Léto roku devatenáctého (10.)

Potřetí v tradičním termínu a prakticky po stejné trase, ovšem s novými cíli. A jestliže jsem dříve čtenáře lákal na bloudění i nečekané příhody, na vše jmenované došlo i tentokrát. Taková byla první cesta léta roku devatenáctého.

Intermezzo: Alpský vrchol (8. července 2019)

Včera večer koupený parkovací lístek má dnes ráno své pokračování. Ve chvíli, kdy si jdu na parkoviště pro auto, abych odjel naložit si věci a pak odjel nadobro, pobíhá tam bezradně jakýsi chlapík. Ptá se mě, zda se tu platí. Společným výpočtem dojdeme k závěru, že je opravdu pondělí, a tedy se platí. Bohužel má u sebe jen pár desetníků, jež dohromady euro nedají, a jinak papírovky. Povídám mu, že právě odjíždím, a svůj lístek platný do půlnoci mu s klidem přenechávám. Koper opouštím okolo osmé, kdy už je pětadvacet stupňů.

Kromě nezbytných zastávek tankovacích a občerstvovacích stavím až na druhém konci Slovinska. Letní teploty zůstaly kdesi za mnou, jasná obloha se změnila v místy zataženou, cestou i několikrát  sprchlo. Dobrá zpráva je, že déšť s mým příjezdem do Mariboru ustal.

Nad Maribor vybíhá nejvýchodnější a také asi nejnižší část Alp zvaná Pohorje. Zajímavé je, že nejvyšší hory má dvě: Črni vrh i Velika kopa mají shodnou výšku 1543 metrů. A aby toho nebylo málo, po třetím nejvyšším vrcholu, v pořadí osamoceném (Jezerski vrh, 1537 m), následují opět dva o stejné výšce 1533 metrů.

Spokojím se s podstatně nižším. Na Mariborsko Pohorje, vysoké 1042 m, jezdí od roku 2009 lanovka. Za 7 minut vás po dvouapůlkilometrové dráze vyveze o 714 metrů výš. Tedy, pokud je v provozu. Což  na místě samém není na první pohled vůbec zřejmé.

Kabinky ve stanici nehnutě stojí, což má jisté výhody při fotografování, o to více ale získáte pochyb, zda celá zdejší zastávka nebyla marná. Stačí se však jen trochu porozhlédnout, vše je hned jasnější. Pro malý zájem (asi kvůli tomu počasí) jezdí lanovka jen v každou celou hodinu. Jelikož do rovného poledne nezbývá mnoho, prostoj nebude nijak dlouhý.

Okem hlídám uzavřenou pokladnu, a když se asi minutu po dvanácté lanovka opravdu rozjíždí a první cestující do ní nastupují, dožaduji se jejího otevření. Dozvídám se, že jediné místo, kde mohu koupit jízdenku, je pokladna zvenku budovy. Na rozmluvu ve smyslu, že nějaké oznámení o tom bych uvítal, není čas. Letím kamsi ven, pak si vzpomenu, že lanovka jede sedm minut, takže v provozu bude nejméně tuto dobu. U pokladny naštěstí nikdo není, pokladní pro nastalou situaci projeví pochopení, takže mi jízdenku vydá v maximálně zrychleném režimu. Zpátky k nástupišti už dobíhám krokem poněkud volnějším. 

Než však stihnu vyjet nahoru, rozprší se. Pohled od horní stanice lanovky pouze pomůže představit si, kde by asi tak mohl být vidět Maribor, kdyby ovšem pod námi nebyla taková mlha.

Momentálně asi jediná smysluplná činnost, která se tu dá provozovat, je návštěva restaurace. Na vrchol cestovalo takových deset až patnáct lidí, ale kam se všichni rozprchli, nevím. V restauraci jsem zcela sám. 

Pro čevabčiči hovoří především cena, která v jeho případě nezavání horskou přirážkou. Strávím tedy nějaký čas u oběda, ani po něm však déšť neustává. Pro nejpřesnější popis počasí bych si musel vypůjčit okřídlenou větu dědy Komárka.

Přemýšlím, co dál. Podél hotelů a pak i pod stromy přece jen prší méně, projdu tedy hotelový resort zvaný Bolfenk...

... a pak se prostě jen tak courám. Akci v tuto chvíli pojímám jako zdravotní lesní procházku v trochu vyšší nadmořské výšce, což koneckonců nemůže uškodit.

Vydávám se zcela náhodným směrem. A jak tak cestou potkávám objekty opravdu různorodé,...

... déšť ustává. Narazím na sjezdovku, vydám se tedy po ní směrem vzhůru.

Kdesi před sebou tuším nějaký vrchol, z logiky věci by tam být měl, a opravdu – za chvíli stojím na místě, kde končí sedačková lanovka (dnes viditelně mimo provoz), a je tu dokonce rozhledna.

Podle mapy zjišťuji, kde to vlastně jsem. Je to jasné: Mariborski razglednik, též zvaný Cigelnica, nadmořská výška 1147 metrů. Zdolal jsem tedy svůj první alpský vrchol. Navíc naprosto neplánovaně.

Ke 105 metrům převýšení si mohu ještě přidat dalších dvacet za tu rozhlednu. Kromě stanice vleku z ní ovšem vidím opět mlhu nad Mariborem.

Jsem tu sám, takže jestli chci mít odtud vrcholové foto, musím se spolehnout na svépomoc. Evidentně to není ten nejlepší způsob, jak přijít k fotce. Ale když nejdřív zmoknete, pak si vlasy prohrábnete rukou, do toho trochu foukne a jak na potvoru v tuhle chvíli ještě zasvítí slunce, nemůžete vypadat líp.

Zbývá tedy jen směrem dolů projít kouskem mlhy...

... a vrátit se ke stanici lanovky.

Do celé, konkrétně patnácté hodiny však zbývá přes 30 minut. Nikde ani živá duše, i když... Stánek s občerstvením normálně funguje, stačí jen zaklepat na okno. A ač jsem dosud ani nepřipustil možnost, že by snad lanovka zpátky nejela, přece jen se může hodit informace, že sem jede i autobus.

Více o alternativních způsobech dopravy odtud naštěstí uvažovat nemusím. Ve tři se lanovka dle očekávání rozjede. Za chvíli jsem dole, a i když mě čeká ještě docela dlouhá cesta, jednu zastávku si prostě neodpustím.

Zajedu do centra Mariboru a stavím se na adrese Vojašniška ulica číslo 8, tedy u nejstarší vinné révy na světě. Zapsána je v Guinessově knize rekordů a zvána je prostě Stara trta (první slovo snad překládat netřeba, trta je pak slovinský výraz pro révu), doložena historickými prameny a vědecky potvrzena byla její existence už po polovině 16. století. Z jejích plodů se každý rok vyrobí okolo 25 litrů červeného vína. 

Ze sklizně se stala všelidová slavnost. Na volném prostranství před domem, který býval kdysi součástí městských hradeb, dokonce bývá tribuna pro diváky.

Šance na ochutnání je však pramalá, leda byste se nechali zvolit či jmenovat do nějaké nejlépe státnické funkce, a pak při oficiální návštěvě Mariboru přijali čtvrtlitrovku tohoto vína jako protokolární dar.

Myšlenky na případnou delší prohlídku Mariboru vyřeší počasí. Déšť se vrátí znovu, nejsilněji naštěstí až v době, kdy dávno sedím v autě. Na hranici s Rakouskem jsem asi za dvacet minut.

Nejméně tentýž čas pak trvá, než projedu hraniční kontrolou. V kontrastu s tím projíždím o dvě hodiny později do Maďarska naprosto hladce. V opačném směru, tedy na příjezdu do Rakouska, vás samozřejmě zkontrolují i tady.

Místo Jánose mě v Büku čeká jeho tatík. Což by až tak nevadilo, znám se nakonec i s ním. Jenže mě málem neubytuje, prý jak čte v synových záznamech, je plno. V další větě se naštěstí vysvětlí, že nepřijíždím jen tak naslepo, ale mám řádnou rezervaci. 

Opět tedy dostávám "svůj" pokoj, krátce na to už sedím v restauraci Fehérló. Po té cestě nejsem ani příliš hladov, pro dnešek postačí polévka. Vybírám tu, které říkám "s játrovým knedlíkem".