Léto roku devatenáctého (6.)

Potřetí v tradičním termínu, prakticky po stejné trase, ovšem s novými cíli. A jestliže jsem dříve čtenáře lákal na bloudění i nečekané příhody, na vše jmenované došlo i tentokrát. Taková byla první cesta léta roku devatenáctého.

Kniha druhá: Pobřeží Jadranu

1. kapitola: V házenkářském ráji (5. července 2019)

V Koperu momentálně probíhá European Handball Festival. Nejde o nic nového, akci jsem zaregistroval i v minulých letech, ale letos se jí účastní více než 150 družstev všech možných věkových kategorií. Zatímco dřív se turnaj odbýval celkem v tichosti, letos mu neuniknete. Přibylo i jedno hřiště, a to přímo na centrálním Titově náměstí.

Přicházím sem ne kvůli házené, ale kvůli snídani. Trefím se zrovna do doby, kdy probíhá zápas děvčat z Poruby, takže jsou vidět (a slyšet) i čeští fanoušci. Chvílemi dokonce všichni tři.

Koperský turnaj není zrovna masově sledovanou akcí. I ta česká trojice nejspíš pochází z realizačního týmu jiného účastníka. Běžný turista turnaj rozhodně zaznamená, na nějaké fandění však nemá čas. Snad jen že by celých pět dní nechtěl dělat nic jiného, aby měl alespoň o některých týmech přehled, jak si ve svých kategoriích vedou. Na výsledek zápasu tedy nečekám, místo toho zdolávám 204 schodů na 54 metrů vysokou věž koperského Kostela Nanebevzetí Panny Marie.

Místní zvonice se může pyšnit nejstarším stále činným slovinským zvonem, ulitým roku 1333 v Benátkách. Problém je, že jediný způsob, jak ho vyfotit, je proti slunci. Takže kloudná fotka se prostě nedaří, ať se snažím sebevíc. Jediné dobré řešení by znamenalo přijít sem znovu někdy odpoledne. 

Od zvonů zbývá nahoru už jen 41 schodů. Ne že bych je počítal, ale návštěvníci jsou informováni v každém patře. Rozhled z ochozu je samozřejmě úžasný, ale už v tuto dobu se dá pobývat jen na stinné straně zvonice. Naštěstí je to ta, odkud je vidět pobřeží s pláží a přístavem.

I tak výrazná budova, jakou je Prétorský palác, se při pohledu shora mezi ostatními střechami skoro ztrácí. 

Házenkáři jsou odtud docela nepatrní, a je mimo jiné vidět, jak přihlížející na protilehlé straně náměstí využívají alespoň štíhlého stínu zvonice. Je teprve kolem deváté, ale teploměr už dosahuje někam pod třicítku.

Snídaně nakonec přijde na řadu až po návratu na pevnou zem, během ní mám čas pozorovat i nějaké to mimosportovní dění. Kdo zrovna nehraje, tráví čas odpočinkem...

... nebo týmovými rituály. Vlastně je to všechno docela fajn, a když už nevěnujete svůj čas podrobnému sledování turnaje, jsou házenkáři příjemným zpestřením pobytu i pohybu ve městě.

Dívčí tým odněkud z Rakouska se zrovna fotí, k čemuž se náhodou nachomýtnu cestou k Lodžii. Využívám situace, hned se jí chytí i další turisté, takže většina holek ochotně setrvá ve způsobných pózách. Proti malému zdržení zjevně nemají nic ani jejich trenérky. 

Usedám tedy v Lodžii. Ještě než si objednám, poslechnu upozornění pro návštěvníky a láhev s pitím schovávám do batohu. Snad se personál kavárny spokojí s tím, že sice vnáším, ale nekonzumuji.

I když se zápasy hrají v bezprostřední blízkosti Lodžie, nelze je odtud smysluplně sledovat. Takže se více věnuji své objednávce.

Počasí je vhodné tak akorát k tomu, abych kavárenské povalečství vyměnil za plážové, případně obojí nějak účelně spojil. A nejméně jednu věc má turnaj v házené společnou s pobytem na pláži: i tady lze najít různé věkové kategorie.

Házená se už tradičně hraje i na hřišti na pobřeží. V minulých letech se Evropski rokometni festival, jak se akce nazývá ve slovinštině, odehrával výhradně tady.

Tradice turnaje je docela dlouhá, právě probíhající ročník je už v pořadí sedmadvacátý. Ve městě neustále potkáváte různobarevné skupinky, velmi pestrá je i směsice jazyků. Jsou tu týmy české, slovenské, maďarské, rakouské i polské, potkáte tu vlajky švédské i francouzské, přijeli i hráči z nedalekých jihoslovanských republik. A samozřejmě, že se s účastníky můžete potkat na pláži. Možná častěji, než se zdá, protože bez dresů a v plavkách splývají s ostatními návštěvníky. 

Povalečství plážové lze s kavárenským kombinovat skutečně dobře. Na program dne se návštěva zdejší cukrárny Kroštola zařadí tak nějak sama. Tradice je tradice, obvyklé menu nemohu vynechat. 

Při odchodu z pláže si nelze nevšimnout, že totéž místo si oblíbil nejeden tým. Možná tu mají nějaké shromaždiště při odchodu. Nevím, blíže jsem nezkoumal.

Dnešek pojímám vysloveně relaxačně a auto nechávám stát, v Koperu trávím i večer po návratu z pláže. Kde jinde než v restauraci Pri Vodnjaku.

Po večeři se jdu ještě projít po městě. Zmiňoval jsem večerní či noční atmosféru Koperu, právě teď je pro ni ta správná chvíle.

Všechna místa jsou známá: postupně projdu kolem kašny Vodnjak, pohled zpět věnuji bráně Muda (přičemž blíže k nám je venkovní posezení restaurace, odkud jsem právě odešel)...

... a pokračuji ulicí Pri Velikih vratih (italsky Via Porta Maggiore), česky U velké brány. Ač je tato ulice trochu stranou, pochopitelně se právě takhle jmenuje díky blízkosti městské brány. Možná by podobný název více slušel k bráně přilehlému náměstí, jenže to už má rezervované Prešeren.

Jdu dál Čevljarskou ulicí podloubím Prétorského paláce,...

... jemuž pak nelze nevěnovat samostatný pohled.

Z Titova náměstí odcházím Verdiho ulicí...

... k přístavu...

... a pak na pláž.

I v tuto hodinu je tu poměrně dost lidí. Najdete je jak ve vodě, tak v cukrárně. Navíc na hřišti na pobřeží stále hrají házenkáři, podle programu by měli skončit až krátce po půlnoci.

Už se viditelně stmívá, když dojdu na promenádu na pobřeží. V dlouhé řadě restaurací vedle ní je stále ještě plno.

Poslední, co ještě zvládnu vyfotit, je Hotel Koper, ve kterém jsem pobýval před dvěma lety. Pak už mířím domů. Tak tedy dobrou noc.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.