Léto roku devatenáctého (5.)

Potřetí v tradičním termínu, prakticky po stejné trase, ovšem s novými cíli. A jestliže jsem dříve čtenáře lákal na bloudění i nečekané příhody, na vše jmenované došlo i tentokrát. Taková byla první cesta léta roku devatenáctého.

Kniha první: Julské Alpy

5. kapitola: Přes Bled do Koperu (4. července 2019)

Rajkův pes tentokrát nic nepřinesl. Přišel a čekal, až dokončím snídani. Po ní se loučím nejen s ním, ale i s Koprivnikem.

Tahle vesnice s 230 stálými obyvateli je pro navigaci samostatným světem, nějakou podivnou mocí zcela odděleným od okolí. I když se navigace tváří, že cestu našla, stejně mě v Jerece posílá do nějaké postranní uličky, která ve skutečnosti nejspíš nikam nevede nikam dál než k poslednímu domu. Nejen že mě tedy nechtěla pustit sem, ale nechce mě pustit ani odtud. Je zjevné, že bránou mezi oběma světy je ten můstek, o kterém jsem se zmínil už při příjezdu. Můžete vidět i tu odbočku, na kterou mě navigace při příjezdu tvrdošíjně posílala.

Dnešek je mimo jiné dnem prvního přesunu, ale nástup v Koperu je až v pět odpoledne. Zbývající čas využiju k návštěvě Bledského hradu, vzdáleného odtud asi půlhodinu jízdy. Pohodová cesta končí lehkou tlačenicí přímo u hradu.

Situaci na už tak plném parkovišti trochu komplikují dva autobusy plné japonských turistů. Až po chvíli jsem tedy nasměrován na jedno volné parkovací místo. I přes menší zmatek a stísněné prostory obsluha při samotném zaparkování velmi ochotně spolupracuje.

Japonští turisté k hradu stoupají zvolna. Navíc stále cosi japonsky řeší, takže se mi daří je předběhnout. Vyplatí se mi to jen o chvíli později u pokladny. Ovšem jen částečně. Stihla už sem totiž dorazit skupinka patrně z prvního z těch dvou autobusů. Vstupenky si kupují hezky každý sám, celý proces mírně urychlí sem tam nějaká ta dvojice. Toto je bohatě kompenzováno tím, že mnozí platí kartou – a s japonskými kartami si slovinský terminál poradí vždy až po chvilce přemlouvání.

Pokladní má navíc trochu problém s dorozuměním, a ani se jí nedivím. Je nade vší pochybnost, že Japonci její angličtině rozumějí, ovšem jazyk, kterým k ní hovoří, se angličtině jen trochu vzdáleně podobá. Určitě by bylo rychlejší, kdyby si místo mluvení psali.

Malého průvodce po hradě si lze opět vybrat v mnoha jazycích. Skutečné stáří hradu se v něm ale nedozvíte.

První písemná zmínka o něm pochází z roku 1011, kdy jej německý král Jindřich II. daroval biskupovi Adelberonovi z Brixenu. Jelikož se dá předpokládat, že mu věnoval už hotový hrad a nikoliv staveniště, bude hrad ještě o pěkných pár roků starší. V každém případě jde o stavbu, jejíž stáří převyšuje tisíc let.

Ani lehce zamračené počasí nemůže pokazit výhled na Bledské jezero s ostrovem. Za návštěvu však stojí i mnohé vnitřní části hradu, zvláště když horní hradní nádvoří je takřka neustále plné návštěvníků.

Klid lze najít v hradní kapli s freskami ze 16. století,...

... trochu poučení v malém muzeu. Kromě pozůstatků nejstarších obyvatel tohoto místa...

... tu můžete najít i jednu technickou zajímavost. Slovinský kněz, básník a malíř Janez Puhar ([puchar]) byl též fotografem, a prý vynalezl původní metodu fotografování na skleněné desky. Velmi jednoduše se mu podařilo odstranit jednu vadu daguerrotypie. Tímto procesem totiž získáte obraz zrcadlově převrácený. Focením na skleněné desky získal vlastně totéž, jenže vtip byl právě v té průhledné skleněné desce. Stačilo ji jednoduše otočit.

Je tu jak rekonstruovaný fotografický aparát, tak i několik dochovaných Puharových fotografických desek ze 60. let 19. století. Pozornému oku čtenářovu neujde prasklina na jedné z nich, stejně tak se dá všimnout, že se Puhar věnoval převážně fotografii portrétní.  

Na horním nádvoří pak my zdravotníci oceníme přítomnost defibrilátoru.

Sestupuji z horního nádvoří na dolní a nacházím schody na hradby. Provoz nahoru i dolů je neustálý, a tak se fotka schodů bez lidí může zdát jako malý zázrak. Vysvětlení je však o něco prostší – skupinka lidí za mnou pár vteřin ochotně počkala.

Hradby nabízejí na jedné straně výhled na dolní nádvoří a hradní palác, vedle něj vede schodiště na nádvoří horní. A pochopitelně i odtud je možné zahlédnout hladinu Bledského jezera.

Opačným směrem je možno pohlédnout na část města, ze stromů vykukuje věž Plečnikova kostela sv. Martina.

Na dolním nádvoří je možné navštívit hradní včelín, tiskárnu nebo vinný sklep. Samotná návštěva těchto prostor zpoplatněna není, ale všude vám nabídnou spoustu věcí ke koupi. Můžete se dokonce podílet na výrobě či přípravě některých z nich. Obsluha se všude tváří příjemně, ceny už méně. Světelné podmínky v těchto prostorách fotografování zrovna nepřejí, a tak se zastavím až na místě osvětleném denním světlem. Kavárna nabízí odpočinek i občerstvení za peníz přijatelný. 

Po odchodu z hradu dělám malý okruh po městě. Jelikož parkování u hradu je omezeno na dvě hodiny, musím se přemístit jinam. Parkuji opět placeně (jiná možnost v Bledu patrně neexistuje). Pěšky pak odcházím na městské koupaliště na břehu Bledského jezera.

Z různých zdrojů vím, že tu někde je. Jdu tedy nejprve po šipkách směřujících k jezeru, pak po jeho břehu. Po nějaké čtvrthodině jsem na místě. 

Okruh je tím dokončen, neboť koupaliště je přímo pod skálou s hradem. A nejlepší pohled na hrad by byl pár metrů od břehu. Některé věci jsou prostě technicky neřešitelné, takže musím vzít zavděk fotkou, na které hrad vskutku moc vidět není. Zbytek si musím uchovat pouze v paměti.

Návštěvnost koupaliště je minimální, matematik by možná řekl, že se limitně blíží nule. Ve všech občerstveních navíc patrně usoudili, že pro ty tři lidi nemá cenu ani otvírat. 

Kromě pokladní narazím už jen na plavčíka, takže pokud jde o prosté porovnání, návštěvníci nad personálem těsně vedou.

Přitom je velice příjemně, voda v jezeře mi připadá snad i teplejší než slibovaných 23 °C.

Možná ale nejsem na posouzení ten pravý. V červenci a v srpnu totiž vlezu skoro do všeho.

Lidem asi nakonec došlo, že je docela pěkně, zvlášť když se i trochu vyjasnilo. Na koupaliště se začínají trousit v době, kdy odcházím.

Kolem třetí hodiny vyrážím do Koperu. Cesta dlouhá 155 kilometrů probíhá v poklidu, jen u Ljubljany je tradičně trochu husto. Do cíle přijíždím ve tři čtvrtě na pět.

Panuje tu dvaatřicetistupňové vedro. Sice se už vidím u vody, nejdříve ze všeho se ale musím ubytovat. Bydlím pár metrů od kašny Vodnjak, z toho tedy plyne, že za rohem je restaurace, kde jsem byl vždy spokojen.

Na pláži je i v půl šesté večer hlava na hlavě, nějaké místo ale přece jen najdu. Osvěžení po cestě, byť nebyla dlouhá, přijde vhod.

Na večeři tedy mířím do restaurace Pri Vodnjaku. Zjišťuji, že ceny se tu za posledních pár let nezměnily. Snad i ta tabule s nabídkou jako kdyby byla pořád stejná.

Chci si vybrat z typických místních jídel. Pro dnešek vyhrává pljeskavica, i když je potřeba jedním dechem dodat, že její původ bychom měli hledat spíš v Srbsku. Jenže přes všechny minulé národnostní spory to tady tak neberou, a nejen to – oni vám to s naprostým klidem zatají.

Víno je naopak skutečně slovinské. Jméno cviček mu dal koncem 18. století zemědělský inženýr Gustav Pirc, který svoje vzdělání získal v Děčíně a v Liberci. Říká se, že Pirc název vína odvodil z německého slovesa „zwicken“ (štípnout). Tehdy prý bylo víno kyselejší než dnes, tak snad proto. A i když se poměr použitých odrůd časem upravil a chuť se tedy změnila, název už zůstal. V každém případě jde o víno lehké, s nižším obsahem alkoholu okolo 9 nebo 10 %. A protože jde o směs odrůd červených i bílých (těch je asi jedna třetina), má cviček svou charakteristickou světle červenou barvu. Tradice výroby cvička sahá až do 17. století, takže víno samo je mnohem starší než jeho název.

Pokud sám mohu soudit, pít se to rozhodně dá, a patří-li cviček ke zdejšímu koloritu, proč si jej nedopřát. Těšit mě může i fakt, že jsem zase o něco málo chytřejší. 

Koper rozhodně má svou atmosféru i v noci, ale tu budu muset nechat na jindy. Únava dělá svoje, takže večerní procházku po městě pro dnešek vynechám.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.