Léto je zpátky (3.)

Tam, kde jsem zrovna pobýval, předvedlo léto dny přímo žhavé. O tom, co se všechno dá zvládnout ve vedrech tropických, bylo těchto deset dní a devět nocí.

3. kapitola: Ptujska Gora a cesta dál (20. srpna 2023)

Přístroje v ptujském hotelu Park jsou na heslo, které mi neprozradili. Klimatizace k ránu spíš topí, tlačítka na ovladači střídám, jak se dá, ale odezva se nezdá být žádná. Vypínám tu věc a otvírám okno. I venku je horko, ale závan čerstvého vzduchu přece jen občas ucítím. 

To heslo mi vlastně neměl ani kdo prozradit, protože - jak už jsem naznačil - hotel funguje dalo by se říct bezkontaktně. Do recepce se opět nikdo nedostaví ani na zvonění zvonku. Patrně jim dlužím pět eur za místní poplatek (domácí mu říkají "taksa"), ale není tu nikdo, u koho bych zjistil skutečný stav věci. S klidným svědomím, že pokusů jsem učinil dost, z hotelu odcházím. Nechť ten případný nedoplatek považují za slevu za nefunkční klimatizaci. V Ptuji určitě nebylo špatně, ani hotel Park nevypadá nijak zle a ke spokojenosti by chybělo celkem málo. Ale co naplat, těch pár nepříjemných drobností jej řadí k nejslabším ubytováním, která jsem za poslední léta poznal.

Třistaosmdesát kilometrů, které mě dnes čekají, se nezdá být tak moc, a tak si je ještě o něco prodloužím. Ze všeho nejdřív se zastavím u benzínové pumpy na kraji Ptuje, kde dopřeju něco málo autu i sobě. Po včerejší večerní zkušenosti nemůže být přístup téhle paní asi v mém věku kontrastnější. Tváří se příjemně, ba až mile, ptá se, kam jedu, odkud jsem, a ještě popřeje "srečno pot", tedy šťastnou cestu. 

To prodloužení cesty spočívá v zajížďce do vsi Ptujska Gora. Jak název napovídá, ves leží na kopci, a jak by název mohl napovídat, sice jakžtakž blízko Ptuje, ale náleží k sousední občině. Pokud byste se tím směrem třeba někdy vydali, pokud potkáte vesnici s názvem pro nás Čechy trochu úsměvným, jste zaručeně na správné cestě.

Poutní bazilika Panny Marie Ochranitelky (slovinsky Bazilika Marije Zavetnice s plaščem) v Ptujské Goře patří mezi nejvýznamnější stavby svého druhu ve Slovinsku. Legenda o plášti, který je ukryt v originálním názvu, pochází z 10. století. Marie měla tehdy právě pláštěm ochránit Konstantinopol před útoky zvenčí. 

Přijíždím sem kolem desáté hodiny. Vesnice sama o sobě je malá, bydlí tu asi 500 lidí, o to přeplněnější auty se zdá. Parkovišť je tu několik, volné místo nacházím až na tom nejníže položeném a od kostela tedy nejvzdálenějším. Jsa inspirován někým z domorodců parkuji tak, aby na auto dopadl aspoň kousek stínu.

A jako správný poutník, i když ateista, si kopec ke kostelu vyšlápnu. Schody ještě ujdou,...

... ale ten chodníček je za všechny prachy. Esteticky snad vypadá dobře, ale zkuste po něm jít, když vám do kroku nevychází ani náhodou. 

Bazilika je považována za nejkrásnější slovinskou gotickou památku a po bazilice v Brezje za druhé nejvýznamnější poutní místo. Postavena byla mezi lety 1398 a 1410 syny Petra Parléře, a vnitřní klenby byly prý inspirovány otcovou prací na pražském Chrámu sv. Víta. Snad, možná. Rád bych posoudil. Jenže dokážete si vybrat pro návštěvu kostela horší dobu než nedělní dopoledne? Mohla mě trknout už ta plná parkoviště. 

K freskám hned u dveří se ještě dostanu celkem pohodlně, ale uvnitř je to beznadějné. Dostanu se jen k úvodním malbám a k letmé fotce vnitřku, pořízené nad hlavami všech okolostojících i nad tou vlastní. I tak si připadám jako rušivý element.

Vchod do kostela je volný, ale zbylé tři strany kostela jsou obsazené pár desítkami lidí. Jak záhy pochopím, ti venku nečekají, až mše skončí, aby se pak podívali dovnitř. To jsou ti, co už se dovnitř nevešli. Nějakou dobu čekám v blízké restauraci.

Potřebný přehled mám, neboť kázání je slyšet až sem, ale jeho konec je v nedohlednu. Kolem půl dvanácté to vzdávám. Když se dostanu zpátky na dálnici, zbývá mi po její slovinské části ujet asi 12 kilometrů. 

Ona ta neděle nemusí být nejšikovnější ani pro cestu do Chorvatska, ale pořád snad lepší než sobota, a určitě lepší než cesta směrem opačným. Zdržím se trochu za hraničním přechodem Gruškovje-Macelj, kde dálnice změní číslo ze slovinské čtyřky na chorvatskou dvojku. Nahromadí se tu auta čekající na lístek z mýtnice.

Poslechnu navigaci a ještě před ní sjedu. Pár kilometrů si dám po souběžné silnici, a vrátím se až na dalším nájezdu Đurmanec. Tím pádem to mám bez fronty, a ještě ušetřím 80 centů.

Přes čtyřicet kilometrů ubíhá cesta mým směrem až k Záhřebu v pohodě. Tam podruhé a naposledy popojíždím v asi desetiminutové koloně, jejíž důvod je stejný jako v prvém případě.

Horší to mají ti, co se vracejí od moře. Několik kilometrů dlouhé a stojící kolony potkávám docela pravidelně. Chorvatská dálnice směřující na Dalmácii zkrátka nemá alternativu, a dva pruhy jsou málo. 

O skoro šestikilometrovém tunelu Sveti Rok se říká, že do něj vjedete v podnebí kontinentálním a vyjedete ve středomořském. Dnešní cesta je ukázkou přímo učebnicovou.

Před tunelem občas oblačno a pořád přijemných 27 stupňů, za tunelem jasno a stupňů šestatřicet. Všechno je tu jiné, dokonce i barvy na fotkách. A někde tady shodou okolností překročím první tisícovku kilometrů. 

Ve tři čtvrtě na šest platím za dálnici, celkem mě stála 21,80 za oba placené úseky.

Do Biogradu na Moru přijíždím před šestou hodinou. Navigace si tentokrát ušetří svoje občasné fórky a vede mě najisto k ubytování. Fotku jsem pořídil spíš náhodou, ale jak se záhy ukázalo, cílem je dům po levé straně ulice. Jsem očekáván, takže všechno proběhne hladce.

Schody jsou úzké a jakoby nastavované, ale přece jen se protáhnu i se všemi zavazadly.

Vzápětí mě popadne pocit už viděného. Ledničky asi používají všude stejné, ale tahle funguje od samého začátku. Klimatizace klimatizuje, aniž bych o věci musel nějak přemýšlet. I cena je slušná - za 3 noci něco přes 170 eur.

První (a vlastně i poslední) moje cesta v Biogradu vede na pláž. Je to k ní asi půl kilometru, jinými slovy několik minut chůze. K plnému komfortu - patrně nejen zde - je třeba předem si nastřádat půleurové mince, neboť právě tolik stojí půlminutová sprcha na pláži. Naštěstí jich pár v peněžence mám. A skutečně je nutno mít právě tuhle minci, jinak máte smůlu, neboť poskládat potřebnou sumu z menších platidel možné není.

Výhled na volné moře v Biogradu na Moru nečekejte. Brání v něm protilehlý ostrov Pašman. A tak slunce zapadá právě za ním, ovšem neméně působivě.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.