Léto roku devatenáctého (19.)

Vše dopadlo podle plánů a po měsíci skutečně pokračuji v dovolené, a tedy i ve vyprávění. Druhá letní cesta roku devatenáctého se (možná zcela výjimečně) obešla bez bloudění, navíc se odehrála částečně na nových místech.

Kniha pátá: Na maďarském jihu

2. kapitola: Poklad v Keszthely a lázně v Kaposváru (19. srpna 2019)

Dnes se vydávám snad po nejhorších silnicích, po kterých jsem kdy v Maďarsku jel. Vyjeté koleje, více děr než záplat – prostě takových padesát odstínů šedi na místní způsob.

Zrovna turisticky vyhledávané trasy to také nebudou. Jsem tu možná tak trochu za exota, neboť auto s jinou než maďarskou registrační značkou potkám až v poslední třetině cesty. To už se ale blížím k Balatonu, oblasti nepochybně turisticky atraktivní. V těchto místech také konečně dojde na snídani. Ne že by hlad nepřišel dříve, ale po větší část cesty jaksi nebyla možnost.

Prvním dnešním cílem je Keszthely ([kesthej]), přesněji tamní Balatonské muzeum.

I našimi médii proběhla před časem zpráva o nálezu pokladu ve sklepě jednoho keszthelyského domu. K nálezu došlo letos v únoru, muzeum poklad vystavuje od konce května do 25. srpna. Jde tedy o zcela ojedinělou příležitost vůbec kdy něco takového spatřit. 

Kromě 27 osobních předmětů, většinou šperků, je tu vystavena kompletní sbírka 2776 mincí, z nichž nejstarší pocházejí ze starověku.

Vše bylo ukryto ve zdi v pěti skleněných nádobách,...

... a nade vší pochybnost se jedná o majetek rodiny Ference Pollaka, místního obchodníka se vším skleněným a možná i všelijakým jiným zbožím. Svou sbírku mincí a několik rodinných cenností ukryl patrně těsně před tím, než byl s celou rodinou židovského původu v květnu 1944 deportován. 

I z numismatického hlediska jde o sbírku nevyčíslitelné hodnoty. Asi nejstarší je zlatá mince z doby Alexandra Makedonského (asi 330 před Kristem), následovaná sérií stříbrných mincí Římské říše.

Rozsáhlá je sbírka maďarských středověkých platidel. Na těch pozdně středověkých je snad k rozeznání i maďarský znak podobný dnešnímu. 

Vezmeme-li v úvahu chronologii, vše pokračuje stříbrnými rakousko-uherskými mincemi...

... a končí penězi snad z celého světa, platnými na přelomu 19. a 20. století.

Roztřídění sbírky trvalo tři měsíce. Můžeme obdivovat její velikost i šíří jejího záběru, za vším je však nutno vidět i lidskou stránku věci, v tomto případě velmi tragickou. Nikdo z Pollakovy rodiny, jíž vystavené věci patřily, se konce války nedočkal. Svědčí o tom i vystavený rodokmen. U všech rodinných příslušníků, kteří byli naživu na počátku války, se roky úmrtí 1944 a 1945 opakují s až děsivou pravidelností. 

Zatímco sbírka bude ještě několik dní přístupná veřejnosti, muzeum společně s úřadem města Keszthely čeká, zda se o ni coby o dědictví nepřihlásí někdo ze vzdálených příbuzných. Ptal jsem se člověka z muzea, zda je v tomto nějaký pokrok. Po příbuzných se prostřednictvím židovských obcí i dalších institucí pátrá doslova po celém světě, ale zatím marně. Teoreticky by mohli existovat příbuzní z nějaké pobočné linie, kteří před válkou opustili Evropu. Šance, že někdo bude nalezen, je ale prý velmi malá.

Jako milý přídavek je možné vzít kolekci pěti zlatých maďarských mincí ze 16. až 17. století. To už jsme ovšem ve stálých sbírkách Balatonského muzea.

To je jinak zaměřeno na historii rybářství a paroplavby na jezeře, ovšem vzhledem k rozměrům exponátů je jasné, že více jich bude z oboru rybářství než z paroplavby.

Zajímavé jistě jsou nástroje z doby bronzové,...

... zatímco ukázky plážové kultury už tolik nezapůsobí. Možná i proto, že všechno vybavení je z původních materiálů, bohužel až na tu slečnu. 

Nechci se přít o to, že přinejmenším významná část stálých výstav muzea svou hodnotu má. Příběh, který provází sbírku mincí, však už nemůže překonat nic. I to je důvod, proč ostatní sbírky sice prohlédnu, ale již jen velmi zběžně. 

Z muzea odjíždím krátce před polednem. Pamatuji na všechny, kdo by si mohli postěžovat, že jsem neukázal Balaton. Ten je ostatně k zahlédnutí i na fotce z dálnice, po níž jsem se svezl opravdu jen kousek.

Kolem jedné odpoledne jsem konečně u vody, konkrétně v lázních v Kaposváru ([kapošvár]). Teploměry už vystoupaly nad třicítku, spokojím se s bazény venkovními. Výhodou zdejších lázní je, že zaplatit si můžete jen to, co opravdu chcete využít. Vstupenka mě tak stojí úžasných 2300 forintů.

Kaposvárské Květinové lázně, jak by se dal přeložit jejich maďarský název Virágfürdő, jsou jedny z nejúžasnějších, které jsem kdy viděl v celém Maďarsku. Až na pár malých bazénů s vodou horkou tak, že se v ní v tomhle vedru být nedá (mohu posoudit, neb jsem vyzkoušel) a dalších drobností, jako je třeba dětské brouzdaliště, tvoří jejich areál vlastně bazén jediný. A je to zároveň to nejpřekvapivější zjištění, které může návštěvník učinit.

Obvyklý kolotoč tentokrát nehledejte uprostřed, ale po obvodu. Svezení je tak logicky mnohonásobně delší než v jiných lázních, a chvílemi je to docela prudká řeka. 

Jen velmi nenápadně bazén pokračuje pod skálou krytou částí, která pak už opět venku přechází do levotočivého zákrutu, rozšířeného natolik, aby sám budil dojem samostatného bazénu.

Následuje ještě poslední část, do níž jednak ústí skluzavky (až na tu jednu, která ústí do tmy v té části ve skále) a jednak si tu na své přijdou skokani do vody. 

Odpočinout od vody si můžete u velkých šachů nebo v občerstvení. Zatímco šachy jsou zdarma, v občerstvení pochopitelně nějaký obnos necháte.

Je zajímavé, jaké rozličné systémy na cokoliv v lázních vymyslí. Už jsem se na téhle cestě setkal s lecčím, a tak mě další místní vynález už ani nepřekvapí. Nejprve oznámíte, co si dáte, následně jste dotázán na jméno. Pak se s lístkem se všemi těmito údaji postavíte do fronty k pokladně. Než na vás přijde řada, jídlo určitě připravit nestihnou, takže lístek je vám při placení odebrán a předán někomu, kdo pak vyřve do všeho toho hluku vaše jméno spolu s tím, co jste si objednali. Na to si ale rozhodně chvilku počkáte.

Tenhle systém mi nakonec docela vyhovuje. Češi lázně v Kaposváru patrně ještě neobjevili, pokud mohu soudit podle toho, že jsem tu za těch pár hodin nezaslechl jediného, stejně jako jsem českou značku nenašel na žádném autě na parkovišti před lázněmi. Tím pádem nemůže dojít k omylu, až mě budou vyvolávat. Maďarská varianta mého jména sice existuje, ale neslyšel jsem o žádném slavném ani méně slavném Maďarovi, který by nosil jméno Jaroszláv.

Večer v Harkányi jdu do včera osvědčené restaurace Tilos. Spokojím se s řízkem se zeleninovým salátem (pro zájemce: bécsi szelet végyes salátával, i když doslova jde o salát míchaný). Je to nejbližší varianta původnímu záměru dát si jen něco malého. 

Obsluha je stejně příjemné jako včera, takže rád zůstanu i na víno. Vyzkoušené neměním, a protože Modrého Portugala jste viděli už včera, zůstane tato poslední informace bez obrázku.