Léto je zpátky (9.)

Tam, kde jsem zrovna pobýval, předvedlo léto dny přímo žhavé. O tom, co se všechno dá zvládnout ve vedrech tropických, bylo těchto deset dní a devět nocí.

9. kapitola: Půlden na splacení dluhů (26. srpna 2023)

Nelekejte se, nepůjde o žádnou gansterku, neocitl jsem se v problémech. To se jen snažím vyjádřit časový úsek na dnešní program. Ten navíc do poslední chvíle není jistý. Dluhů z minulých cest je několik, je to skoro na hození kostkou. Tu s sebou nemám, a tak musím rozhodnout jinak.

Nakonec to vyhrálo Ledavské jezero, u kterého jsem byl koncem loňského října, ale kvůli mlze jsem z něj moc neviděl. K procházce láká zatím příjemná teplota 24 stupňů i možnost smáznout ty dluhy v podstatě dva. Vzhledem k očekávanému počasí považuji za nutné, aby v dosahu byla voda, ale to v těchto končinách není nic nesplnitelného.

Projet kousek Rakouska trvá asi dvacet minut, po desáté jsem ve Slovinsku, kde tahle cesta začala. Pro zajímavost, Ptuj je odtud sotva padesát kilometrů.

Hned za hranicí si skočím koupit něco k snídani. Něco, co se dá sníst za jízdy, což zvládnu ještě předtím, než zastavím u Kostela sv. Jiří.

Něco málo jsem o něm pověděl už na podzim, ale ještě jednu zajímavost bych měl. Kostel je totiž silně neorientovaný, odchylka dokonce o něco málo přesahuje 90 stupňů. To jinými slovy znamená, že jeho oltář je otočen přibližně na jihojihozápad. Estetika tu jasně dostala přednost.

Jasné počasí sluší kostelu víc než mlha, vyčítal bych si, kdybych se nezastavil. A když už tu stojím, zkusím - a je vážně otevřeno. Tohle tedy je trochu nad plán, ostatně dluh to není tak úplně můj. Není mojí vinou, že v říjnu otevřeno nebylo.

K Ledavskému jezeru je to už jen pár kilometrů. Zastavím na stejném místě jako posledně. Kromě mlhy chybí i nějaká bouda, co tu stála, ale to je celkem nepodstatné.

Teploměr sice zatím o tři dílky povylezl, ale pořád to ujde, navíc mezi stromy snad mohu předpokládat trochu chladněji.

Nakonec je z toho necelý kilometr a půl po východním břehu. O stejné vzdálenosti jsem psal i na podzim, jenže tentokrát je to myšleno jedním směrem. Snažím se poznat místa, kam jsem při minulém pokusu došel, a snad se i fotkou trefím. Fotogenická místa jsou totiž taková za každého počasí.

O pohledu na protější břeh jsem si ovšem v říjnu mohl nechat jenom zdát. Tušení jeho existence tehdy vycházelo pouze z faktu, že jsem po něm přijel, stejně jako dnes. 

Na podzim jsem to ovšem v mlze vzdal, a tak mě brzy čekají místa nová. Projdu kolem lávky - a opravdu kolem; pokud totiž kdy přes něco vedla, je to dnes zasypané a chodí se mimo. 

Po chvíli se cesta stáčí od břehu k silnici. 

Na asfaltu to brzy přestane být příjemná procházka, a tak dojdu jen na rozhraní vsí Krašči a Ropoča. Krašči je ta o něco málo větší a blíže k hrázi. Obě mají pár set obyvatel a obě jsou neuvěřitelně roztahané po obou stranách Ledavského jezera, takže od souseda k sousedovi je to někdy docela daleko. 

Přesně v jedenáct tedy obracím a dám si tutéž cestu zpět. 

Je možná trochu s podivem, že Ledavské jezero neslouží ke koupání. Prý v něm voda není nic moc, pak tedy mohu přemýšlet, co na to ryby a potažmo těch pár rybářů, kteří sedí na břehu. Rozhodně ale potkám víc kachen než lidí. A cestou zpátky i komárů, kteří se najednou odněkud vyrojili. A tak mám pocit, že druhá polovina procházky byla podstatně rychlejší. Od jezera odjíždím deset minut před půl dvanáctou,...

... a poslední zastávku ve Slovinsku učiním opět ve Svetém Juriji. Když už jsem tady, dotankuji. Ceny v Maďarsku jsou totiž momentálně hrůzné. Litr nafty se pohybuje mezi 640 až 650 forinty, což je něco přes 41 korun. Euro a 55 centů (dnes 37 korun a 40 haléřů) je proti tomu pořád zlaté.

Zpátky v Maďarsku jsem ve čtvrt na jednu. Počasí už najelo do obvyklých kolejí, ale rád bych ještě prošel aspoň to nejdůležitější v Szentgotthárdu. Není toho ostatně tak moc.

Ve městě se chytnu šipky k parkovišti, které vypadá hodně zpustle. I když nejedna cedule hlásí, že parkování je placené, mám pocit, že není komu zaplatit. Parkoviště má evidentně svoje nejlepší roky za sebou, skoro se zdráhám auto ve skrytém dvoře nechat. 

Ale nejsem jediný, kdo se tak rozhodl, to mě trochu uklidňuje. Když vyjdu na upravené hlavní náměstí, pojmenované podle maďarského předsedy vlády z přelomu 19. a 20. století Kálmánu Széllovi, nemůže to být větší kontrast.

Potkávám Bélu III., maďarského krále z konce 12. století. Původně měl ovšem vládnout Byzantské říši, za tím účelem se zasnoubil s dcerou tamního císaře. Jenže co čert nechtěl, vládnoucímu císaři se přece jen narodil syn, tím pro Bélu najednou nebylo místo. Osud mu do cesty přihrál korunu maďarskou, neboť jeho bratr, zjevný následník, náhle zemřel. Jenže Béla byl králem nechtěným. Šlechta z něj nadšena nebyla, i jeho matka by na maďarském trůnu raději viděla jeho mladšího bratra. Béla to vyřešil jednoduše tak, že nechal pro jistotu oba zavřít. Dnes se mu připisují zásluhy o podobu svatoštěpánské koruny a dvojitý kříž ve znaku. Ten Maďarsko používá dodnes. A kromě toho je Béla III. považován za zakladatele města.

K nepřehlédnutí je v Szentgotthárdu barokní Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Nagyboldogasszony-templom). Je to už třetí kostel na tomto místě, zbudovaný byl v polovině 18. století řádem cisterciánů.

O tomhle kostelu se říká, že patří k nejkrásnějším v západním Maďarsku. Posoudit může každý, kdo přijde - je totiž otevřeno. Mše se tu v neděli konají dvě, nejprve v maďarštině, poté ve slovinštině. Szentgotthárd, nejzápadnější maďarské město, obývá docela výrazná menšina. Z devíti tisíc obyvatel je Slovinců asi sedm stovek. Ti město nazývají Monošter, což v překladu znamená "klášter".

Opatství bylo kdysi součástí kostela, dnes v něm sídlí městské orgány. Budova, doslova ukryta v parku, je poslední stopou někdejšího řádu. Klášter byl zničen za turecké nadvlády, řeholníci v lepším případě vyhnáni. Po osvobození od Turků se cisterciáni do Szentgotthárdu vrátili, byť už v podstatně menším počtu. Život jim později zkomplikoval Trianon, neboť části opatství zůstaly za novou hranicí. Definitivní konec přišel v roce 1950, krátce po převzetí moci komunisty.

Právě před úřadem nacházím i bustu Kálmána Szélla, odhalenou v roce 2002. Széll od roku 1867 zastupoval Szentgotthárd v maďarském parlamentu, a město mu mimo jiné vděčí za napojení na dráhu vedoucí z Vídně do Grazu. To v té době znamenalo neobyčejné možnosti rozvoje.

Svému původnímu účelu neslouží ani další významná budova. V někdejším kostele, pocházejícím ze 17. století, je od 80. let divadlo. V jeho bezprostřední blízkosti je pak vidět část základů někdejšího cisterciánského kláštera. 

Ke kostelu náleží ještě docela rozsáhlá zahrada rovněž v barokním stylu.

Jednak je to příjemné klidné místo s místy aspoň trochou stínu, a pak jsou odtud vidět nejvýznamnější szentgotthárdské památky: bývalé opatství, kostel a divadlo. 

Zahrada je tím posledním, co z města vidím, v pětatřiceti stupních víc nejde. Lázně, které též znám už od října, jsou v podstatě za rohem. Sotva kilometr, ale stejně raději popojedu. Přece jen mi parkoviště u lázní přijde poněkud jistější. 

Tentokrát dojde i na venkovní bazény, ale ono je to skoro jedno. Hlavně být v nějaké vodě. Tu nejteplejší stejně zase vynechám.

Výhodou srpna jsou kratší dny. Po západu slunce teplota spadne pod třicet. To už jsem na cestě do Büku. Přesně ve smluvených osm hodin přicházím k Fehérló. 

Dnes, věren zdejším tradicím, zakončím večer vínem. A když se to tak vezme, nejen večer - z devíti nocí je přede mnou už jen ta poslední. 

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.