Léto roku devatenáctého (23.)

Vše dopadlo podle plánů a po měsíci skutečně pokračuji v dovolené, a tedy i ve vyprávění. Druhá letní cesta roku devatenáctého se (možná zcela výjimečně) obešla bez bloudění, navíc se odehrála částečně na nových místech.

Kniha šestá: Znovu v Büku

2. kapitola: Sedm pramenů (23. srpna 2019)

Po šesti týdnech se vracím do Kőszegu. Tentokrát ovšem ne přímo do města, spíš vyhledávám turistické cíle v jeho okolí. První z nich mi přijde do cesty tak trochu sám, a tedy neplánovaně. Náhoda je to ale dokonalá, neboť je pokračováním červencové návštěvy zdejšího hradu.

Právě tady mezi 18. a 27. březnem 1945 skupina vlastenců ukrývala korunovační klenoty. Původně protiletecký kryt je v současnosti pietně upraven, momentálně jej však kvůli probíhající rekonstrukci navštívit nelze. Podle dostupných pramenů ale o tolik ochuzen nejsem – krátkou rovnou chodbu vidím i přes zavřené dveře, na jejím konci je prostor, kde byly klenoty střeženy.

Svatoštěpánská koruna pak opustila území Maďarska. Nakonec se dostala do rukou americké armády, která ji střežila prý na osmi různých místech okupovaného Německa, aby ji v roce 1953 nechala přepravit do pevnosti Fort Knox. Koruna tu byla dalších 25 let, neboť americká vláda nebyla příliš nakloněna myšlence vrátit korunu komunistickému režimu, přičemž toto stanovisko výrazně podporovaly i maďarské krajanské spolky. Nakonec se až prezident Jimmy Carter zasadil o navrácení klenotů „maďarskému lidu“. Nebyla to jen prázdná fráze: oficiálního předání klenotů 5. ledna 1978 se například nesměl zúčastnit komunistický generální tajemník Kádár. Návrat jednoho z národních symbolů do vlasti nemohla maďarská televize ignorovat, kvůli obavám ze „závadných“ proslovů americké delegace však za přímý přenos vydávala záznam zpožděný asi o dvě hodiny.

Snad jen dvacet metrů od vchodu do bunkru začíná Kalvárie, ke které jsem mířil původně. Cesta kolem všeobecně známého příběhu o čtrnácti tradičních zastaveních neměří ani kilometr, ale vede do docela prudkého kopce (převýšení je 150 metrů), navíc ne dvakrát pohodlnou stezkou.

Odměnou za výstup je kostel Kalvária-templom, postavený v roce 1729. Tak praví cedule na jeho zdi, dále hovoří o rokokové výzdobě včetně maleb uvnitř. To bohužel nepotvrdím, neboť všechny dveře jsou zamčené.

Měl jsem v úmyslu pokračovat kolem kostela k dalšímu plánovanému místu, ale cesta tu značená není a bloudit v samém finále nehodlám. Vracím se tedy ten necelý kilometr a kousek popojedu.

Při průjezdu městem minu i hrad, podle mapy se snažím dostat někam, kde už by trasa značená být mohla. Odhad byl nakonec správný, a na druhém konci Kőszegu konečně nacházím směrovky ke svému dalšímu cíli. Trocha lenosti, dusno a snad i časové důvody se sečtou, a tak pokračuji až na nejzazší místo, kam se dá dojet autem. Cestu si tím zkrátím o více než kilometr

Odtud vedou dokonce dvě možné cesty. Vyberu si tu kratší po lesní stezce,...

... ale ta je kratší jen co do metrů. Dvojice, která z parkoviště vykročila chvíli za mnou, je stejně jako já překvapena, když se těsně před ní objevím v ústí té zkratky na asfaltku, po které oni šli celou dobu. Možná jsou ti dva i lehce vyděšeni, neboť se před nimi náhle vynořím z křoví. Navíc jsem spíše vyběhl než vyšel, neboť moje cesta byla dost z kopce. Posledních pár desítek metrů máme tedy společných.

Cílem je nejvydatnější zdroj vody v celém okolí, jinak též oblíbené výletní místo. Původně tu bývala jen studna zvaná Várkúta, tedy Hradní. V roce 1896, u příležitosti maďarského milénia, bylo místo přebudováno do současné podoby a nazváno Hétforrás (tradičně se překládá jako Sedm pramenů, ale přesnější by bylo něco jako Sedmipramen). Každý ze sedmi pramenů symbolizuje jednoho z vůdců maďarských kmenů, které přišly roku 896 do Karpatské kotliny. Nemohu se ubránit dojmu, že inspirací mohly být oblouky na Náměstí hrdinů v Budapešti, jež bylo ostatně vybudováno u stejné příležitosti. Jména těch vůdců jsou možná v detailu čitelná, ale pro usnadnění: Álmos, Előd, Ond, Kond, Tas, Huba a Töhötöm.

Tenhle seznam sedmi vůdců je tradiční, sepsaný jakýmsi anonymním kronikářem někdy ve 13. století. I když je snad u všech sedmi doloženo, že se jednalo o skutečně žijící osoby, seznam téměř jistě není historicky přesný. Především se nejednalo o současníky, jak by se mohlo zdát. Hned první jmenovaný Álmos se do Karpatské kotliny nikdy nepodíval. Zemřel totiž v roce 895, a jeho úlohu převzal syn Árpád, zakladatel pozdější vládnoucí dynastie, a mimochodem zřejmě Tasův vnuk. Álmos a po něm Árpád prý vedli kmen Megyerů, z jehož názvu se později vyvinulo i pojmenování celého národa.

Voda je osvěžující zevnitř i zvenku, tak nějak automaticky volím pramen s nápisem Huba. Těžko říct, proč. Snad zapracovalo nějaké podvědomí. Naštěstí až pak mi padne oko na tabulku „nem ivóvíz“, tedy nepitná voda. Když ji ale pili před 100 a více lety, půjde to i dnes.

Nakonec se na místě zdržím asi hodinu. Z fotek to tak nevypadá, ale u Sedmi pramenů bylo tou dobou docela živo, a tak hodně času strávím prostým čekáním na vhodný záběr. Něco málo se také dá dozvědět z informačních tabulí, takže ten čas využiji i k drobnému vzdělání.

Zpět se vracím po asfaltové cestě, což je sice asi o půl kilometru delší, časový rozdíl však není běžným pohledem na hodiny postřehnutelný. 

Okolo půl druhé jsem v lázních v Büku, nejdřív je na řadě bazén a pak teprve pozdní oběd.

A během odpoledne zjišťuji, že to skokové zdražení, o kterém jsem psal v červenci, má aspoň nějaký důvod – areál se totiž podstatně rozrostl. Ne však tím, že by snad naráz vyrostlo několik nových budov. To jen lázně byly dříve rozdělené na zóny, jednoduše byl se dalo říct, že šlo o dvoje lázně – jedny pro běžného návštěvníka, druhé využívané především k léčebným účelům. Toto rozdělení padlo, a tak je přístupný areál nyní mnohem rozsáhlejší, ovšem za podstatně vyšší vstupné. Jedna z nově přístupných budov je zřetelně menším sourozencem hlavního bazénu.

Teplota nakonec neúspěšně atakuje třicítku (mimo záběr se na chvíli objevila i číslovka 29), ale to bohatě stačí. Vydržím až do sedmi, kdy v lázních zavírají.

Dnes večer navíc konečně neprší, u Fehérló se tedy dá sedět venku. 

Večer je velmi příjemný, přidávám si dvojku vína navíc a vydržím opět až do zavírací hodiny. Vlastně chvíli po ní, neboť víno je třeba dopít a cestu si užít do poslední chvíle. Společnost mi nakonec dělá Anett, která mezitím zkásla všechny zbývající hosty. Chvíli ještě poklábosíme, mimo jiné mě ujistí, že voda ze Sedmi pramenů je naprosto nezávadná, nejen místní ji používají i jako kojeneckou. Úřední šiml žije asi všude, spát budu tedy o něco klidněji. S ujištěním, že se do Büku určitě zase vrátím, odcházím z restaurace jako poslední.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.