Léto je zpátky (4.)

Tam, kde jsem zrovna pobýval, předvedlo léto dny přímo žhavé. O tom, co se všechno dá zvládnout ve vedrech tropických, bylo těchto deset dní a devět nocí.

4. kapitola: Národní park Krka (21. srpna 2023)

Léto se prostě vrátilo v plné síle, a tady na jihu je to snad ještě citelnější. Třicítka je pokořena už před půl devátou, kdy vyjíždím. Dřív to nemá smysl, národní park Krka otvírá v devět. Cesta k němu trvá z Biogradu na Moru asi 40 minut, zkrátit se dá využitím kousku dálnice, za který dám dvě a půl eura. Šipky spolehlivě dovedou k cíli, tedy v první řadě k parkovišti. To je kupodivu zdarma na neomezeně dlouhou dobu.

Vstupenka za 40 eur (961 korun) platí celý den a po celém parku, přičemž je zcela lhostejno, který ze vstupů do něj využijete. 

Doba potřebná k příjezdu sem je jedna věc, další čas je potřebný k zaparkování a zakoupení vstupenky. Vystojím si tu krátkou frontu, na cestu se nakonec vydávám kolem půl jedenácté, vybaven popisem národního parku v češtině. 

V ceně je i autobus, který akorát přede mnou naplnili, takže se už nevejdu. Ale tuhle vzdálenost, navíc z kopce, zvládnu pěšky i v tom horku, které se vkrádá stále zřetelněji. 

Národní park Krka je jeden z osmi chorvatských, rozlohou se řadí k těm největším. Známý je i fanouškům Vinnetoua a Old Shatterhanda, je totiž jedním z míst, kde se rozsáhlá filmová série natáčela. Ale podobně jako u Plitvických jezer, i tady musíte vědět předem. Na místě samém se totiž nedozvíte nic. 

Filmy se natáčely na mnoha místech někdejší Jugoslávie, ale v podstatě tu nikoho nikdy moc nezajímaly. V  jugoslávských kinech i v televizi byly mnohem častěji než třeba u nás k vidění americké westerny, a tak filmy s Pierrem Bricem a Lexem Barkerem tu mnozí považují spíše za podřadné. 

Tenhle kus národního parku ve své dolní části asi v mnohém připomíná Plitvická jezera. Dřevěné chodníky, tady snad i působící o něco bytelnějším dojmem,...

... kaskády z travertinu,...

... mezi nimiž řeka Krka tvoří spoustu jezírek, to vše už vlastně znám.

Okruh kolem Skradinského vodopádu (chorvatsky Skradinski buk, případně Skradinski slap) měří se všemi krátkými odbočkami asi dva a půl kilometru. Nijak jsem to neověřoval, ostatně ani nemám v tuhle chvíli jak, tvrdila to paní u pokladny. Ale snad se tomu dá i věřit. Tahle trasa se stejně měří spíš na čas. A můžete poctivě obejít všechny ty drobné kaskády a spoustu jezírek, u nichž vám většinou ani neprozradí název, stejně se ale vše točí - a to doslova - kolem hlavního lákadla, jímž je právě Skradinský vodopád. První pohled na něj se vám naskytne shora. Celkový pohled, dlužno dodat. Neboť všechny drobné peřejky, které jste mohli doteď potkat, jsou de facto jeho součástí. 

To "jako první" zdůrazňuji, jiná možnost není. Turistická trasa je totiž jednosměrná, a jak jsem ji viděl, zkusit ji projít v protisměru by opravdu nebyl dobrý nápad. Lidi tu ovšem porušují leccos. Nevěřil bych, co jsou někteří schopni udělat pro domněle lepší fotku vodopádu, a to i přes jasně napsaný zákaz lézt mimo cesty i na stromy. A můžete hádat, jakou řečí tahle partička mluvila. Někdy je fakt lepší dělat, že patřím jinam. 

K mostu pod vodopádem je to odtud asi kilometr, a chcete-li si sáhnout na vodu řeky Krky, šance je právě v tomhle úseku. Voda tu místy teče doslova pod nohama, navíc je tu k ní povolen přístup.

Vodní tříšť z nevelkého vodopádu funguje jako přírodní osvěžení. Je to potřeba, vedro už je skoro nesnesitelné. Zásoby na cestu došly, ale další občerstvovací stanice je naštěstí nedaleko. 

Z tohoto místa býval přístup do vody, jenže na Nový rok 2021 vstoupil v platnost zákaz koupání. Spor o tuhle atrakci pořád trvá, ve vsi jsem dokonce potkal billboard za koupání pod vodopádem bojující. Sám se však kloním na stranu onoho zákazu. 

Na lávce, jež nejen překonává Krku, ale poskytuje též čelní pohled na Skradinský vodopád, je trochu tlačenice. Chce to trochu trpělivosti, ale vlastně není kam spěchat.

Skradinský vodopád je v těchto místech asi 140 metrů široký, ovšem jeho maximální šířka je asi trojnásobná. Složen je ze 17 stupňů, jejichž celková délka je asi 800 metrů. Se 46 metry výšky jde o nejvyšší travertinový vodopád na světě. 

Na lávce mě nějaká rodinka požádá, jestli bych je všechny nevyfotil. Snažím se vyhovět, ale paní je spokojena snad na sedmý pokus. Nejen kvůli tomu počtu ji požádám o protislužbu. 

Lávka je samozřejmě o něco málo výše, ale hladina Krky pod vodopádem je asi metr nad mořem. Jestli byl tenhle výlet doteď náročný, od této chvíle už to bude jen do kopce. Začátek ještě zpříjemní boční pohled na vodopád. 

Sílu Krky před ústím do Jadranu využil už Nikola Tesla, když ve spolupráci s dvěma místními odborníky vypracoval projekt vodní elektrárny, která byla spuštěna 28. srpna 1895 jako druhá na světě. Jejím primárním úkolem bylo napájení veřejného osvětlení v Šibeniku, vzdáleném odtud 11 kilometrů. Dlouho činná ale elektrárna nebyla. Uzavřena byla už v roce 1913, a záhy započatá světová válka urychlila její postupné rozebrání. Turbinu tu ovšem vystavují dodnes.

A pak už zbývají jen schody, které vyvedou návštěvníky o nějakých 30 metrů výš. Jelikož tito směřují nahoru v téměř souvislém proudu, musel jsem si na tuhle fotku chvíli počkat. A stejně jsem jich pár za sebou zdržel.

Vyhlídku doporučuji nevynechat, je to možnost, jak spatřit horní stupně vodopádu, a zároveň poslední, jak spatřit část Skradiského vodopádu vůbec. 

Tohle místo zároveň vyjeví drsnou pravdu o dnešním počasí. Teploměr, umístěný jen tak ledabyle a nejspíš improvizovaně, ale bezpochyby funkční, ukazuje 37 stupňů ve stínu. 

Kruh se uzavírá. Šupukovo jezero, pojmenované po jednom z projektantů vodní elektrárny, bylo i výchozím bodem trasy. Podle časů na fotkách mi projít okruh trvalo přesně 107 minut. 

Jednou z možností, jak pokračovat dál, je počkat si na loď. Plavba k Rožskému vodopádu a zpět trvá asi tři a půl hodiny, a to mě v tuhle chvíli neláká. Na totéž místo se lze dopravit i po vlastní ose, což ovšem předpokládá dopravit se nejprve na parkoviště. Ten necelý kilometr do kopce odmítám, počkám si na autobus. Že se opět nevejdu do prvního z nich, vůbec nevadí. Čekárna je ve skalním výklenku, zřejmě umělém, každopádně ve stínu. 

Přejezd mi trvá asi 50 minut. Jeho závěr lehce překvapí, ovšem nikoliv faktem, že provoz na mostě řídí semafor. 

Na ten most není od semaforu vidět, a je to asi dobře, aspoň se předem neděsíte. Krku totiž překonává úzký klikatý můstek se zábradlím, do kterého by stačilo snad fouknout a padlo by. Auto za mnou počká, tohle si prostě musím zvěčnit. Zdá se však, že řidič za mnou se nezlobí. Ostatně podle mezery, která po měm rozjedu mezi námi vznikla, soudím, že činí totéž.

Chvíli hledám místo, kde bych zaparkoval. Tohle tu nemají pořešené vůbec a auta stojí, kde se dá. V mém směru je plno, a tak musím ujet asi tři kilometry tam a tři zpět. Dříve se totiž na úzké silnici otočit nedá. A raději volím místo trochu širší a tím pádem jistější. Ten kousek ke vstupu dojdu. 

Jak už vím, vstupenka platí i tady. V tom problém není, ovšem směr k vodopádu je tu značen velmi ledabyle a nakonec asi vůbec, takže v jednu chvíli netuším, kam vlastně mám jít. Řešení odkládám na později. Spotřebu vody, která se už teď dá počítat na litry, rozšířím o menu řekněme svačinové. Pršut s chlebem za 6 eur a samosebou voda za 1,80, tedy v součtu za osm, mi přijde jako dobré zpestření výletu. Kromě toho dvacetníku jim tam zanechám i ty dvě olivy. To je věc, které jsem doteď na chuť vůbec nepřišel. 

Dá se říct, že Rožský vodopád mě nakonec najde sám. A nakonec se svezu i tou lodí. Už se to tak seběhlo, že přijdu akorát včas k prodeji lístků. Jeden stojí 15 eur, neboť na lodi vstupenka do parku neplatí. Pokladní volá na loď, aby na mě počkali. Těch asi 50 metrů běžet nehodlám, ale na dobrých čtyřicet z toho na mě z lodi vidí, a tak aspoň předstírám rychlejší chůzi. Plošina, kterou se vstupuje na loď, už je zvednutá, musím tudíž po provazech a přes zábradlí. Když mám tohle nečekané zpestření za sebou, mohu se usadit, kam je mi libo. Loď je totiž poloprázdná. Takže je mi jasné, že vítají každého zákazníka. Ihned po vyplutí míříme k vodopádu. Setrváme tak dlouho, aby si všichni stihli udělat fotky.

Rožský vodopád (chorvatsky Roški slap) odvozuje svůj název od někdejší pevnosti Rog, do našich dnů nedochované. Asi čtyři sta metrů dlouhé rameno Krky se tímto 22 metrů vysokým vodopádem vlévá opět do hlavního toku řeky. 

V polovině asi pětikilometrové plavby proplouváme úžinou, za níž se Krka rozšiřuje do Visovackého jezera (chorvatsky Visovačko jezero). 

Uprostřed jezera je ostrov Visovac o rozloze 17.000 m2. Na ostrově je františkánský klášter ze 14. století, spojený s kostelem. Ale z hladiny jezera lze s bídou spatřit střechu zvonice.

Až po přistání mám konečně čas ukázat loď. Ale pak spěchám za ostatními. Na prohlídku ostrova máme přesně třicet minut a jsme žádáni o včasný příchod. O ty minuty asi opravdu půjde, neboť je nám oznámen čas odplutí 16:47. 

Františkánský klášter (Franjevački samostan) se fotí špatně. Na oválném ostrově, jehož delší rozměr je 150 metrů, je na to zkrátka málo prostor, zmenšeného navíc vysokými stromy.

Zbývají tedy pohledy dílčí,...

... případně fotky interiéru.

A protože pohled z přiměřené výšky svědčí každé fotce, vyšla nakonec klášterní zahrada docela pěkně. Že tu probíhá její údržba a do ticha řve sekačka, na to si za chvíli i zvyknete. 

Především turistům je určena malá prodejna občerstvení, něco malého vypít si můžete ve společnosti nezbytného Františka z Assisi. Podle daných propozic na to mám dvanáct minut, a musím říct, že čas odplutí byl dodržen s odchylkou maximálně půl minuty. 

Cesta lodí zpět trvá asi 20 minut, oproti cestě na ostrov je asi o pět kratší, neboť už samozřejmě nezajíždíme k vodopádu. Ve čtvrt na šest jsme v cíli, ale dojít k autu mi trvá ještě půlhodinu. Teplota neslezla ani o stupeň. 

Do Biogradu na Moru se vracím před sedmou, a než vyrazím na pláž, potřebuji trochu zrelaxovat. Skončím na stejném místě jako včera večer. Hra světel je každý večer jiná, ale stejně si místo západu slunce počkám až na měsíc nad ostrovem Pašman. 

Ani pak ještě domů nespěchám. Chvíli se zdržím u baru na pláži. Mysleme si, že třeba kvůli dobrému spaní. Což nedá tolik práce. Doma jsem v devět, a v deset už kdesi v jiném světě. 

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.