Léto roku devatenáctého (15.)

Potřetí v tradičním termínu a prakticky po stejné trase, ovšem s novými cíli. A jestliže jsem dříve čtenáře lákal na bloudění i nečekané příhody, na vše jmenované došlo i tentokrát. Taková byla první cesta léta roku devatenáctého.

Intermezzo: Pár zajímavých fotek aneb Ještě není konec (13. července 2019)

Poslední sobotní ráno nemá vůbec cenu uvažovat o prodloužení zdejšího pobytu do odpoledne nebo večera. Mezi devátou a desátou se loučím s Jánosem. A jestliže byl jeho tatík první, s kým jsem po příjezdu hovořil, je i poslední. Potkávám ho náhodou u kávy pod igelitem.

Vytrvalý déšť se mezitím změnil v přerušovaný. Stálá je snad jen jedna věc, a to nízká teplota, která se stále ještě nedostala ani na 15 stupňů. Když se tedy stavím v obci Kópháza na pozdní snídani, myšlenky na venkovní posezení zavrhnu velmi rychle. Zprávy z domova hovoří o tom, že ani v našich zemích se touto dobou létu příliš nedaří. Na cestě se zatím střídá déšť řekněme střední se silným až velmi silným. U rakouského Sankt Pöltenu mě dokonce přiměje opustit plánovanou trasu, takže do České republiky přijedu zcela netradičně přes Halámky. 

Svezu se i po kousku dálnice D3, a sotva dojedu na její konec u Miličína, snese se na zem tak hustý déšť s kroupami, že všechna auta zůstanou stát na místě.

Fotit cestou opravdu není co, takže bych se snad mohl vrátit k několika fotkám z minulých dvou týdnů. Například k té, kde stojím na nejzápadnějším bodě Chorvatska a hledím kamsi do zdánlivě nekonečné dáli. Věděl jsem, jak by ta fotka asi měla vypadat, k její realizaci však bylo dobré potkat člověka ochotného spolupracovat. Spoušť tedy mačkal jakýsi Chorvat, a mačkal ji opravdu poctivě a mnohokrát. Takže i po vyřazení všech záběrů rozmazaných či jinak nepoužitelných bylo pořád z čeho vybírat. Dva z nich splňovaly mou představu, ale překvapivě vám neukážu ten druhý. Raději sáhnu po důkazu, že onen dobrý člověk fotil a fotil i v době, kdy už jsem mu jasně dával najevo, že je hotovo.

Další fotka se opravdu nikam nehodila, ale třeba trochu pobaví. Přejedete-li hranici z Chorvatska do Slovinska, záhy se ocitnete v příhraniční vsi Sečovlje. Na jejím konci čeká na řidiče menší hlavolam. Jistě se najde spousta lidí, kteří to na místě znají, ostatní zatím mohou bádat a tipovat, odkud a kam.

Zkusím dát také odpověď těm, kteří by třeba chtěli vědět, za kolik je v Maďarsku možné pořídit originální Rubikovu kostku. K fotce přidám i radu: existují i neoriginální. A pokud chcete kostku takovou, jejíž stěny se lehce otáčejí, sáhněte klidně po levnější variantě.

Nakonec snad odhalím malinko z výrobního tajemství. Občas u objektů, u kterých to má význam, uvádím i nějaké ty míry či technické údaje. Někdy jsou všude kolem, takže je stačí jen vyfotit a ve vhodném místě použít.

První červencový den jsem okolo šesté hodiny večer vyrazil, a dnes chybí do 18. hodiny asi deset minut a stojím před domem. Na konci cesty obvykle uvádím i nějaké drobné statistiky, ale ty dnes rozhodně nečekejte. Protože dnes to ještě není konec, cesta je pouze asi tak na měsíc přerušena.