Léto roku devatenáctého (17.)

Vše dopadlo podle plánů a po měsíci skutečně pokračuji v dovolené, a tedy i ve vyprávění. Druhá letní cesta roku devatenáctého se (možná zcela výjimečně) obešla bez bloudění, navíc se odehrála částečně na nových místech.

Kniha čtvrtá: Mezipřistání v Budapešti

2. kapitola: Přes Náměstí hrdinů k Széchenyiho lázním (17. srpna 2019)

Z lehkého oparu vystupuje kopule Országházu – přesně takto by se dal popsat pohled z okna mého pokoje v 5. patře hotelu Budapest. Je osm ráno, čas na snídani a poté na sbalení a odjezd. Nejedu nikam daleko – stavím v jedné z postranních ulic, odbočujících z Andrássyho třídy (maďarsky Andrássy út).

Za dalším rohem je prodejna Rockdiszkont, nabízející na různých nosičích hudbu maďarskou i světovou. Na otevření si musím asi pět minut počkat, dnes jsem prvním zákazníkem. Z nabídky si něco málo vyberu, víc z té první jmenované skupiny. 

Auto nechám stát, kde je, výhodněji o to, že je sobota a za parkování se dnes neplatí. Vracím se zpátky na Andrássyho třídu, inspirovanou prý pařížskou Champs-Élysées. Její konec je sice na dohled, ale když už mám tu 24hodinovou jízdenku, využívám ji a svezu se metrem.

Budete-li chtít najít synonymum ke slovu secese, použijte klidně samotný název města. Za jeden večer a jedno dopoledne lze obsáhnout jen část toho, co by v Budapešti stálo za zhlédnutí. Bouřlivý rozvoj maďarské metropole koncem 19. století nebyl náhodný – vše bylo mířeno k oslavám 1000 let příchodu Maďarů, které připadly na rok 1896. K tomu roku bylo mimo jiné otevřeno budapešťské metro. První linka byla postavena mělkým zahloubením právě pod Andrássyho třídou, takže ji v celé délce kopíruje. Dnes má sice oficiální označení M1, ale z dob, kdy byla linkou jedinou a číslování tedy nebylo třeba, si přinesla pojmenování Földalatti. Tohle slovo se dá nejlépe přeložit asi jako „podzemka“. 

Stanice této linky jsou pro nás, zvyklé na metro pražské, trochu nezvyklé. Jedna věc působí až úsměvně: koleje vedou středem stanic a nástupiště jsou po stranách. Vystoupíte-li z vlaku, protože jste si rozmysleli směr a chcete jet na druhou stranu, musíte vyjít na ulici, přejít ji a vstoupit do metra na protější straně.

Době vzniku odpovídá i styl metra – od vstupu, přes označení na stěnách...

... až po samotné vnitřní prostory stanic. A právě po téhle trati se musíte projet, chcete-li tvrdit, že jste jeli nejstarším metrem na evropském kontinentu. 

V plánu mám kávovou přestávku, a tak se vracím o kousek blíž k centru a celkem náhodně vystupuji na stanici Opera.

Kavárnu nacházím skoro ihned, a mohl by to být i fajn výhled, kdyby budovu Opery kromě stromů nezakrývaly kvůli probíhajícím opravám též plachty. 

Stanice metra jsou od sebe téměř na dohled, dělí je od sebe jen stovky metrů. K Náměstí hrdinů to je pět stanic, na místě jsem za sedm minut. Občas vlaky ve stanicích stojí delší čas, než který byl zapotřebí k přejetí z jedné stanice do druhé.

Náměstí hrdinů (maďarsky Hősök tere) s Památníkem milénia (naďarsky Millénniumi emlékmű) zakončuje Andrássyho třídu. Ve dvou obloucích jsou umístěny sochy 14 významných postav maďarských dějin. V centru památníku jsou jezdecké sochy knížete Árpáda a vůdců maďarských kmenů. Na vše shlíží z 36 metrů vysokého sloupu archanděl Gabriel. Ukazovat všech 14 soch by bylo asi zdlouhavé, vyberu tedy alespoň první dvě zleva: zpodobňují maďarské krále Štěpána I. (maďarsky I. István) a Ladislava I. (maďarsky I. László). Rákóczi či Kossuth, stojící na protější straně, jistě prominou.

Z našeho pohledu vlevo od památníku je Muzeum krásného umění (maďarsky Szépművészeti múzeum),...

... za zády mám diplomatickou čtvrť s budovami ambasád. Nejblíže náměstí je velvyslanectví srbské, na kterém se po porážce povstání v roce 1956 ukryl Imre Nagy. Tehdy to samozřejmě bylo velvyslanectví jugoslávské. Nagy zde pobýval od 4. do 22. listopadu, kdy byl sovětskou KGB vylákán ven a následně zatčen. Jeho další osud je všeobecně známý.

Za náměstím je rozlehlý Městský park (maďarsky Városliget). Pozornost asi upoutá most, vedoucí zdánlivě odnikud nikam. Až do roku 1973 však překlenoval trať metra, které v těchto místech vedlo po odkryté trase, zahloubené pod terénem. Zdejší stanice byla zrušena, trasa metra částečně přeložena, terén zarovnán, most zachován.

Možná si všimnete malé informační tabulky vlevo vedle schodiště. Kromě již uvedených informací se z ní dozvíte, že se jednalo o první železobetonový most v celém Maďarsku. Historická, blíže nedatovaná fotografie pak ukazuje „most stále v používání“, jak zní překlad onoho popisku.

Budapešť je jediné hlavní město na světě, které je i městem lázeňským. Dva vydatné prameny termální vody o teplotě 75 a 77°C zásobují Széchenyiho lázně (maďarsky Széchenyi fürdő), zbudované v roce 1913 a do dnešní podoby rozšířené v roce 1927.

Venkovní část tvoří bazény léčebný, plavecký a zážitkový. Obklopeny jsou lázeňskou budovou, v níž najdeme jednak zázemí pro návštěvníky, možnost občerstvení...

... a též kryté bazény s vodou opravdu horkou – ta nejteplejší má čtyřicet stupňů. Prostory jsou tu podstatně stísněnější než venku, a tak aby si snad návštěvníci nemysleli, že fotím zrovna je, volím variantu selfie.

Doporučovaných 30 minut se v těch nejteplejších bazénech vydržet snad ani nedá. Venku je naštěstí velmi příjemně. Toto polojasno s teplotami pod třicet vydrží po celý den.

I pro to nejmenší občerstvení musíte jít s kartou nebo s jakýmisi poukázkami, které si koupíte u pokladny. Hotovost tu prostě neuplatníte. Smysl tohoto opatření mi zůstal nejasný. Většina lidí platí kartou, systém se občas kousne, a tak se zaseknete i ve frontě na pití. Za limonádu tu chtějí nekřesťanských 700 forintů, v jídelně pak žádnou místní klasiku nečekejte. Gastrozážitky si prostě musíte vyhledat jinde. Volím to nejmenší zlo, když jsem předtím z úvah vyškrtl hamburgery a kousky pizzy. Tahle varianta má aspoň přijatelný poměr cena/výkon.

Někdy po třetí hodině odcházím. Čeká mě cesta na jih v délce asi jako od nás do Brna, též prakticky celá po dálnici, nepoměrně však klidnější a jednodušší.

Do cíle v městě Harkány ([-ň]) v nejjižnější části Maďarska dojíždím okolo čtvrt na osm večer. Za ten přední sloupek v levém dolním rohu fotky se omlouvám, ale čas i prostor na kruhovém objezdu na okraji města byly omezené.

Jsem tu tedy právě včas, abych se stihl zabydlet ještě za světla. Jak záhy zjišťuji, jsem jediným hostem, což se až do konce mého zdejšího pobytu nemá změnit. Tedy i terasu mám pouze pro sebe.

Do centra Harkánye dojdu už téměř za tmy. Zastavím se v první restauraci, která mi přijde do cesty. Ukáže se, že unáhlený výběr není dobrým řešením.

Drobné občerstvení jsem zvládl už cestou, takže dnes večeřím jen víno. Obsluha je tu na baterky, takové podniky u nás nazýváme „U Suchánků“, do příjemnosti má daleko i obsluha. Ocením ho při placení, vztek ho může popadnout, když dlouho „nemůže najít“ poslední padesátiforint, který mi má vrátit. Další úvahy směřují do příštích dní: doufám, že to není široko daleko jediná restaurace.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.