Léto roku devatenáctého (15.)

Potřetí v tradičním termínu, prakticky po stejné trase, ovšem s novými cíli. A jestliže jsem dříve čtenáře lákal na bloudění i nečekané příhody, na vše jmenované došlo i tentokrát. Taková byla první cesta léta roku devatenáctého.

Intermezzo: Pár zajímavých fotek aneb Ještě není konec (13. července 2019)

Poslední sobotní ráno nemá vůbec cenu uvažovat o prodloužení zdejšího pobytu do odpoledne nebo večera. Mezi devátou a desátou se loučím s Jánosem. A jestliže byl jeho tatík první, s kým jsem po příjezdu hovořil, je i poslední. Potkávám ho náhodou u kávy pod igelitem.

Vytrvalý déšť se mezitím změnil v přerušovaný. Stálá je snad jen jedna věc, a to nízká teplota, která se stále ještě nedostala ani na 15 stupňů. Když se tedy stavím v obci Kópháza na pozdní snídani, myšlenky na venkovní posezení zavrhnu velmi rychle. Zprávy z domova hovoří o tom, že ani v našich zemích se touto dobou létu příliš nedaří. Na cestě se zatím střídá déšť řekněme střední se silným až velmi silným. U rakouského Sankt Pöltenu mě dokonce přiměje opustit plánovanou trasu, takže do České republiky přijedu netradičně přes Halámky. 

Svezu se i po kousku dálnice D3, a sotva dojedu na její konec u Miličína, snese se na zem tak hustý déšť s kroupami, že všechna auta zůstanou stát na místě.

Fotit cestou opravdu není co, takže bych se snad mohl vrátit k několika fotkám z minulých dvou týdnů. Například k té z nejzápadnějšího bodu Chorvatska, na níž hledím kamsi do zdánlivě nekonečné dáli. Věděl jsem, jak by ta fotka asi měla vypadat, k její realizaci však bylo dobré potkat člověka ochotného spolupracovat. Spoušť tedy mačkal jakýsi Chorvat, a mačkal ji opravdu poctivě a mnohokrát. Takže i po vyřazení všech záběrů rozmazaných či jinak nepoužitelných bylo pořád z čeho vybírat. Dvě fotky splňovaly mou představu, jednu jste viděli v příslušné kapitole. Možná trochu překvapivě vám teď neukážu tu druhou. Raději sáhnu po důkazu, že onen dobrý člověk fotil a fotil i v době, kdy už jsem mu jasně dával najevo, že je hotovo.

Další fotka se opravdu nikam nehodila, ale třeba trochu pobaví. Když na cestě po pobřeží přejedete hranici z Chorvatska do Slovinska, záhy se ocitnete v příhraniční vsi zvané Sečovlje. Na jejím konci čeká na řidiče menší hlavolam. Jistě se najde spousta lidí, kteří to na místě znají, ostatní zatím mohou bádat a tipovat, odkud a kam.

Zkusím dát také odpověď těm, kteří by třeba chtěli vědět, za kolik je v Maďarsku možné pořídit originální Rubikovu kostku. K fotce přidám i radu: existují i neoriginální. A pokud chcete kostku takovou, jejíž stěny se lehce otáčejí, sáhněte klidně po té levnější variantě. Tyhle originální se musí nejdříve trochu oběhat, do té doby lehce drhnou.

Nakonec snad odhalím malinko z výrobního tajemství. Občas u objektů, u kterých to má význam, uvádím i nějaké ty míry či technické údaje. Někdy jsou všude kolem, takže je stačí jen vyfotit a ve vhodném místě textu je použít.

První červencový den jsem okolo šesté hodiny večer vyrazil, a dnes chybí do 18. hodiny asi deset minut, když stojím doma na parkovišti Na konci cesty obvykle uvádím i nějaké drobné statistiky, ale ty dnes nečekejte. Protože dnes to vážně ještě není konec, cesta je pouze asi tak na měsíc přerušena.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.