Léto roku devatenáctého (14.)

Potřetí v tradičním termínu, prakticky po stejné trase, ovšem s novými cíli. A jestliže jsem dříve čtenáře lákal na bloudění i nečekané příhody, na vše jmenované došlo i tentokrát.

Kniha třetí: Maďarské prameny

4. kapitola: Kőszeg (12. července 2019)

Ještě než jsem stihl vůbec někam vyrazit, prohnal se Bükem silný déšť. Druhý mě krátce nato zastihl v obchodní čtvrti. To za dané situace není zase tak špatné místo, aspoň se máte kam schovat. Venkovní kavárna s igelitovým přístřeškem má otevřeno, hned si jedno místo obsadím. 

V minulosti jsem už vícekrát v dešti pod igelitem přemítal, co s načatým dnem. Ani nevím, jestli může dnes být taková taktika úspěšná. Rozhodně je však příjemná.

Na konečné rozhodnutí si musím chvíli počkat. Nakonec vyrážím až v poledne. Naštěstí nemám naplánované žádné dálky, do Kőszegu je to jen asi 20 kilometrů. Město s necelými 12.000 obyvatel leží téměř na hranici s Rakouskem.  

Příjezd do města jsem trefil ideálně. Vcházím přímo na Hlavní náměstí (maďarsky Fő tér, a už asi není třeba připomínat, že je to častý název centrálního náměstí mnoha maďarských měst). Jako první asi každému padne do oka Kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (maďarsky Jézus szíve templom). Pak už zbývá jen projít podél řady kaváren – na výběr je jich tu několik, ale jsa kofeinem již saturován, pouze je registruji – a najít ten správný průchod k hradu. Předtím ještě věnuji náměstí pohled z druhé strany.

Hledaná trasa vede Radniční ulicí (maďarsky Városháza utca), jíž se Bránou hrdinů (maďarsky Hősök kapuja) prochází na Jurisicsovo náměstí (maďarsky Jurisics tér).

Náměstí nese jméno po hradním pánovi, který byl národností Chorvat (a v chorvatském prostředí je stále psán jako Jurišić), měl velké zásluhy při obraně města před Turky. Svůj hrad hájil s ne více než osmi stovkami spolubojovníků, přesto se mu podařilo první nájezd stočtyřicetitisícové turecké armády odrazit. Tím ji zdržel v postupu směrem na Vídeň. Císař Ferdinand I. jej za to povýšil do šlechtického stavu a věnoval mu celé město Kőszeg. A tady si dovolím malou odbočku, snad pro lepší orientaci v terénu historie: je-li tu řeč o císaři Ferdinandovi, je to pochopitelně tentýž Ferdinand, jehož jméno nese brána komárenské Staré pevnosti.

Dá se jistě uznat, že císař se odměnil velkoryse. Jenže jak historie ukázala, na této odměně ve výsledku netratil. Baron Nikola Jurišić (nebo po maďarsku Jurisics Miklós, jak chcete) totiž záhy zemřel, nezanechav potomka (neboť jeho dvě děti zemřely v útlém věku). Celé panství se tím pádem vrátilo do majetku císaře. 

Otočíme-li se z náměstí zpět k bráně, vidíme vlevo od ní budovu městského archivu. Na druhou stranu od brány, malý kousek dál směrem k hradum je radnice. V této podobě je doložena již v roce 1597, existují však oprávněné domněnky, že je mnohem starší. 

Na Kostel sv. Emmericha (maďarsky Szent Imre templom) nabízím pohled přímo z brány. Mimo jiné přesněji ukazuje, kde asi tak hledat radnici. Pozornému oku neunikne, že na náměstí je kostel ještě jeden. Oba stojí v těsném sousedství, ten druhý je z mého pohledu téměř zakryt, a je také alespoň navenek v podstatně horším stavu. Jeho obnova právě probíhá.

Významnou budovou je též Lékárna U zlatého jednorožce (maďarsky Apotéka arany egyszarvúhoz). Dům byl postaven v roce 1776, lékárna v něm byla provozována od roku 1777. V současné době tu najdete lékárenské muzeum.

Téměř naproti lékárně ústí do náměstí malá, nejspíš nepříliš významná ulička. Nese však jméno rodu Chernelů. Pravidelní čtenáři mých deníků si teď mohou vzpomenout na jednu vesnici s předlouhým názvem, ležící jen několik málo kilometrů od Büku.

K hradu je to odtud už jen pár kroků. Na jeho dolním nádvoří je Jurisicsova socha, dále je možno vejít jen s platnou vstupenkou.

Zaplatím požadovaných 1600 forintů, se vstupenkou dostávám plánek hradu i s popisem. Slečna od kasy se mě nejprve zeptá, odkud jsem. Nabídne mi sice i český překlad, jehož vyhledání jí pak chvilku trvá. Dokonce to vypadá, že nalezla poslední kus svého druhu. Nakonec bych se zřejmě obešel i bez něj. Popis hradu je totiž heslovitý a tedy velmi jednoduchý: nenajdete tam víc než slova vchod, pokladna, nádvoří, věž a podobně. Jediný delší text popisuje historii hradu, ale jak záhy zjišťuji, překlad této části chybí. Maďarským originálem se ale nakonec prokoušu, slečně pokladní připisuji bod alespoň za snahu.

Hrad pochází ze 13. století, a jestliže díky svému majiteli sehrál roli v boji proti turecké invazi, město samo sehrálo důležitou úlohu v záchraně maďarských korunovačních klenotů na konci druhé světové války. Před hrozícími těžkými boji o Budapešť (ke kterým nakonec opravdu došlo) byly klenoty koncem roku 1944 odvezeny a v Kőszegu pak v březnu 1945 ukrývány. To je zřejmě důvodem, proč smí být na hradě vystavována kopie Svatoštěpánské koruny (maďarsky Szent István korona). Mapa na stěně pak ukazuje trasu, po které klenoty putovaly.

Na hradě lze vidět tůzné věci z různých časů – hradní kuchyň,...

... zachovaný oltář...

... či Jurisicsův portrét.

Koncertní sály a snad i letní divadelní scény bývají na hradech celkem běžně. Sál jsem nezachytil a divadlo mi snad uvěříte, i když je vidět jen roh jeho hlediště.

Kina na hradech běžně nebývají, v Kőszegu ho však najdete. Jestli se tu promítají i aktuální filmové hity, to jsem nějak nezjistil. Docela určitě lze zhlédnout dokument o důležitých událostech maďarských dějin. Vstup je povolen jen s platnou vstupenkou, kterou ovšem nemám. Pokyny tentokrát uposlechnu a nabízím jen takovýto pohled zvenčí.

Navštívit můžete i Dvůr her (maďarsky Játékudvar), který však svému původnímu účelu dávno neslouží, současná instalace jeho historii rovněž neodpovídá.

Jediné „hračky“, které tu jsou dnes vystaveny, sloužily kdysi k potrápení nezdárného obyvatelstva.

Možná jste si všimli průchodu ve zdi. Z prostranství za ní vedou schody do hradní zvonice. Schody jsou úzké, místy točité a jen málo pravidelné, navíc prošlapané historií i současnými návštěvníky.

Zatímco tedy výstup začíná schody kamennými, končí ještě užšími dřevěnými. Sklonem je to tedy spíše žebřík. Čtyřčlennou rodinu, mířící směrem dolů, musím nejprve nechat sestoupit.

Výhled ze zvonice trochu omezují úzká a ještě navíc zamřížovaná okna. Nepochybuji o bezpečnostních důvodech tohoto opatření, neboť okna jsou nezvykle nízko nad podlahou.

Vybírám pohled severovýchodním směrem na zvonici Evangelického kostela (maďarsky Evangélikus templom). Zajímavé je, že zvonice je od samotné budovy kostela vzdálena necelých 50 metrů, a dokonce blíže než ke kostelu je k místní synagoze.

Snad i pod vlivem mučících nástrojů na Dvoře her mohla leckoho vyděsit smyčka, viditelná na fotografii zevnitř věže. Ale neděste se, ten provaz není šibenice, ale sloužil k rozhoupání a rozezvučení zvonu.

Sice už dobré tři nebo možná i čtyři hodiny neprší, stejně se ale počasí pořád tváří dost nejistě. Protože bych si ještě rád užil nějakou vodu, z Kőszegu mířím do Sarváru, kde mám jistotu, že zdejší lázně jsou v pohodě použitelné i v dešti.

A skutečně, při příjezdu slušně leje. Ale trvá to jen chvíli, počasí se začne chovat vysloveně dubnově a snad každou čtvrthodinu je jinak.

Po pozdním obědě, který by po páté hodině šel klidně nazvat večeří,...

... vyzkouším pár bazénů s teplou vodou. V jednom z nich pak opět relaxuji více než hodinu, přičemž ten relax chvílemi překročí hranice spánku. Veškerá barevnost sárvárských lázní se mezitím ustálila na odstínech modré.

Není proto žádným překvapením, že se počasí zasekne v deštivé fázi. Na chvíli se přidá se i bouřka, ale když se přežene, je varianta „voda nade mnou, voda pode mnou“ nakonec docela snesitelná. Ze Sárváru odjíždím po osmé hodině večer. Blesk se mi zachytit nepodařilo, nabízím alespoň duhu, záležitost mnohem stálejší.

Před Bükem stíhám západ slunce, které se snaží aspoň trochu prosvítat přes mraky. Možná je to i dobré pokračování Sárváru v modré.

Teplota po setmění padá hodně nízko a na body dnes déšť vítězí, krátká návštěva u Fehérló se tedy koná výhradně ve vnitřních prostorách. Je třeba se rozloučit, ne však nadlouho.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.