Léto roku devatenáctého (22.)

Vše dopadlo podle plánů a po měsíci skutečně pokračuji v dovolené, a tedy i ve vyprávění. Druhá letní cesta roku devatenáctého se (možná zcela výjimečně) obešla bez bloudění, navíc se odehrála částečně na nových místech.

Kniha šestá: Znovu v Büku

1. kapitola: Česká stopa v Sümegu (22. srpna 2019)

Tropy zřejmě skončily. Ráno se Bükem prohnala bouřka, pršet přestalo chvíli před devátou hodinou. Na nějaké lepší počasí nečekám, vyrážím hned, jak to jde. Spoléhám na to, že se vyčasí cestou. Což se mi za tu hodinu a něco víceméně splní.

Dnešním cílem je Sümeg, místo mimo jiné lehce spojené i s českými dějinami. Dokládají to i názvy dvou okolních vesnic. Sümegprága se do roku 1902 dokonce jmenovala pouze Prága.

Čistě ze zvědavosti udělám malou zajížďku a vsí projedu. Podle očekávání se nijak neliší od jiných maďarských vesnic, kromě názvu tu nenajdete nic, co by připomínalo cokoliv českého. Místní kostel je zasvěcen Sv. Štěpánovi I. (Szent István király templom) – těžko bychom hledali něco více maďarského.

Druhou vesnici tedy už jen míjím, zelená směrovka s názvem Sümegcsehi snad postačí. Když ten název prozkoumáte pozorně, jistě i v něm onu českou stopu najdete.

Samozřejmě mě zajímalo, kde se v těchto končinách vzal odkaz na české země. Zkusím to vysvětlit pár větami z historie obou národů.

Vznik hradu v Sümegu se datuje do druhé poloviny 13. století, kdy v Maďarsku (či v Uhrách, jak se u nás častěji uvádí) vládl Béla IV., král jistě vlivný, mnohem však lepší diplomat než vojenský taktik. V červenci 1260 těžce prohrál bitvu o vliv ve Štýrsku s Přemyslem Otakarem II. Český král ale neměl velký zájem na nepřátelství s Maďarskem. Rád proto přijal Bélovu nabídku na svatbu s jeho vnučkou Kunhutou, čímž byl spor obou králů urovnán. Přemysl si dokonce kvůli Kunhutě vymohl u papeže zrušení svého předchozího manželství. Argumentoval jeho bezdětností, kterou ovšem mohl předpokládat již před sňatkem, neboť se ženil ve svých 19 letech, zatímco jeho novomanželce Markétě Babenberské táhlo pomalu na padesát.

Pravda, českému králi v časech sporů s Bélou běhalo po světě již několik levobočků. Přemysl se ukázal i jako vynikající politický stratég, když u papeže formálně vznesl nárok svého nejstaršího nelegitimního potomka na český trůn. Byl to plán přímo ďábelský, neboť papež tomuto požadavku snad ani při nejlepší vůli vyhovět nemohl. Přesně na to však Přemysl čekal. Papeže přesvědčil o nutnosti mít dědice českého trůnu, a tedy i o nutnosti pořídit si manželku, která bude schopna dědice Českému království dát. Papež manželství oficiálně zrušil a Přemysl se v říjnu 1261 mohl konečně oženit s Kunhutou. Béla tak už nemusel budovat hrad v Sümegu na obranu před českým králem, ale před Mongoly, kteří pár let předtím plenili střední Evropu. Na důkaz toho, že vztahy panovníků nejsou dále nepřátelské, dostaly vesnice v okolí hradu názvy odkazující na českou zemi. Jak jsem říkal, Béla IV. byl zkrátka diplomat.

Hrad se vypíná na kuželovitém vrchu, jehož převýšení nad okolním terénem je asi sedmdesátimetrové. Pojedete-li po silnici ze Sopronu směrem k Balatonu, nemůžete jej přehlédnout. Na první pohled vypadá ta výška hrozivě, ale pár metrů z ní se dá vyjet autem, něco málo vyjít po schodech,...

... no a největší část je už opravdu krpál po trochu klouzavé dlažbě. Ale není to tak dlouhé, jak se dole zdá. 

U vstupní brány se opět projeví zajímavý fenomén této cesty: snad vše důležité jsem nucen fotit proti slunečnímu světlu. Musím tedy vzít zavděk alespoň siluetou.

Za vstupní bránou je ještě jedna s padacím mostem,... 

... a pak už přicházím na hlavní nádvoří.

Dnes je zatravněné a většinou tam probíhají ukázky her. V tuhle chvíli tu soutěžili lukostřelci, ale spíš než o skutečnou soutěž jde o předváděčku pro diváky.

Některé části hradu vypadají zachovale, ale zdání v tomto případě klame. I místo věží tu stály do přelomu 50. a 60. let jen ruiny. Až částečná dostavba zdiva a nové střechy daly hradu podobu, jakou je možno spatřit dnes. Vše bylo provedeno co nejvěrněji podle historických materiálů. Mnoho z nich prý ukrývala Kövessyho bašta (Kövessy-bástya), pojmenovaná po někdejším veszprémském biskupovi.

Na obrázku je malinko skryta, vodítkem k jejímu nalezení snad bude maďarská vlajka. 

Dřevěné zábradlí i krytí hradeb lze považovat za nepůvodní, tady ale dostala jasně přednost bezpečnost návštěvníků. 

Po hradbách přijdete do míst, kde stával královský palác. Z něj zbylo opravdu málo.

Využívám toto místo ke krátké zastávce. Díky ní mi laskavý čtenář může s klidným svědomím uvěřit, že jsem na hradě skutečně byl, a že tedy fotky nepocházejí třeba z nějakého průvodce.

Hrad prodělal více přestaveb a dostaveb, schodiště je renesančně-barokní. Prý je nejnovější z původních částí hradu. Až v poměrně pozdní době umožnilo přímý přístup z brány s padacím mostem (to je ta, jejíž střecha vyčuhuje za zábradlím) k hradnímu paláci. Do té doby bylo nutno opsat zhruba stejný okruh okolo nádvoří, který jsem dokončil před chvílí.

Ten právě dokončený okruh si přímo říká o krátkou přestávku, vyplněnou třeba něčím tradičním. Přidám i poučení – až někde uvidíte "staročeský trdelník", můžete se tomu s chutí zasmát. Tohle zamotané pečivo pochází ve skutečnosti z historické maďarské země Sedmihradska a v originále se jmenuje kürtőskalács.

Navštěvuji ještě hlavní věž a v ní jídelnu...

... a o patro výš ložnici. Všimněte si: kdo nemohl usnout, měl po ruce knihovnu.

Polojasno nakonec přineslo teploty letní, takže vyhledám vodu. Volba je docela jednoduchá, cestou mám lázně v Sárváru. Využiji příležitosti vysvětlit cedule s podivnými klikyháky, které se čím dál častěji objevují na příjezdových cestách do maďarských měst a obcí.

Jedná se o runové písmo, v maďarštině zvané rovásírás ([rováš|íráš]). Maďaři si ho s sebou přinesli ze střední Asie, ale už po roce 1000 bylo oficiálně opuštěno a maďarština přešla na latinku. Přesto bylo písmo místy užíváno až do 17. století. Dnes se používá především k dekoračním účelům, neumím si ani představit, že by ho někdo běžně psal a četl (i když čistě teoreticky je schopno postihnout vše, co by si jazyk žádal). Název Sárvár pak díky dvěma dvojicím stejných písmen dokazuje, že rovásírás se čte zprava doleva. Komu by snad název byl ukázkou až příliš krátkou, může si přečíst runami zapsané dva nejběžnější maďarské pozdravy (jó napot – dobrý den, viszontlátásra – na shledanou).

Ze Sárváru samotného mohu těžko přinést něco nového, tak snad aspoň fotku průčelí hlavní lázeňské budovy. Tu za ta léta možná tak trochu dlužím.

Večer u Fehérló musím opět pod střechu. Stejně jako včera, i dnes totiž před mým příchodem zapršelo. K večeři vyzkouším experiment, který mi doporučí Anett. Léta ji v restauraci potkávám jako servírku, a tak si konečně také zaslouží pár slov. Navíc je to zlatá holka, vždy měla pochopení pro moje pokusy o maďarskou konverzaci. Dodnes si pro případ potřeby zachovala takový pěkný zvyk, že řekne dvě tři slova a pak počká, až mi dojde jejich význam. Pak teprve pokračuje. 

Smažený camembert s kroketami si jistě našinec umí představit, ale tenhle obal je s oříšky. Pomeranč už je trochu nad plán, navíc k tomu podávají šlehačku s borůvkami. Kupodivu to jde dohromady docela dobře. Jen kydnout tu směsku na camembert, to jsem si opravdu netroufl.