Léto roku devatenáctého (18.)

Vše dopadlo podle plánů a po měsíci skutečně pokračuji v dovolené, a tedy i ve vyprávění. Druhá letní cesta roku devatenáctého se (možná zcela výjimečně) obešla bez bloudění, navíc se odehrála částečně na nových místech.

Kniha pátá: Na maďarském jihu

1. kapitola: Den v Harkányi (18. srpna 2019)

O něco málo více než čtyřtisícové město Harkány leží v nejjižnější části Maďarska, jen asi sedm kilometrů od hranice s Chorvatskem. Zdejší osídlení je velmi staré – lidé tu prokazatelně žili už před tisícovkou let, samotné jméno obce Harkány je poprvé zmíněno v roce 1323. Jeho původ však je dnes neznámý.

Město je to takové zvláštní. Chybí mu náměstí, hlavní Kossuthova ulice tím pravým centrem není – už jen proto ne, že se táhne od severu k jihu téměř celým městem. Její část slouží alespoň jako bulvár s obchody a restauracemi. Harkányské lázně mám od svého apartmánu v docházkové vzdálenosti, takže projdu tímtéž místem jako včera večer a mohu přidat fotku zmíněné části hlavní ulice i za světla.

Navštívíte-li Harkány a máte-li navíc srovnání s jinými lázeňskými místy, získáte možná dojem, jako by se tu čas zastavil někdy v osmdesátých letech. Retro byly dlouhá léta i zdejší lázně: bazény pouze vybetonované a též trochu odrolené, jak v dobách nejrozvinutějšího socíku. 

Volím vstup jednou z vedlejších bran. Není v tom žádný záměr, lázně ve městě vlastně tak trochu hledám. Prostě poslechnu první šipku, která k nim ukazuje. Zmíněné retro na mě dýchne i na místě, kde bych to rozhodně nečekal: u kasy dostávám vstupenku podobnou té, kterou kdysi v kině odtrhávali z ruličky. Sešívačkou mi ji pokladní přicvakne k účtence, a když popojdu asi pět metrů za bránu, další člověk obě části zase oddělí, účtenku mi ponechá a vstupenku vymění za náramek na ruku.

Po absolvování této zajímavé vstupní procedury mohu pokračovat parkem snad někam k bazénům.

Zastaví mě ale kávová přestávka. Je zajímavé, jak se o dovolené mění zažité zvyky. Doma by mě totiž snad ani nenapadlo dát si touhle dobou kafe, v práci jakbysmet. Ovšem dovolená, to je něco jiného. 

Už dopoledne je docela slušné horko, přes den má teplota dobýt tropickou hranici, takže se spokojím jen s venkovními bazény. V centrální části areálu jsou dva těsně u sebe, liší se jen teplotou vody.

Mimo jiné jsou krásným důkazem toho, jak je lidské oko snadno oklamatelné. Jejich zábradlí je totiž složeno ze zkosených segmentů, a při pohledu na něj se zdá, že vodní hladina je z kopce. Snad lze tento dojem převést i do plochých dvojrozměrných fotografií.

Na koho by snad tento zrakový klam nefungoval, může na fotkách hledat zcela jiné věci. Materiály jsou k dispozici sypké i pevné, malé i velké, někdy až přetékající. Detailní pohledy však s ohledem na společenské konvence nedodám. 

Blízkost Chorvatska se projevuje jednak tím, že občas zaslechnete jazyk pro mnohé jistě srozumitelnější, než je maďarština, jednak občasnými chorvatskými nápisy. Rozhodně to není nijakým pravidlem, ale tu a tam na ně narazíte. A snad pro úplnost mohu dodat, že Chorvati říkají městu Harkanj. Takže nijak překvapivě.

Lázně jsou toho času ochuzeny o hlavní bazén, který je právě zakryt a prochází či projde rekonstrukcí. I když, při bližším pohledu vlastně platí pouze ta část věty hovořící o zakrytí. Zbytek by se dal třeba svést na to, že je dnes neděle. Pohled jednou ze škvír v zástěně však odhalí něco jiného: práce evidentně ještě ani nezačaly. Trochu lituji, že je bazén mimo provoz, neboť retrozážitek to mohl být dokonalý.

Oběd mi obstará jedna z místních vývařoven. Stačí si objednat a počkat. Jsou vlastně dvě možnosti, jak čekání skončí. Hosté u několika sousedních stolů namítají, že právě tohle si neobjednali. Mě se naopak obsluha přišla zeptat, co že jsem to vlastně chtěl. Nakonec se dočkám čehosi barevně i tvarově splývajícího. Chuťový zážitek je s vizuálním v dokonalém souladu. 

Kdo chce vědět, co to vlastně je, nechť mrkne do jídelního lístku. Je to položka s číslem šest. Jíst se to jistě dá, ale už od pohledu je vidět, že na pravý gastronomický zážitek v Maďarsku pořád čekám. 

Po obědě ještě objevím plavecký bazén s teplotou vody okolo 28 stupňů, což je o pár dílků méně než odpolední maximum teploty vzduchu. A tak ty bazény až do konce pobytu střídám.

Večer v Harkányi nacházím doklad o tom, že čas se tu zastavil i v dobách minulých docela nedávno. Výstavba nového městského centra skončila někdy před rokem 2011. 

Včerejší „zelenou restauraci“ poznávám i za světla, takže ji obcházím. Hned za ní je podnik s možná trochu podivným názvem Tilos ([-š], česky „Zakázáno“). Vstupuji směle. Obsluhuje tu mladý a usměvavý dámský kolektiv. Konečně také dostávám skvěle vypadající i chutnající jídlo.

Se stejnou chutí a v dobré náladě poté pokračuji Modrým Portugalem (maďarsky Kékoportó). Skvělým, takže nezůstane jen u jednoho.

Setrvám až do doby, kdy řady hostů poněkud prořídnou. Od svého stolu tímto všechny zdravím. Končí den, dobrou noc.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.