Léto je zpátky (2.)

Tam, kde jsem zrovna pobýval, předvedlo léto dny přímo žhavé. O tom, co se všechno dá zvládnout ve vedrech tropických, bylo těchto deset dní a devět nocí.

2. kapitola: Ptujský hrad a římská svatyně (19. srpna 2023)

Během první hodiny po půlnoci postupně a po několika pokusech zprovozním a nastavím ledničku a klimatizaci, takže je v pokoji konečně snesitelně. Ráno pak něco vychlazeného k pití přijde vhod, byť žádnou ledovku čekat nemůžu. Lednička je totiž z rodu těch miniaturních, které co neuchladí, to protopí do svého okolí. Ale klimatizace tento její účinek neutralizuje, a tato křehká rovnováha trvá i ráno. 

Vstávám v osm, o chvíli později procházím kolem recepce. Je to zváštní: svítí se tu, i počítač je zapnutý, ale zvonění je marné. Je to taková recepce duchů, jako by živé bytosti kamsi zmizely. Víc než pět minut tam nečekám, neboť čeká Ptuj - osmnáctitisícové město, osmé největší ve Slovinsku. 

Hotel je hned pod hradem, takže dojít k hradu znamená jen zajít za roh a vystoupat pár metrů do kopce. To v ideálním případě. Ovšem tahle cesta je momentálně uzavřená, a tak musím přes centrum. Tím pádem se ocitám opět na Slovinském náměstí.

Stačí jen dávat pozor a uvidíte mnoho úlomků starého Říma, umístěných třeba jen tak na ulici. Některé ochraňuje při své zdi i kostel, snad jako připomínku brzkého přijetí křesťanství v Římě.

Městská věž je zavřená, snad prý příští rok. Jen o málo lépe je na tom Kostel sv. Jiří (Cerkev svetega Jurija), na náměstí tak trochu schovaný. Postaven byl ve 12. století, a směsice stylů odráží všechny možné přestavby, jimiž prošel. Při požáru, který postihl Ptuj roku 1684, přišel kostel o zvonici. Církev požádala město o příspěvek na stavbu nové, a ptujští radní tehdy rozhodli, že peněz je třeba na obnovu města, a věnovali kostelu vedle stojící Městskou věž, která od té doby slouží jako zvonice. 

Dovnitř lidi pouštějí jen pod slibem, že se nezdrží dlouho, a v žádném případě ne dál než těsně za vstupní dveře. Podle dekorace, která se u vchodu hromadí, zřejmě chystají svatbu, tak asi proto.

Je kolem deváté, jedno z početných bister nabízí jednoduchou a rychlou snídani, a tak se nechám zlákat. Do rozhodnutí promluví i cena: 2,10 za sendviče a 2,20 za vodu.

Do desáté, kdy otvírají hrad, ještě zbývá času poměrně dost, ale jdu. Grajska cesta (Hradní), jejíž ústí od sebe odděluje Slovinské náměstí od Prešerenovy ulice, nemůže svým názvem mýlit, jistoty dodávají i šipky na jejím začátku. Doteď jsem si myslel, že v centru Ptuje úzké uličky jsou, ale přece jen širší než ve městech na pobřeží. Tahle mě částečně vyvede z omylu. 

Ještě než se otevře pokladna, stíhám výhled z hradu na město. Kostel sv. Jiří i Městská věž jsou odtud vidět asi nejlépe. Vodní plocha za věží je přehrada Ptujsko jezero, primárně fungující jako zásobárna vody pro blízkou elektrárnu, ale dnes sloužící i k rekreaci. 

Hrad jsou v podstatě dvě stavby, jedna postavena uvnitř druhé, což je jasně viditelné už na první pohled. Prvně byl hrad zmíněn v písemnosti sice o něco mladšího data, ale uvádějící jeho vlastníky k roku 1106. Nejstaršími dochovanými částmi hradu jsou hradby, uvnitř kterých vznikl novější palác, do dnešní podoby upravený barokní přestavbou v 17. století. 

Nepravidelný tvar nádvoří je určen třemi křídly někdejší tvrze, postavené na základech staveb z raného středověku během první poloviny 12. století. Jednotlivé úpravy a přestavby přicházely tak, jak se střídali hradní páni. Hrad během své dlouhé historie patřil postupně štýrským knížatům, místnímu rodu Ptujských, maďarskému králi a českému vzdorokráli Matyáši Korvínovi či Habsburkům. 

Průvodce tak, jak jej známe třeba od nás, na hradě není. Jen dva mladí lidé vítají návštěvníky, kteří míří do paláce. To uvítání spočívá v kontrole vstupenky, a pak se mi dostane povšechných informací, co v kterém patře kterého z křídel najdu. Informací je naráz tolik, že je stejně nepobírám. Ono je to nakonec jedno - projdu-li hrad důkladně, nutně ke všemu dojdu.

Ukázky běžného života šlechtického nacházím hned v prvních místnostech po vstupu. Mobiliář pochází z druhé poloviny 18. století, kdy byl hrad v držení hrabat z Leslie. Jsou tu prostory jak reprezentační,...

... tak ryze soukromé. 

Větší část hradu slouží stálým výstavám. V jednom z pater je galerie moderního umění,...

... přízemí severního křídla obsadila rozsáhlá sbírka hudebních nástrojů. Ta časově přesahuje až do nám mnohým důvěrně známého 20. století. Umístění nástrojů před obří fotografií někdejší ptujské dechové hudby není náhodné - všechny je totiž najdeme v rukou členů kapely. 

Ostatně slušný orchestr by se tu i vybavil, jsou tu i nástroje strunné, jejich výroba měla v Ptuji svou tradici. 

Ale to vše jen teoreticky. V praxi je totiž zakázáno čehokoliv se dotýkat, na což tu najdete upozornění v takovém počtu, že je nelze nerespektovat. 

Výstava masopustních masek otvírá později, ale čekat na ni nebudu. Ač totiž na hradech bývá zpravidla chladněji, ptujský o tom patrně neví. Zda je stále funkční 54 metrů hluboká studna, jež logicky pamatuje nejstarší časy hradu, coby návštěvník sotva vyzkouším. Jinou možnost občerstvení hrad bohužel nenabízí, a tak mizím zpět do podhradí. 

Ocitám se samozřejmě kousek od toho bistra, kde jsem byl na snídani, a tak se tam víceméně automaticky stavím znovu. Po rychlé pauze, čítající třetinku minerálky, sejdu podél divadla k ptujské radnici. Zajímavě vyhlížející budova byla postavena počátkem 20. století, ovšem dnes není šance ji vyfotit lépe.

Část lidí se shromáždila v průvodu, zbylí se shromáždili, aby průvod sledovali, takže už jen projít centrum je dost těžký úkol.

Takhle tedy dnes začínají Dny poezie a vína (Dnevi poezije in vina), spojení veskrze sympatické. Celý příští týden tu bude probíhat festival, jehož program mírně přesahuje dva obory uvedené v jeho názvu a zahrnuje koncerty, promítání filmů, všemožné výstavy a další akce. 

Je poledne, horko už slušné, takže nakonec dnes stejně skončím zase v lázních. Ještě se ale projdu k pozůstatkům svatyně pocházející už z římských dob. Ve 3. století ji zbudovali římští vojáci, kteří měli jinak za úkol udržet klid v této oblasti. Zřejmě právě oni patřili k vyznavačům kultu boha Mithry fungujícího v podstatě tajně v době, kdy se v Římě pomalu prosazovalo křesťanství a začalo kromě jiného plnit roli, kterou bychom dnes nazvali státní ideologií. Svaté místo mithraistů bylo nevelké rozlohou, a zřejmě i nevysoké. Důvody jeho zboření v pozdější době se zdají být jasné. Postupně jej obrazně zavál čas a fyzicky vrstvy hlíny, zpod nichž byly jeho základy odkryty v roce 1913.

Budova, která nad nimi dnes stojí, nemá snad ani nic konkrétního napodobovat, slouží prostě jen jako ochrana artefaktů. Přímo až k nim se momentálně není možné dostat, prohlédnout a vyfotit si je mohu jen přes dveře s víceméně průhlednou horní částí. Pro koho je tam to upozornění na kluzkou podlahu, to mi zůstane utajeno.

K lázním je to odtud kolem deseti minut chůze, jen musím trochu prokličkovat malou hotelovou čtvrtí. Jinak si v podstatě zopakuji včerejší odpolední program včetně občerstvovací pauzy před vstupem.

Vyberu si i stejné číslo skříňky, takže dojem pokračování je skoro dokonalý. Stejná je dokonce i paní u pokladny, podstatně se však liší cena. Na odpolední slevu jsem tu příliš brzy, takže za vstupné dám rovných 20 eur. 

Stejně jako včera tu setrvám až skoro do konce provozní doby. A když už je dnešní odpoledne a večer kopií toho včerejšího, ač to obvykle nedělám, nabídnu i podobný pohled na hrad. Tma je možná o málo větší než včera.

Dokonalé zopakování se mi ale nepovede. Sednu si do stejné restaurace, ale po nějaké čtrvthodině odcházím, aniž by kdokoliv reagoval na můj příchod, tím méně na odchod. Zásadní problém to není, restaurace to není jediná, další zkusím jen krátce před hotelem. Obsluhy se tentokrát dočkám, ale ta svou nelibost nad malou útratou dává najevo až příliš okatě. Na to mohu reagovat způsobem pouze jediným, nenechám jim ani desetník. 

V hotelu jsem někdy kolem půl desáté. Spát jdu opět s nejasným pocitem, že v pokoji ne všechno funguje tak, jak má. Ale je tu pořád snesitelně, a tak nic neřeším. 

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.