodo nevede nikam. Až bližší zkoumání odhalí, že jde o most lomený, který ve své druhé části pokračuje podél zdi. 

Blížím se k cíli. Na Náměstí sv. Marka (italsky Piazza San Marco) přicházím kolem jedenácté. Pochopitelně tu plánuji alespoň malý odpočinek, ale mají to ti Italové vymyšlené dobře.

Sotva si totiž sednu na schod, abych si vyndal z batohu pití, padne mi zrak na jednu ceduli: nesmíte si sedat, výslovně je zakázáno i lehat si, dále jíst a pít. Kromě zajištění veřejného pořádku ženou tímto všechny turisty do zdejších podniků. Vstávám tedy, ležet na dlažbě by mě ani nenapadlo a jíst jsem neměl v úmyslu. Poslední zákaz ovšem naprosto bez výčitek poruším.

Západní stranu náměstí zaujímá Museo Correr se sbírkami uměleckých děl, dokumentů a dalších předmětů odrážejících historii Benátek. Šlechtic Teodoro Francesco Maria Gasparo Correr, sběratel všeho, co se města týká, odkázal Benátkám své sbírky roku 1830.

Na severním konci náměstí je Hodinová věž (italsky Torre del'Orologgio) z konce 15. století. Čas ukazuje na svou dobu velmi originálními způsoby. Jednak je tu velký čtyřiadvacetihodinový ciferník, který ovšem nemá svůj počátek nahoře, jak jsme zvyklí, nýbrž vpravo. Možná jsou tu i jedny z nejstarších digitálních hodin na světě. Dvě malá okénka na galerii s Madonou rozeznáte asi jen těžko. Římská číslice v levém ukazuje hodiny, minuty v pravém jsou zapsány v běžné desítkové soustavě.

Nejvíce pozornosti poutá pochopitelně východní strana náměstí, ale ta je momentálně přeplněna turisty. Nepochybně i proto, že je jako jediná ve stínu. Jsou tu dvě nejvýznamnější budovy Benátek. Jednak je to Bazilika sv. Marka (italsky Basilica San Marco), doložená už v roce 1313, jinak kombinace byzantského stylu, gotiky i baroka. Snaha dostat se dovnitř vypadá na první pohled jako marná. Dovnitř je vpouštěn vždy jen určitý malý počet lidí a vypadá to, že fronty jsou tu i na předbíhání. 

Dóžecí palác (italsky Palazzo Ducale) ze 14. století byl původně sídlem vládce Benátské republiky. Zaujme svým architektonickým řešením, kdy je těžké patro nezvykle posazeno na dvě arkádová.

Přes Canal Grande je vidět bazilika Santa Maria della Salute. Postavena byla jako reakce na morovou epidemii z let 1630-31 a je neodmyslitelnou součástí panoramatu Benátek. Úplně vlevo je pak budova bývalé celnice (italsky Punta della Dogana) rovněž ze 17. století, dnes muzeum umění.

Musím ještě obejít Dóžecí palác. Na jeho straně odvrácené od náměstí je nenápadný, ale známý Most vzdechů (italsky Ponte dei Sospiri), krytý most dlouhý asi 10 metrů. Spojuje soudní místnost v Dóžecím paláci s budovou vězení. Jak se jmenoval původně, nevím. Současný název mu dali až romantici 19. století (most sám je o tři století starší) a snad přitom vycházeli z nářků odsouzenců, kteří tudy procházeli.

Dóžecí palác se opravdu špatně fotografuje. Potřebnému širokému záběru brání knihovna Biblioteca nazionale Marciana, kterou buď máte příliš blízko za zády, nebo vám palác z velké části zakrývá (je to ta budova vykukující na fotce vlevo). V druhém případě se vám do záběru dostanou sloupy sv. Marka (to je ten vzdálenější) a sv. Teodora. Tři žulové sloupy byly roku 1125 přivezeny lodí do Benátek, aby z nich byl vybudován impozantní vstup do města. Realizovat tento plán ovšem nebylo tak snadné. Jeden sloup byl utopen hned při vykládání, zbývající dva pak plných 71 let ležely na břehu, než někdo dokázal vymyslet způsob, jak je vztyčit.

Zpátky se vracím vaporettem čili vodním autobusem. Síť devatenácti pravidelných linek obstarává základ veřejné dopravy po Benátkách. Nejběžnější jízdenku, platnou pětasedmdesát minut, pořídíte za 7 a půl eura. Zastávky nepřehlédnete – prosklené krabice jsou označeny výrazným žlutým pruhem, názvem stanice i číslem linky.

Samozřejmě vám ukážu, jak takové vaporetto vlastně vypadá. Ač již dávno není poháněno párou, ale dieselovým motorem, název mu zůstal od 80. let 19. století dodnes.

Uvnitř zapomeňte na Benátky a nějakou snad s nimi spojenou romantiku. Je tropický den, hygienické nároky se úměrně tomu snižují a narváno je tam úplně stejně jako v jakémkoliv jiném dopravním prostředku městské hromadné dopravy.

Čili žádná výletní či snad vyhlídková plavba, ale prostý přesun, jehož jediným účelem je dostat se z místa A do místa B. Výhled z okna je pak stejný jako z kterékoli narvané pražské tramvaje. Jen ty památky, které občas zahlédnete, se trochu liší.

Nakonec se mi podaří prostrkat se na odkrytou záď vaporetta, kde je kupodivu docela dost místa. Samozřejmě, vše je relativní. Ale mně stačí, že mám konečně solidní rozhled a tím pádem i prostor k fotografování. Jak už bylo řečeno, primárním účelem vaporetta je hromadná doprava, takže nečekejte, že vám bude někdo říkat, co cestou vidíte. Jediné, co vám ohlásí, je název stanice. Ten by k základní orientaci stačil. Jenže vaporetto je trošku hlučné, takže reprodukovaný hlas na odkrytou záď dolehne jen velmi slabě. Prostě tu plně platí zásada něco za něco, takže co vlastně vidím a fotím, budu zjišťovat až později.

Úplně vlevo, ten úzký dům, je Palazzo Contarini Fasan z 15. století. Legenda o něm hovoří jako o místě pobytu Shakespearovy Desdemony. Benátské šlechtické rodině Contarini náležel i palác v těsném sousedství, pojmenovaný později po někdejším benátském dóžeti Venierovi Contarinim.

Palazzo Corner della Ca' Granda je renesanční budova ze 16. století, dnes sídlo benátské prefektury, navržená architektem Jacopem Sansovinem. Volba právě této budovy jako sídla úřadů není náhodná – o palác, značně poškozený požárem v roce 1817, neměl původní vlastník dále zájem, a budova se stala majetkem Rakouského císařství.

Jacopo Sansovino je autorem i další budovy, která ostatně stojí nedaleko. Je to ten červený dům vlevo, a fotka vypovídá i o jeho vzdálenosti od sídla benátské prefektury. Palazzo Succi bývá pro malou zdobenost jednoduché fasády opravdu nazýván častěji pouze domem, tedy Casa Succi. I sám architekt jej od počátku považoval za spíše drobnou zakázku.

Canal Grande, nejdůležitější dopravní tepna Benátek, je asi 70 metrů široký a už víme, že jej překlenují pouze čtyři mosty. Most Akademie už také známe, bazilika pod jeho obloukem je samozřejmě Santa Maria della Salute. Budova se žlutou fasádou, téměř ukrytá za mostem, je Palazzo Cavalli-Franchetti, krásná ukázka benátské gotiky z druhé poloviny 15. století. Dnes tu sídlí Istituto veneto di scienze, lettere ed arti, tedy ona akademie, jíž most vděčí za svůj název. Její název přeložený do češtiny by zněl Benátský institut pro vědu, literaturu a umění.

Nejstarší ze všech čtyř mostů Ponte di Rialto, nazvaný podle blízkého tržiště, je kolem 22 metrů široký, po obou stranách lemovaný řadou obchodů. Na jeho místě stál první plovoucí most už v roce 1181, tehdy bylo vůbec poprvé možné pěšky přejít Canal Grande. Brzy byl nahrazen mostem dřevěným. V roce 1444 byly Benátky (s trochou nadsázky) poprvé poznamenány přílišným zájmem turistů, když se most pod davem sledujícím projíždějící loď zřítil. Současný most byl dokončen v roce 1591.

Stačí po kanálu popojet opravdu malý kousek a můžeme spatřit bývalou budovu pošty, palác Fondaco dei Tedeschi, vystavěný mezi roky 1505 a 1508. Budova sloužila poště až do roku 2012, pak byla prodána Benettonu. Přes protesty skupin bojujících za zachování historického a kulturního dědictví tu bylo v roce 2016 otevřeno kulturní a obchodní centrum.

Přes most Ponte degli Scalzi projde pravděpodobně každý, kdo do Benátek přijede vlakem a míří do centra. Málo zdobený most, široký jen asi 10 metrů, je postaven ve stylu starých mostů přes drobné benátské kanály. Stojí tu od roku 1934.

Po Canalu Grande pochopitelně nejezdí jen veřejná doprava. Potkáte tu čluny soukromé, můžete se svézt na gondole,...

... nechybí tu ani nákladní doprava...

... a jako v každém městě tu pochopitelně jezdí taxíky.

Mě osobně velmi mrzí, že jsem za tu krátkou dobu, kterou jsem v Benátkách strávil, neviděl v akci záchrannou službu zvanou italsky „idroambulanza“. Tento člun pracuje v režimu, který bychom v českém prostředí nazvali dopravní zdravotní službou. 

Zbývá ještě projet kolem nádraží Venezia - Santa Lucia, a zhruba půlhodinová cesta po Canalu Grande se pomalu blíží ke svému cíli. 

Konečná této linky vaporetta je u mostu, který jako poslední překlenul Canal Grande. Most Ponte della Costituzione byl otevřen v roce 2008, místními je neoblíben a častěji nazýván Quarto Ponte, tedy Čtvrtý most. Nejzajímavější je na něm asi skutečnost, že za deště to na něm pěkně klouže.

Karel Čapek ve svých Italských listech zmiňoval množství koček v Benátkách. Poměry se od jeho časů asi změnily, neviděl jsem ani jedinou. Nepočítám-li tedy tu, která řídila dopravu na Piazzale Roma. 

Na People Mover, kterým se dostanu na parkoviště Tronchetto, si tentokrát musím vystát asi dvacetiminutovou frontu. Prostor ve stanici u automatů na jízdenky je stísněný, a tato tlačenice je něco, co byste z Benátek rádi zapomněli. Na samotném nástupišti se už zdá být o něco volněji, stejně se ale do prvního vlaku nedostanu.

Poslední benátská fotka je z Mostu Svobody. Lepší světelné podmínky než ráno a protijedoucí vlak z ní nakonec udělají celkem zajímavou záležitost.

Okolo čtvrté hodiny jsem zpátky v Koperu. Rovnou z parkoviště jdu na pláž. Vlny houpou asi víc než jindy, každá sedmá je samozřejmě větší, ale to nevadí. Podstatnější je, že při plavání se nemusí chodit.

Večeře Pri Vodnjaku je česká nebo vlastně vídeňská klasika. Nenechte se zmást slovinštinou a názvem „dunajski zrezek“. Jde o přesný překlad názvu, který používá i čeština – Dunaj je opravdu slovinský název pro Vídeň. Na řadu přijde pochopitelně i cviček, jako pozornost podniku pak dva fíky. 

Vidíte, jak se mohou vyplatit pokusy domluvit se v místní řeči. Pobyt v restauraci se tím lehce prodlouží, ale opravdu jen lehce. Už před osmou jsem doma, a na příchod noci dnes čekám vleže.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.