Léto je zpátky (1.)

Tam, kde jsem zrovna pobýval, předvedlo léto dny přímo žhavé. O tom, co se všechno dá zvládnout ve vedrech tropických, bylo těchto deset dní a devět nocí.

1. kapitola: Ptuj jako náhradní program (18. srpna 2023)

Červenec roku dvoutisícího dvacátého třetího krásně odhalil ošidnost statistiky. První dvě dekády přinesly tropy, jež určily, že měsíc byl teplotně nadnormální. Tento výsledek však už neříká nic o zbylých dnech, kdy bylo počasí spíše podzimní a teploměr se často nevyšplhal ani na dvacítku. Stejný obrázek pak přinesla i první polovina srpna. Létu se zase podobaly až poslední dny před odjezdem. 

Nepěknou předehru k téhle cestě obstarala sama příroda. Začátkem srpna totiž Slovinsko postihly záplavy, označované tamními úřady za nejhorší přírodní katastrofu v historii. Zasaženy byly prý dvě třetiny země. O týden později přišla definitivní zpráva, že plánovaný pobyt ve slovinských Alpách není možné uskutečnit. Výběr náhradní destinace byl omezen na větší města a termální lázně, neboť tam má všechno fungovat jako obvykle. Ptuj v sobě spojuje oba požadavky takřka ideálně.

Ve čtvrt na šest se vydávám na cestu. Směrem dejme tomu tradičním, trasou však částečně netradiční. Nějak se mi nechce na staveniště dálnice mezi Příbramí a Pískem, a tak vykroužím oblouček přes Pražský okruh, odkud pokračuji na dálnici D3. Je to asi 50 kilometrů navíc, a ne že bych si tím tak úplně pomohl od staveniště.

Sám se ale nakonec divím, že v Českých Budějovicích jsem i tak za 2 hodiny. Navíc se těsně před tou správnou benzínkou vrátím na tradiční trasu, takže rituální zastávka může proběhnout podle všech zvyklostí.

Ty v sobě zahrnují i věci přímo navazující, z nichž jako první je na řadě dotankování v Dolním Dvořišti. V devět jsem v Rakousku, ve čtvrt na deset ve Freistadtu. Zastavím se pro známku a pak už konečně pokračuji zase plynule.

Před třetí hodinou jsem na hranici se Slovinskem. Po tamní dálnici plánuji ujet asi 60 kilometrů, nad dálniční známkou však neváhám. Oněch 16 eur čili 385 korun považuji za částku zcela marginální, a to žehrání nad její údajnou drahotou a různé návody, jak se slovinské dálnici vyhnout, mi vždycky přišly velmi úsměvné. Na druhý důvod se pak stačí podívat na mapu. Případná objízdná trasa by totiž vedla horskou krajinou, obecně ve Slovinsku povodněmi nejpostiženější. 

Už jen třičtvrtěhodinu trvá, než dojedu do Ptuje, města asi 20 kilometrů jihovýchodně od Mariboru. Dálnici měním za ulice a nakonec za úzké uličky, které vedou do centra. 

Hotel Park na mou předem poslanou zprávu s předpokládaným časem příjezdu nijak nereagoval, na místě samém na zvonění nikdo neotvírá, a tak tedy musím telefonovat. Mám prý počkat na místě. Asi za deset minut mi přijde otevřít asi pětiletá holčička. Předá mi klíč, na moje přání mě ještě dovede do mého pokoje. Mám radost, že mé jednoduché slovinštině rozumí i dítě, nejspíš veskrze šikovné, ovšem jak se posléze ukáže, je to jediný člověk, kterého v hotelu za celý svůj pobyt potkám. 

Ptuj bývá označována za nejstarší slovinské město, a snad i právem. Našly se tu stopy osídlení pocházející už z mladší doby kamenné, nějakých pět set let před počátkem letopočtu tu samozřejmě žili Keltové. Kolem roku 15 se jejich zdejší osada dostala pod římskou nadvládu, a v roce 69 je poprvé písemně zmíněno město zvané Poetovio. Název se v trochu pozměněné či zkomolené podobě používá dodnes, a právě z jeho přetrvání je dovozováno stáří města.

Před čtvrtou hodinou konečně bydlím a mohu vyrazit do centra. Všechno důležité je tu doslova na pár metrech, přesněji na trojúhelníkovém náměstí zvaném Slovenski trg, tedy Slovinské náměstí. Blízko sebe jsou tu tři významné objekty. Nejvyšší z nich je Městská věž (Mestni stolp), gotická stavba s kaplí v přízemí. 

Městská věž sloužila aspoň zpočátku hlavně jako věž hodinová, a její zvláštností je, že hodiny jsou pouze ze tří jejích stran. Hradní pán prý na hodiny odmítl přispět, a tak jej měšťané měli vytrestat tím, že na straně věže k hradu hodiny nebudou. 

Barokní Městské divadlo (Mestno gledališče) bylo postaveno v roce 1786, a i když je na náměstí budovou spíše nízkou, je přesto nápadné. Založeno bylo jako divadlo německé, a s výjimkou občasného hostování italských souborů jím zůstalo až do rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918. Budovu poté převzal slovinský činoherní soubor a do konce meziválečného období vytvořil jedno z nejvýznamnějších divadel hrajících slovinsky. 

Pět metrů je vysoký Orfeův památník (Orfejev spomenik), náhrobní kámen, jenž na tomto místě stojí už od 2. století na počest tehdejšího starosty. Ten se samozřejmě nejmenoval Orfeus, ale Marcus Valerius Verus. Zmiňovaný pěvec z řeckých mýtů byl pouze vybrán jako vhodný motiv takového díla.

Po lávce pro pěší a cyklisty přecházím řeku Drávu. Nejblíže ke mně je Dravski most, po němž jsem do Ptuje přijel.

Už z něj jsem samozřejmě viděl Ptujský hrad (Ptujski grad), v podstatě základ panoramatu města, z něhož podobně výrazně vyčnívá snad už jen Městská věž. A přiznávám, je to pohled, který přímo uchvátí. Patří mezi přesně ty věci, pro které budete mít Slovinsko rádi. Jakkoliv je hrad starý, je o více než tisícovku let mladší než Ptuj samotná.

V Ptuji má též pomník hliník, na rozdíl od Pelhřimova zde ovšem s malým písmenem. Pomník materiálu budoucnosti, stále dokola recyklovatelnému, je kupodivu nikoliv z hliníku, ale prostě z betonu. Ona nekonečnost je vyjádřena tradičním symbolem kruhu. V této souvislosti nelze nevzpomenout jednoho českého génia, který předpovídal, že budoucnost patří aluminiu.

Voda je ve výhni, krerá odpoledne panuje, jediným rozumným pokračováním dne. Kolem páté dojdu ke zdejším lázním. Otevřeno je do devíti, lístek s odpolední slevou stojí 11 eur. Už na nápisu nad vchodem je znát, že má něco za sebou. Totéž se pak dá říct o celém areálu, veskrze pěkně vymyšleném, ale zároveň občas už volajícím po nějaké té opravě.

Po třech letech od první návštěvy lázní bych rád nabídl i fotky z jejich vnitřní části, ale nesmí se tu fotit. A návštěvníci tenhle zákaz víceméně neporušují, aspoň tedy ne moc okatě. Takže fotka bude jen jedna a hlavně nenápadně.

Zbytek je zvenku, kde lázně mimo jiné odkazují na římský původ města. Snaží se přitom předvést cosi zub času. Ale už pánové Bouvard a Pécuchet věděli, že tento sice pracuje, ale nejspíš trochu jinak. To je dojem z prvního pohledu. A na ten druhý odhalíte stopy zubu času skutečného. Záměr to asi nebude, ale souzní to se vším tady. 

Řeka je i v Ptuji. Pravda, v tomhle případě nijak dlouhá, okruh měří asi 150 metrů. Jeho obeplutí lze provozovat na čemsi gumovém, co je vývojovým mezistupněm mezi kruhem a člunem. A vzhledem k tomu, že je tu téměř liduprázdno, není počet okruhů ničím omezen. 

Domů jdu za soumraku, ten více než kilometr a půl k hotelu chvíli trvá. Hrad tedy stíhám už osvětlený, což rozhodně za další fotku stojí. 

Za lávkou je restaurace, prý dobrá, ale na jídlo nemám ani jednu chuť. Zato různých nápojů jsem spotřeboval litry. S bublinkami i bez, sladkých i nesladkých. A tak se zastavím na další. Aspoň mohu nabídnout pohled na lávku zmiňovanou sice ještě za světla, ale noční varianta rozhodně nezklame. 

V pokoji mám spíš tepleji než chladněji. Zkouším se postavit pod klimatizaci, ale nějak nedokážu odhadnout, co na mě vlastně fouká. Sprcha dojem trochu vylepší, únava po cestě taky udělá svoje, a tak sice s pocitem nedořešené věci, ale přece jen usínám. 

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.